Vyprávění o zaťaté bojovnici a vysmátém náčelníkovi

Rozhodnutí, že poběžím druhou etapu Deseti lužických sedmistovek vzešlo z jedný šílený březnový mailový session s Davidem (J: "A jaký jsi běžel nejhezčí závod?" D: "Asi ty sedmistovky..." J: "Tyjo, to vypadá parádně... Jenže je to děsná štreka, to nedám." D: "Můžeš běžet i jenom jednu etapu." J: "No jo, ale stejně, ty kopce..." D: "Tě kdyžtak odnesu!" - a bylo to. Jak že to ta Honzova babička říká o jeho kamarádech? ;-).

Stejně jako se Valašský Hrb krčil ve stínu PIMu, krčily se Sedmistovky ve stínu Hrbově. Strašně dlouho jsem řešila, jestli jo nebo ne, jak se tam dostanu, jak to (ne)zvládnu, jaký to bude. Na začátku léta jsem usoudila, že dost bylo řečí, je načase přistoupit k činům. Zaplatila jsem startovný a děj se vůle boží. Totiž, Radvanec, odkud se vybíhá, je od nás přeci jen docela daleko a protože už jsem věděla, jak vypadám po uběhnutí dvaačtyřiceti kilometrů (po rovině), měla jsem lehce sucho v hrdle z představy, jak to odřídím domů. Nakonec se i tenhle problém vyřešil, když tatínek nabídl, že mě odveze.

Takže máme měsíc do závodu. Začínám s odpočtem. Snažím se běhat ty dva kopce, co tu máme, snažím se být k sobě tak tvrdá, jak jen to umím. Necelý dva týdne před Dnem D začne Madlence týct z nosu, tři dny po ní jsem na tom stejně i já. Je mi ouvej. Je mi ouvej do tý míry, že neběhám. M. navíc po nocích nespí, chce chovat, takže se vracím ke kořenům spánkového deficitu. Když urvu dohromady dvě, tři hodinky za noc, je to hodně. Sílu běhat už vážně nemám, tentokrát nad během spánek vítězí a já se to manko snažím dohnat kdykoliv jen trochu můžu. Jako bonus mě začne ve čtvrtek bolet levá osmička nahoře. Není nad načasování. Ze soboty na neděli nemůžu usnout. Když začnu konečně o půlnoci zabírat, vzbudí se M. a začne fňukat. Snažím se ji uspat, chovám, nabízím mlíko, chovám ještě usilovněji. Je to všechno k ničemu. Nakonec kolem třetí hodiny usíná, já s ní, abychom byly ve čtyři zase vzhůru. V půl pátý odpadne, já s ní. Ve tři čtvrtě mě měla mamka vzbudit a střídat mě na hlídce, ale nezvonil jí nařízený budík. Z postele jsem vyskočila o dvacet minut pozdějc, než bylo v plánu. Odjezd se tím pádem posunul o čtvrt hodiny. Píšu Davidovi, že dorazíme těsně, ale že stíháme. Pak ale v Mimoni narážíme na objížďku. Motáme se tam nepříjemně dlouho. Zbytek cesty pojímá tatínek jako relly a já zvažuju, jestli dojedu se snídaní tam, kde je.

K docenění všech rozměrů je potřeba přečíst
komentáře u předchozího příspěvku :-)

Před hospodou v Radvanci parkujeme za pět sedm. Letím dovnitř. Nacházím Náčelníka s megavtipnou cedulkou na prsou - jak moc vtipná je, mi dojde až o pár kilometrů pozdějc, kdy si ji pořádně prohlídnu. Hrabu z igelitky číslo, hledám záchody a na start přibíhám poslední.

Expozice
Je odstartováno. Všichni vyráží, jen my zůstáváme stát, protože se zoufale snažím si připnout číslo. Smějeme se, že jim dáváme náskok, aby z nás pak neměli mindrák. Konečně vyrážíme i my.

Jen si běžte, v cíli vás beztak nakonec
doženeme

Netuším, jak to půjde. Neběhala jsem pět dní v řadě, což je nejvíc za poslední rok a půl a měla takový matný dojem, že jsem snad i zapomněla, jak že se to vlastně dělá. Navíc rýma, zub, nevyspání. O rodinné oslavě předchozí den a bílém vínu asi radši pomlčím :-). Ale jde to, jde to tak dobře, že dokonce předbíhám Dana Orálka, který si zavazuje tkaničku. Čili životní cíl splněn - Dan předběhnut - tak jdeme na pivo, ne? :-)

Prvních pár kilometrů ubíhá jako nic. Postupně nás skoro všichni předběhnou, což mně nevadí, D. tvrdí, že jemu taky ne, je krásně, modrý nebe, ve stínu lehce zafukuje, všude kolem hory, louky, lesy... prostě: Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty... 

