O plánování

Po všemožných rezervačních peripetiích, desítkách telefonátů a několika večerech prosezených u nabídek cestovních kanceláří jsme z dlouhodobýho hlediska neplánovaně vyrazili s Madlenkou na první dovolenou k moři. Když už, tak mastňácky all inclusive, hezky s Eximem. Novinka pro všechny (když nepočítám dekadentní svatební cestu na Zanzibar, nikdy jsme nic podobnýho neabsolvovali ani v dobách př.M.).
Při balení jsem skládala do bagáže komínky: Madlence, mně, T., hračky, knížky, plavky, opalovací krémy (mimochodem, když už vám jednou diagnostikujou alergii na perfémy, není dobrý nápad mazat se opalovacím krémem z drogerie, ehm)... a ano, věci na běhání. Každýmu po jednom páru bot plus mně dvoje běžecký. T. dvě trika, mně tři na běhání. Jednu tašku k vodě a pro sichr, kdyby to tam bylo moc pěkný, i ledvinku a velmura, protože jeden nikdy neví. Umělý mlíko, který naše zásadně neortodoxní cestičkou jdoucí děťátko začalo pít na roce a půl poté, co půl roku pila jen a pouze čistou vodu a do roka se výhradně kojila, křupky a taky gely, carbonex a pro sichr i magneslife. Nabíječku na mobil, foťák, kameru a garmina. Prostě jsme k tomu  moři odletěli ne tři ale čtyři. Mé běžecké já naštěstí nikdo nikde nekontroloval.

K Turecku mám velmi intenzívní a velmi vřelý vztah. Muž mě tam kdysi žádal o ruku, nějakou dobu jsem tam měla i možnost žít, cestovat, učit se, poznávat, očuchávat, ochutnávat. Ráda se tam vracím. Těšila jsem se, že si celý letovisko, kde jsem nikdy předtím nebyla, pořádně proběhám. Co jsem netušila, bylo, že s sebou všechny ty krámy táhnu naprosto zbytečně a místo toho jsem M. mohla sbalit třeba ten bubínek, který neprošel doma váhovým cutem.

Druhý den po příletu jsem ležela v šeru v pokoji a čekala, až se rozední. Jakmile jsem za závěsy tušila aspoň šero, vyplížila jsem se ven, obula se, před hotelem zapnula hodinky a nadšeně vyrazila. Všude se takhle brzy ráno povalovaly pozůstatky páteční noci - kluci a holky dospávali na plážových lehátkách propařenou noc, u hospůdek na pobřeží začínal další pracovní den, obchody se suvenýry a všemožnou nafukovací havětí měly překvapivě taky otevřeno, partičky se vracely z diskoték. Vyrazila jsem podél moře. První zjištění - zvlněná zámkovka a bare-x od inov8 nejdou zrovna dohromady. Krásně foukalo, byla jsem za většího blázna, než když u rodičů vyběhnu na Krupičkovou, tempo s bídou k šesti, ale nevadí. Motala jsem se mezi těmi, pro něž pomalu končila noc a těmi, jimž právě začínal den a užívala si ten vzduch, to, že jsem zase zpátky a že můžu běžet a že mi to všechno klape až do chvíle, než se na obzoru objevil první pes. Co pes, tele. Zpomalila jsem, počkala, až ho minu a pokračovala dál. Od doby, co běhám, jsem se začala postupně psů bát. Zjistila jsem, kolik pravdy je na tom, že některý instinkty jsou silnější než jiný, a taky že běžící jedinec kořist připomíná víc, než jakýkoliv jiný. V kombinaci s tím, že na tureckých ulicích zjevně přežijí jen ti nejsilnější a většina tamějších tuláků mi sahala i s hubou někam k pasu, to nebyl nic moc pocit. Hospůdek ubývalo, naopak přibývalo párů užívajících si dozvuky letní noci (musela jsem se smát, že tohle je zjevně ta intenzívní jazykový výuka angličtiny - těch Turků ležících na/pod Angličankama jsem potkala poměrně dost, než aby to byla náhoda :-) a psů. Už ne osamělých, ale ve smečkách. Na konci silnice byla závora, otočila jsem se a vracela se zpátky s tím, že zkusím doběhnout do staré části města a podívám se na přístav, osmanskou pevnost a cestou zpátky změřím, kolik to je k hotelu, jestli to zvládneme s M. absolvovat pěšmo. Potkala jsem jednoho běžce, který se neobtěžoval odpovědět na pozdrav a zapletla se do nepříjemný scenérie, kdy smečka tak patnácti psích telat začala nahánět tři zbloudilý krávy. Ty zděšeně prchaly. Čím vyděšenější byly, tím víc to psy bavilo. Jakmile je to přestalo bavit, všimli si mě. Taky jsem běžela. A byla patřičně vyděšená. Pár se jich vydalo ke mně. A já přemýšlela, jestli se spasím skokem do vypuštěný odpadní strouhy tři metry pode mnou nebo co bude. Nakonec zůstali čtyři z nich stát na půl metru ode mě a já doufala, že už jedli. Tehdy mi došlo, že tohle nebude ta běžecká dovolená, kterou jsem si vysnila. Hřebíček do rakve zatloukl ještě jeden, na kterýho jsem narazila ve městě a kterýmu bylo naprosto fuk, co na něj dělám a půl metrový životní prostor odmítal respektovat. Nakonec mi ho pomohl odehnat nějaký borec, co vykuřoval na blízký zahrádce a vyzvídal, co že mám za problém, že běhám... Highlightem bylo náhodný objevení vykopávek jediných pozůstatků Halikarnasu.

