Runner Reloaded

Kdybychom u nás měli rozšířené spolky anonymních setkávačů bojujících s různými hroznými a ještě horšími návyky, mohla bych se z fleku přidat do toho se zkratkou AP. Anonymních poblijónů. Na dnešním setkání bych vystoupila před dav z části zeleno-šedo-bílých zhroucených postav a hrdě prohlásila: "Ahoj, jmenuji se Jitka a už devět dní jsem nezvracela!"
S návratem mezi ty, kteří se každé ráno (a několikrát za noc) neutvrzují hodně zblízka o tom, že "sakra, zítra už ten záchod fakt musím umýt!", začala vystrkovat růžky i má lehká běžecká obsese. V pátek dorazila maminka hlídat M., abych si mohla (konečněpovícjakdvouletechnofuj!) umýt pořádně kuchyň. Poté, co jsem se téhle bohulibé činnosti věnovala osm a půl hodiny a ještě furt byla schopná mluvit, jsem usoudila, že co je proti tomu pár kiláčků pseudoběhu?
Abych si to náhodou nerozmyslela, roztroubila jsem plán zítra vyrazit, do všech (třech) stran. Když jsem po obědě začala štrachat v regálu s běžeckými věcmi, uvědomila jsem si, že to možná nebude až tak jednoduché. Totiž, když tak nějak trochu víc a pravidelnějc běháte, vypadáte nějak. Když běhat přestanete, cpete do sebe prasárny, v břiše máte mimino velký jako citron a k tomu vám hormonální smršť nadělá paseku s jistými (do té doby takřka neexistujícími) partiemi, vypadáte jinak. No a běžecký oblečení ač elastický, není (bohužel) roztahovací donekonečna.
Naprala jsem se do spoďárů, který se mi nelítostně zařízly do počínajícího převisu na bocích a na zadku stvořily cosi, co tvořit fakt nemají. Zaúpěla jsem. Poté jsem se pokusila nafutrovat nezvyklé vnady do podprsenky. Šlo to ztuha. Na zádech se mi vylouply další dva jezevčíci. Začala jsem funět. Ještěže aspoň ty ponožky jsou mi furt stejně. Nasoukala jsem se do trika, který Kačku decentně spláclo. Dobře, to není nejhorší. Pak ovšem přišly na řadu elasťáky. Rozhodla jsem se zahájit bojkot zrcadel. Větrovku jsem taktak dopla, nezbylo, než se opásat technikou a vyrazit.
Funěla jsem jak mašinka Tomáš, užitečnější jsem byla o poznání méně. Párkrát jsem nevěřícně ťukla do garminího sklíčka a snažila se mu naznačit, že by ty hodnoty TF mohl třeba přehodnotit. Nepřehodnotil. Čas o půl minuty na kilometry horší než v listopadu, tepy ovšem v průměru o deset vyšší. A tady teda rozhodně neplatí, že čím víc, tím líp.
V neděli jsem si spravila náladu. 12Honza si jen tak, protože byla neděle a vlastně to není tak daleko, zaběhl dvacet kiláků do mého revíru vyzvednout zásadní, literárně vysoce hodnotný a hmotnostně ještě hodnotnější svazek. A protože jak zpívá Janek Ledecký, sny se mají plnit, aspoň o Váánocííích, mně se jeden běžecký splnil a já si necelou hodinku mohla s Honzou zaběhat. Což bylo naprosto skvělý. Probrali jsme život, vesmír a tak vůbec a říkám si, že v takovýhle společnosti to ultra prostě MUSÍ utíkat (skoro) samo!
Doma jsem byla dotázána, co jsem si šlehla, že se směju jak šťastnej debil. Sedm kilometrů v tempu sedm třicet a svítila jsem až do večera :-).