Kolize
Protože jsem línej ignorant, kterýho nebaví studovat mapy a pod obrázkama převýšení si neumí(měl) nic představit (a přeci budu mít s sebou toho pacera, že?!), vykašlala jsem se na zkoumání trasy. Což jsem neměla dělat. A už to taky neudělám. Rozhodně si dávám závazek, že příště (!!) se na ni podívám PŘED tím, než se někam přihlásím. Po dvou občerstvovačkách a kopečkách, který jsme chodili, abych bídně nezhynula v první polovině závodu, přišel první výstup. Nevím, co jsem čekala, tohle ale rozhodně ne. Dušeme na

Realita vrací úder... Na prvních vrcholu

Bouřný. Nahoře jsou desky se startovní listinou. Podepisuju se. V tu chvíli mi dochází, že to bude větší jízda, než jsem čekala. A přichází střet s realitou. Bolí mě celej člověk, jsem unavená, nejde mi to. Všechny ty výběhy, který Sedmistovkám předcházely, jsem si říkala, že jediný, co nesmím, je skučet, kňučet, kňourat a stěžovat si - prostě že k sobě musím být tvrdá a neurvat si ostudu. Takže se snažím o sto šest. A ono to docela jde, a protože mi David pořád něco povídá, cesta utíká. V jednu chvíli mi povzbudivým tónem oznamuje, že už jsme v půlce! A já si v tu chvíli nemůžu pomoct, ale moje maratonská sklenice je prostě z poloviny prázdná. Teprve v půlce?

Malý Buk, začíná to jít z tlustejch
do tenkejch

Tak hlavně že nám to sluší, ne?

Další stoupání před námi. Pot ze mě jen teče. No, spíš se valí. Nahoře se převlíkám, protože ledový triko na zádech a kraťasy, který se dají ždímat, mě deptají víc, než je zdrávo. "No jo, holt ženská..." poznamenává Náčelník. Nevím, co ho na tom překvapuje, když už jsme se cestou nahoru shodli, že cílem dnešního dne není zvítězit, ale dobře u toho vypadat! Několikrát se předbíháme s Mírou, který nám nakonec vezme kramle. Ostatně jako všichni (čest jediné výjimce!). Zpomaluju. David vedle mě jde, běží přede mnou pozpátku, fotí... Prostě pohoda jazz. Cestou na Malý Buk potkáváme část startovního pole, které ho má už dávno v zádech a čeká je poslední sedmistovka. Mám tendence chodit i po rovinkách. To mi zatrhává. Mít energii, asi bych zkusila řvát vraždáááááá na lesy. 
Cestou dolů nakopávám v minimuskách nejdřív poleno, pak ostrý šutr. Úpím nahlas. Nekonečná část po asfaltu je cestou zpátky na občerstvovačku výrazně konečnější.

Krize

Tam odháním vosy od nabízeného chleba. Celý den jím akorát banány a tohle byl teda blbý nápad. Začíná mi být blivno. Cesta na Klíč je... klíčová. Nemůžu. Naprosto regulérně upřímně nemůžu. Dala bych hory i s horákama, kdyby mě nahoru David odtáhl. Nějak. Je mi jedno jak. Jenže... jednak se to nesmí, druhak se to nesmí a do třetice se to prostě nedělá, protože buď to tam je nebo to tam nejni. 

Trvá snad deset minut, než dojdeme rodinnou výpravu před námi - nejstarším účastníkům bude hodně přes šedesát, nejmladším hodně pod deset. Nechápu, jak můžou jít tak rychle? Nechápu, kde jsem vzala tu odvahu se do něčeho podobnýho pustit? Mít sílu, brečím. Nemám ji, tak jdu dál. Na vrcholku je to neskutečně krásný. Padám na první placatější šutr. Sundávám velmura, zavírám oči a prosím tepovku, aby se vrátila zpátky z kosmických dálek na matičku Zemi. Po nějaký době přestávám mít pocit, že mi srdce pukne jako přezrálý meloun, mžitky před očima vymizí, a když David prohlásí, že ho ty mravenci ale fakt štvou a že na mě počká níž, donutím se vstát. To teda ne. Beze mě nikam nejde. Jsem přesvědčená, že jestli beze mě odejde, nikdy se už dolů nedostanu. Vstávám, podepisuju se a konečně se aspoň trochu kochám tím překrásným výhledem. Ještě obligátní společnou fotku jde se na věc. 