Nad obzorem vycházelo slunce a po zelených kopcích rozeseté bílé městečko se topilo ve zlatém světle a ve mně se to rvalo; strašně jsem chtěla běžet dál a pryč a furt a stejně tak jsem se bála, že tam budou další psi a tentokrát žádní Turci, kteří by při nejhorším zabránili mýmu ožrání. Navíc jsem slíbila, že se za hodinu vrátím. Stočila jsem to k hotelu.

Madlenka doma nikdy nevstává po půl sedmý. To už musí být. Vždycky, když výjimečně vyrážím běhat před šestou, bývá do pár minut vzhůru. Čekala jsem rozespanýho Toma, hladovou Máďu a netrpělivý čekání na půl osmou, kdy začínala snídaně. Tiše ťukám. Po chvíli otevírá rozespaný Tom. V pokoji je zataženo. M. spí. On spal taky. Stříká ze mě pot a endorfiny a chci se podělit o ten schizofrenní pocit. Tahle situace je stejně nová, jako všechno ostatní - jak jako, že doběhnu a doma se spí?!

V duchu, "cože, kolik že je?" se odehrávají všechna turecká rána. Nechápeme, jak to, že naše extrémně nespavý dítě najednou vyspává skoro do osmi. V duchu Knoflíkářů nepátrám, neřeším, neživím a nepřepínám. Po dvou letech vstávání spolu s popelářema mě nikdo z postele v šest nevykope, když se kolem spí spánkem spravedlivých. Jenže... v sedm už je přes třicet. V osm pětatřicet a želbohu do Honzy a jeho výběhů v odpoledních čtyřicítkách mám ještě sakra daleko. Takže vyrážím obhlídnout místní posilovnu. Nejdřív tam teda vysílám Toma. Vrací se s tím, že je to na opačný straně hotelu za stejnými dveřmi jako lázně a chlápek na recepci se mu prý snažil prodat i vlastní babičku. Mě si na recepci pomalu ani nevšimnou. Na konci spleti párou naplněných chodeb je bazén, bar, lehátka. Tam relaxují v županech s maskama na obličejích nějaký důchodci. Vracím se zpátky. Tentokrát mě do posilovny odvedou. Je hned za rohem, za prosklenou stěnou směřující k bazénu, kde jsem ji fakt nečekala. Na lehátkách se válející pozorují ty funící a naopak. Otevřený dveře a vedro už když stojím nevěstí nic dobrýho. Tři běhátka, na jednom na střídačku chodil a klusal jakýsi pán, zbývají dvě neobsazený. Poprvý a naposledy (když nepočítám CASRI) jsem na tom pekelným stroji stála v Káhiře, kdy mi i tempo šest třicet přišlo vražedný. Mačkám čudlíky a nic, slíbila jsem, že budu rozumně zpátky, abychom vyrazili k bazénu na "ťovinky papat Máďa bude" a "pavat budé". Oč míň běhátko reaguje o to frenetičtějc se ho snažím rozhýbat. Po pěti minutách se vzdávám a odcházím opět na recepci požádat hocha o pomoc. Vysvětluje mi, že jsou rozbitý a někdo by je měl přijít během dneška opravit. To jako že nepoběžím? Jakože vůbec? Chodoběžec naštěstí končí. Předáváme si žezlo. Dušu, po třech kilometrech přichází dvě děvčata, co si zjevně chtěla taky zaběhat. Pot ze mě neteče, pot ze mě stříká bez ohledu na to, že mám ty nejminimalističtější kraťásky, jsem na Krupičkovou a ve vff, takže ani ty ponožky nemám! Na slečny to zjevně dojem nedělá (bodejť by jo) a sledují mě čím dál nevraživěji. Přidávám tempo, abych to měla rychlejc za sebou. Asi dost funím, protože mě zaujatě sledujou i namaskovaní županovci. Z desítky slevuju na sedm, tak aspoň stupňovaně. Posledních patnáct se rvu tempem 4:25, na mě to je vražda (napsala). Slejzám dolů, málem padám na hubu a nejradši bych si přes ni i dala, protože připravený pití zůstalo stát na poličce za dveřmi do pokoje. Poté, co nohou ošmrdlám největší kaluže potu (ručník taky nemám, tvrdě se projevuje, jak malá lvice posiloven jsem), se potácím pryč a snažím se tvářit, že to mám na háku. Moc mi to nejde. Na pokoji se dušuju, že už nikdy!, abych se ob den vrátila zpátky, protože co kdyby? Běhátko stále neběhá, borec na recepci se lážo plážo dovalí na mou třetí prosbu, zjevně ho krajně obtěžuju. Dusám odhodlaně desítku. Jde to blbě. Přestože na mé poměry není tempo nijak zoufalé, trvá to snad sto let. Postupně se vymění osazenstvo lehátek, já nakapu a nastříkám ještě větší solný jezero než posledně, vymění se i osazenstvo posilovny, který kolem mně vytváří půlkruh (zjevně ve směru doletu šplíchanců mýho potu) a já myslím na Peggy a její běhátko v kuchyni. Jak to proboha může vydržet? Jak to může zvládat? Obdivuju ji, fakt že jo. Muset běhat na běhátku, hraju snad radši šachy a to jsem se přes veškeré trpělivé pokusy mého otce mě do téhle hry zasvětit nenaučila v zásadě nic jinýho, než že kůň může do eL.