PS: Scénky z manželské života:
Já (stojím před zrcadlem a zoufale cpu běžecký triko do elasťáků): "Vypadám jak jitrnice. Strhaná jitrnice!"
Můj muž: "Co se divíš? Ještě před týdnem jsi byla čiperná dvacítka, teď už ti táhne na čtyřicet!"
Jo, já se prostě uměla vdát ;-)

Hvězda mediální

D. mi do mailu poslala vzpomínku na jednu šílenou červnovou akci (díky!). Těžko uvěřit, že jsem tam fakt byla :-). (Ale podle všeho byla.)

http://valasskyhrb.cz/video.html

Pátý až dvanáctý týden

Z předsevzetí, že si budu zapisovat, co se každý týden dělo, evidentně nic moc není. Když ono ani nebylo moc o čem psát.
Běhat jsem přestala poměrně rychle, o to jistěji. Párkrát jsem vyběhla do lesa na slabých šest kilometrů, vždycky jsem se vracela nadšená a přesvědčená, že další den určitě vyběhnu, ale většinou jsem se donutila (ano, donutila, ani jednou se mi nechtělo) dvakrát týdně. Naposledy jsem vyrazila před měsícem, protože tehdy se rozpoutala apokalypsa. O blicí historky vás ochudím (jedna z věcí, o kterou bych docela ráda ochudila i sebe samu), stačí, když přiznám, že jsem byla tři neděle ráda, že jsem se z gauče doplazila do kuchyně. Nemohla jsem nic jíst, nemohla jsem nic pít. Z obyčejný vody, která spolu s birellem běžně tvoří skoro sto procent mýho pitnýho režimu, se mi navalovalo jen při představě, že bych ji do sebe mohla nalít. Co šlo líp, byly vody s bublinkama. Ale ne samotný. Vrátila jsem se o dvacet let v čase a milou sodovku pila se šťávou. Ale až po třech dnech strávených čistě na kompotech. Další retro - kompot jsem naposledy jedla před pěti (?) lety. Holt sranda musí být. Strava složená převážně z čehokoliv sladkýho, pokud možno s marmeládovou náplní se záhy projevila a já bobtnám jako ježík obecný.

Ráda bych naprosto upřímně napsala, že mi to ale vůbec nevadí. Jenže vadí. Ale co nadělám, svět je plnej marmeládou plněných věcí čekajících na to, až je sním. A já je přeci nemůžu zklamat!
Po třech týdnem mi začalo být o něco líp, přestala jsem po nocích budit všechny sousedy sdílející s námi stoupačky v jednu, ve tři a v pět ráno dávivými zvuky, abych jim dopřála ještě dohru kolem sedmý, kdy vstáváme. Byla jsem schopná vypít sodovku bez šťávy a objevila absolutní manu v podobě jablečnýho džusu.
Z módu: můžu se ještě vůbec považovat za běžce? Jsem plynule přešla přes: byla jsem vůbec někdy běžec? Do: jak mě to mohlo někdy bavit? Abych, když mi teď už trochu otrnulo, začala zase zvažovat, že bych to přeci jen ještě zkusila. Můj pan doktor je vtipnej. Na otázku, jestli můžu po měsíční pauze znovu začít nebo jestli bych neměla radši plavat, mi řekl, ať začnu kreslit. Na poznámku, že tím se těch endorfinů moc nevyplaví a navíc mě M. nic podobnýho dělat nenechá, dodal, že teď už je to jedno, hlavně ať sebou nikde neříznu a jestli běhám aspoň po lese? Běhám a řezat nic nehodlám, sebe už vůbec!
Tenhle týden končí první trimestr. Dneska jsem byla u doktora na kombinovaným genetickým ultrazvuku, na němž se zjišťuje, jestli netrpí miminko Downovým, Edwardsovým a ještě jedním příšerným syndromem, jehož jméno jsem radši už zapomněla. Zdá se, že netrpí. Naopak. Hopsá si v břiše nahoru a dolů. Ruce před očima, nožky ležérně pokrčený, s žaludkem, játry, páteří, očima a horním rtem tam, kde má být.

A je to holčička :-)