Cestou dolů si přijdu jako Malá mořská víla. Každý krok je čirý utrpení, kameny jsou ostrý a ty co nejsou, ty v tu chvíli jsou. Podrážka minimusek jakoby neexistovala. Po hodně dlouhý době mě bolí nohy tak, že mám pocit, že ještě krok a padnu na ústa neřku-li na hubu a už prostě nevstanu. Dole se usmívám do foťáku, ale přijdu si spíš úsměvně než usměvavě. Tady končí všechna sranda. David se mě srdnatě snaží povzbuzovat. Já propadám zoufalství - ještě devět kilometrů? 

Peripetie

U studánky si sedám. Nejsem schopná si odšroubovat víčko od flašky. Klepu se. Říkám si, že ten si musí teda pěkně nadávat, že do toho šel. Snažím se myslet na něco pozitivního, ale nic mě nenapadá. V hlavě se

mi hemží fragmenty všeho možnýho, ale motivaci z nich nejsem schopná zaboha složit. Někdy v tuhle dobu přestávám reagovat, poslouchám, většinu toho, co mi David dál neúnavně povídá, aby mě rozptýlil, i vnímám. Občas se přistihnu, že jen poslouchám, že mluví, ale nevnímám, co přesně říká. Trochu jako s hudbou v jazyce, kterýmu nerozumíte. Vybíháme z lesa, cesta je mírně z kopce. Dobíháme do Nového Boru,  poslední kopeček ke hřbitovu a ven z města. Běžíme po silnici. Ptám se, jak je to ještě daleko. "Vidíš tamhle to auto? Tak tam je křižovatka, na ní doleva a už jen pět set metrů do cíle!" Nevěřím svým uším. Trať měla měřit 44 km, garmin tvrdí, že máme za sebou lehce přes maraton. Říkám si, že už se vybičuju. Místo toho mám najednou pocit, že mi dal někdo pěstí do žaludku. Kácím se k zemi. Naštěstí se nedostanu do fáze, kdy bych se měla možnost začít litovat. Představa cíle, sprchy, piva, sundaných propocených ponožek z nohou v jednom ohni mě přinutí se zvednout a pokračovat. Na křižovatce stojí taťka a fotí. Na ní zastavujeme, chvilku jdeme, prý abych měla síly na strhující finiš :-).

Cíl (tohle přeci není žádný antický drama ;-)
Poslední kopeček, snažím se přidat, jde to, ale žádný vlastibořický sprint s Kájou se nekoná. Zastavuju, vypínám hodinky (!!) a sedám si do prvního stínu po ruce. Pořadatel mě nahání s medailí. Ťukám si s ním šampaňským - za statečnost. Za námi je už jen jeden bojovník (David teda tvrdí, že je tam ještě jedna holka, ale já jsem přesvědčená, že nás předběhla na Klíči). Beru si věci, jsem hrdinným medvědářem, který se dokázal za těch šest hodin a čtyřicet minut nenechat otrávit, odvedena ke sprchám. Mám úplně bílý rozmáchaný nohy s jasně viditelnou linií ponožek. Zbytek je jak prase. Ze sprch jdu jak kačer, který za sebou nemá zrovna hezký zážitek. Dopajdám do hospody. Náčelník sedí v klídku jako kdyby nikde ani nebyl. Většina zúčastněných vypadá, že se přijeli podívat na kámoše a jen mimochodem si něco málo odběhli.

Sprcha - odškrtnuto, zutý boty - odškrtnuto. Tak teď už jen to pivo. Nevím, jestli v leadvillský příručce v pasáži věnovaný vodičům stojí, že by měl po závodu svěřenci donést jedno točený. Jestli ne, měli by to tam připsat, protože tohle byla úžasná tečka na závěr :-). Čekáme na vyhlášení vítězů. K mému překvapení dostávám dokonce i já (jakožto posledníček poslední) diplom. Celkovým vítězem se stal Dan, který oba dva dny dohromady běžel jen o tři hodiny pomaleji, než já jen druhý, skoro o dvacet kilometrů kratší. :-)

