Tři mušketýři

Nějak se nemůžu dívat na to, jak mi svítí jako poslední poslední zápisek.

Tak trocha aktuálního zpravodajství z fronty aneb jak válčím se třemi mušketýry, Atosem, Portosem a Obelixem.

Nejdřív jsem si říkala, že to na sebe prásknu, až když budu moct upřímně říct, že to není další z chabých pokusů, který končí ve ztracenu, ale tak... Jak jsem se jim usilovně bránila, neubránila jsem se. Neběhám, chodím. O holích. Naštěstí ne těch francouzských, ale nordic walkingových (resp. trekových, ale na tom nesejde).

Před třemi týdny jsme s Madlenkou vyrazily během upršené neděle do místního obchoďáku. Po dlouhé době se nám v megasportu podařilo natrefit na člověka, který nejen že věděl, kde co mají, ale dokonce věděl něco i o tom, co to je a k čemu se to používá. Sbalila jsem pár těch nejlevnějších, protože - a to je právě ten paradox - chůzi fakt nemám ráda a nehodlám se jí věnovat o nic dýl, než bude nezbytně nutný.

Atos

Chůze (a sportovní chodci a nordic walkeři a všichni ostatní, co chodí rádi, mi prominou mou ignoranci) je totiž maximálně tak prostředek pro přesun z bodu A do bodu B, když už není zbytí. Může být fajn, když jdete s někým. Ale sama? Nudááá. Přesně proto jsem sama třeba s kočárem nikdy nešla. Vážně. Ani jednou. Naběhaly jsme toho spolu opravdu hodně. Nenachodily nic. Takže to, že se teď nasoukávám do elasťáků a funkčního trika (konečně jsem pochopila, proč ženy dostávají na závodech velikost L - jako když najdete!), s funěním si zavazuju tkaničky a venku chytám satelity, abych pak šla (!!), je opravdu vzácný úkaz. Aby bylo jasno, zatím jsem vyrazila jen pětkrát, protože aktuálně vyšší frekvenci, než aktivita dvakrát týdně, nezvládám. Blbě spím, blbě jím, stojím prostě celkově za ho*no, ale snažím se úplně neshnít a aspoň jakštakš fungovat jako dřív.

Pár poznámek: běžci se tváří, že chodce nevidí. Chodci se mezi sebou tváří, že se nevidí. Věkový průměr lidí chodících s hůlkama je zhruba dvojnásobek mého věku plus něco málo navrch. Chodí se ve všem možném. Potkala jsem dokonce i slečnu v silonkách a sukni. Chodci chodí bez sluchátek, zato s batožinou. Málokdo z nich vypadá, že je jeho cílem propotit triko. Většinou se pohybují ve dvojicích, či trojicích.

Když není možný běžet, není morál jít, nezbývá než jet. Ježíšek obohatil naši domácnost o červený šlapací stroj. A protože ona domácnost nečítá víc jak sedmdesát metrů čtverečních, je navíc rozkládací a spí za dveřma do ložnice.

Portos

Kolo mě na rozdíl od chození k srdci přirostlo. Ono vám ostatně, když se narodíte v úrodném Polabí, nic jiného ani nezbývá. U nás se totiž jezdí na kole všude. V jednom krátkým životním mezidobí jsem dokonce dělala kurýra na kole. Jo, toho, co jezdí po Praze s batohem na zádech a vozí obálky a balíčky. Akorát já měla na rozdíl od všech těch kluků kolo ze supermarketu za sedm tisíc i se zvonkem. Mohli se počůrat smíchy, když ho viděli poprvý. Za ty dva měsíce jsem víc propila a vrazila do kola, než vydělala, ale zkušenost to byla vpravdě zajímavá. Navíc jsem si mohla odškrtnout jedno z povolání, který jsem si říkala, že musí být super zkusit (už mi zbývá z dětství jen ten řidič tiráku ;-). Každopádně když už nechodím, šlapu. Problém začal ovšem nastávat zhruba poslední měsíc, kdy už nejsem schopná se přes břicho držet řidítek, aniž bych přitom Kačenku nemačkala a ta mi to nedávala s gustem sežrat. Takže jezdím frajersky bez držení (ho, hó! To je třeba něco, co jsem se na kole nikdy nenaučila), potím se jako prase, pouštím si videa o běhání a sním o chvíli, kdy se z červeného Portose stane jen doplněk ke kmitání nohama.

To, že musím při obou aktivitách co dvacet minut čůrat, to snad radši ani zmiňovat nebudu.

Do party už zbývá jen dnešní Obelix. Začínáme osmý měsíc. Břicho žije vlastním životem. Vlní se, boulí a nadskakuje. Ve dne, v noci, v sedě, v leže, za volantem, při chůzi, prostě pořád. Do porodu zbývá 63 dní...