Tím běhání v Turecku končí. Zbytek týdne se válím. V posteli, na lehátku u bazénu, v moři, povaluju se i na židlích v restauracích. Nořím se do litrů efesu a cpu se. Prostě dovolená. Jako suvenýr jsem si přivezla dvě kila navrch. Prý to mám brát jako Vánoce. Tak jo.

Další týden plynule navazujeme s Madlenkou sedmidenním sabatiklem u babičky a dědy. V paneláku je odstávka teplý vody, tak co bychom smrděly v tom vedru v Pze, že. Plány jsou (opět) veliký. Do čtvrtka to jde, pracuju, běhám, běhám a pracuju. A taky si válím šunky a zas až tolik nežeru a je mi fajn. Ve čtvrtek běhat nejdu, ráno hlídám M., v pátek mi je blbě - jako když to na mě hodí. M. nudlí už od středy a taky blbě spí. Babička se dušuje, že viděla vpravo nahoře špičku stoličky. Tak to svádíme na zub a rýmu na to, jak si nadšeně polejvala hlavu kyblíkem a volala "topila! topila!". Jenže v sobotu je to ještě horší, M. chrchlá, tečou jí nudle, v noci nemůže spát. Takže chovám, zpívám, nad ránem už vrčím, na střídačku na ni a na T. Neběhám. Nepracuju. Vrčím na celý svět. Zvládám maximálně přesouvat bonbony, takhle se, panečku, dělá věda. V neděli se ráno nemůžu nadechnout, mám namožený šikmý břišní svaly, rameno, levou ruku. Třináct kilo se už pronese. Musíme zpátky domů. M. je furt blbě, v pondělí ráno dojde i na odsávačku nudlí. Hysterák. Chudák škytá ještě hodinu po akci. Já mám pod očima olympijský kruhy za Afriku a ani nový účes mě nespasí. Leda pytel na hlavu. Neběhám. Pátý den v řadě. Takovouhle pauzu jsem neměla od loňskýho ledna. Vrchol intelektuální činnosti jsou stále bonbony, kde jsem už čtvrtý den zaseklá na 29. levelu. Aspoňže suvenýr z Turecka je v trapu.

Na dnešek jsme spali. Konečně. V rámci možností báječně (jedno mlíko, dvakrát dudlík, jednou chovat). Ráno, poté, co umíchám obligátní vejce s hráškem na snídani, spím o hodinu dýl než zbytek rodiny. A pak vyrážím. První kilometr mám pocit, že se mi asi zbláznila gpska, protože ukazuje 4:15  a v kopečku spadne průměr na 4:35. To je nějaký nesmysl ne? V další kopci avg pace klesá lehce pod pět. To bude nějaký omyl, tohle ani zdravá takhle rychle neběhám. Na konci třetího kilometru se chystám vyplivnout plíce a vyhodit makovej koláč od snídaně. Zbytek už je v normálním tempu kolem 5:35. I tak mám radost.

Teď hlavně našlapovat opatrně a potichu. V neděli jsou Sedmistovky. Těším se na jako malej Jarda. Takže žádný plány. Ale vůbec žádný. Že bych si s sebou na víkend odvezla radši jen lodičky a kostýmek?