Všechno mě bolí a já se nemůžu přestat usmívat. Endorfiny mi stříkaj snad i z uší. Pro spoustu běžců by to byl tragický výkon, já jsem na sebe neskonale pyšná. Dokázala jsem to. Vydržela. Snad ani moc nekňučela (aspoň ne nahlas). A přestože tomu asi bude těžký vzhledem k předcházejícímu popisu uvěřit, i si to neskutečně užila. Zvládli jsme probrat všechno možný i nemožný (občas fakt až NEmožný :-D), já začala chápat, co se asi může za těmi nastoupaný metry skrývat a uvědomila si, že: silniční závody nebudou (zatím?) moje parketa, budu muset  ale ještě hodně hodně běhat; ve dvou se to lépe táhne, obzvlášť, když vás táhne ten druhý; kdo nemaže, ten trpí, kdo maže málo, trpí, a kdo není namazaný a neřekne si parťákovi o mazadlo, když ho má, je blbec.

PS: David je prastarým mužským křestním jménem, které patří k těm nejoblíbenějším. Původ jména není jednoznačný, existuje několik teorií, které vysvětlují jeho vznik. Jedna z nich popisuje jméno David jako odvozeninu hebrejského slova dód s významem miláček nebo také strýček. Jméno může pocházet také z asyrského slova dádu, které se také překládá jako milovaný, miláček. Další výkladová verze vidí původ jména David v zaniklé ugaritštině. Pocházelo by pak ze slova davidu, které má význam náčelník.

O plánování

Po všemožných rezervačních peripetiích, desítkách telefonátů a několika večerech prosezených u nabídek cestovních kanceláří jsme z dlouhodobýho hlediska neplánovaně vyrazili s Madlenkou na první dovolenou k moři. Když už, tak mastňácky all inclusive, hezky s Eximem. Novinka pro všechny (když nepočítám dekadentní svatební cestu na Zanzibar, nikdy jsme nic podobnýho neabsolvovali ani v dobách př.M.).
Při balení jsem skládala do bagáže komínky: Madlence, mně, T., hračky, knížky, plavky, opalovací krémy (mimochodem, když už vám jednou diagnostikujou alergii na perfémy, není dobrý nápad mazat se opalovacím krémem z drogerie, ehm)... a ano, věci na běhání. Každýmu po jednom páru bot plus mně dvoje běžecký. T. dvě trika, mně tři na běhání. Jednu tašku k vodě a pro sichr, kdyby to tam bylo moc pěkný, i ledvinku a velmura, protože jeden nikdy neví. Umělý mlíko, který naše zásadně neortodoxní cestičkou jdoucí děťátko začalo pít na roce a půl poté, co půl roku pila jen a pouze čistou vodu a do roka se výhradně kojila, křupky a taky gely, carbonex a pro sichr i magneslife. Nabíječku na mobil, foťák, kameru a garmina. Prostě jsme k tomu  moři odletěli ne tři ale čtyři. Mé běžecké já naštěstí nikdo nikde nekontroloval.

K Turecku mám velmi intenzívní a velmi vřelý vztah. Muž mě tam kdysi žádal o ruku, nějakou dobu jsem tam měla i možnost žít, cestovat, učit se, poznávat, očuchávat, ochutnávat. Ráda se tam vracím. Těšila jsem se, že si celý letovisko, kde jsem nikdy předtím nebyla, pořádně proběhám. Co jsem netušila, bylo, že s sebou všechny ty krámy táhnu naprosto zbytečně a místo toho jsem M. mohla sbalit třeba ten bubínek, který neprošel doma váhovým cutem.

Druhý den po příletu jsem ležela v šeru v pokoji a čekala, až se rozední. Jakmile jsem za závěsy tušila aspoň šero, vyplížila jsem se ven, obula se, před hotelem zapnula hodinky a nadšeně vyrazila. Všude se takhle brzy ráno povalovaly pozůstatky páteční noci - kluci a holky dospávali na plážových lehátkách propařenou noc, u hospůdek na pobřeží začínal další pracovní den, obchody se suvenýry a všemožnou nafukovací havětí měly překvapivě taky otevřeno, partičky se vracely z diskoték. Vyrazila jsem podél moře. První zjištění - zvlněná zámkovka a bare-x od inov8 nejdou zrovna dohromady. Krásně foukalo, byla jsem za většího blázna, než když u rodičů vyběhnu na Krupičkovou, tempo s bídou k šesti, ale nevadí. Motala jsem se mezi těmi, pro něž pomalu končila noc a těmi, jimž právě začínal den a užívala si ten vzduch, to, že jsem zase zpátky a že můžu běžet a že mi to všechno klape až do chvíle, než se na obzoru objevil první pes. Co pes, tele. Zpomalila jsem, počkala, až ho minu a pokračovala dál. Od doby, co běhám, jsem se začala postupně psů bát. Zjistila jsem, kolik pravdy je na tom, že některý instinkty jsou silnější než jiný, a taky že běžící jedinec kořist připomíná víc, než jakýkoliv jiný. V kombinaci s tím, že na tureckých ulicích zjevně přežijí jen ti nejsilnější a většina tamějších tuláků mi sahala i s hubou někam k pasu, to nebyl nic moc pocit. Hospůdek ubývalo, naopak přibývalo párů užívajících si dozvuky letní noci (musela jsem se smát, že tohle je zjevně ta intenzívní jazykový výuka angličtiny - těch Turků ležících na/pod Angličankama jsem potkala poměrně dost, než aby to byla náhoda :-) a psů. Už ne osamělých, ale ve smečkách. Na konci silnice byla závora, otočila jsem se a vracela se zpátky s tím, že zkusím doběhnout do staré části města a podívám se na přístav, osmanskou pevnost a cestou zpátky změřím, kolik to je k hotelu, jestli to zvládneme s M. absolvovat pěšmo. Potkala jsem jednoho běžce, který se neobtěžoval odpovědět na pozdrav a zapletla se do nepříjemný scenérie, kdy smečka tak patnácti psích telat začala nahánět tři zbloudilý krávy. Ty zděšeně prchaly. Čím vyděšenější byly, tím víc to psy bavilo. Jakmile je to přestalo bavit, všimli si mě. Taky jsem běžela. A byla patřičně vyděšená. Pár se jich vydalo ke mně. A já přemýšlela, jestli se spasím skokem do vypuštěný odpadní strouhy tři metry pode mnou nebo co bude. Nakonec zůstali čtyři z nich stát na půl metru ode mě a já doufala, že už jedli. Tehdy mi došlo, že tohle nebude ta běžecká dovolená, kterou jsem si vysnila. Hřebíček do rakve zatloukl ještě jeden, na kterýho jsem narazila ve městě a kterýmu bylo naprosto fuk, co na něj dělám a půl metrový životní prostor odmítal respektovat. Nakonec mi ho pomohl odehnat nějaký borec, co vykuřoval na blízký zahrádce a vyzvídal, co že mám za problém, že běhám... Highlightem bylo náhodný objevení vykopávek jediných pozůstatků Halikarnasu.

Nad obzorem vycházelo slunce a po zelených kopcích rozeseté bílé městečko se topilo ve zlatém světle a ve mně se to rvalo; strašně jsem chtěla běžet dál a pryč a furt a stejně tak jsem se bála, že tam budou další psi a tentokrát žádní Turci, kteří by při nejhorším zabránili mýmu ožrání. Navíc jsem slíbila, že se za hodinu vrátím. Stočila jsem to k hotelu.

Madlenka doma nikdy nevstává po půl sedmý. To už musí být. Vždycky, když výjimečně vyrážím běhat před šestou, bývá do pár minut vzhůru. Čekala jsem rozespanýho Toma, hladovou Máďu a netrpělivý čekání na půl osmou, kdy začínala snídaně. Tiše ťukám. Po chvíli otevírá rozespaný Tom. V pokoji je zataženo. M. spí. On spal taky. Stříká ze mě pot a endorfiny a chci se podělit o ten schizofrenní pocit. Tahle situace je stejně nová, jako všechno ostatní - jak jako, že doběhnu a doma se spí?!

V duchu, "cože, kolik že je?" se odehrávají všechna turecká rána. Nechápeme, jak to, že naše extrémně nespavý dítě najednou vyspává skoro do osmi. V duchu Knoflíkářů nepátrám, neřeším, neživím a nepřepínám. Po dvou letech vstávání spolu s popelářema mě nikdo z postele v šest nevykope, když se kolem spí spánkem spravedlivých. Jenže... v sedm už je přes třicet. V osm pětatřicet a želbohu do Honzy a jeho výběhů v odpoledních čtyřicítkách mám ještě sakra daleko. Takže vyrážím obhlídnout místní posilovnu. Nejdřív tam teda vysílám Toma. Vrací se s tím, že je to na opačný straně hotelu za stejnými dveřmi jako lázně a chlápek na recepci se mu prý snažil prodat i vlastní babičku. Mě si na recepci pomalu ani nevšimnou. Na konci spleti párou naplněných chodeb je bazén, bar, lehátka. Tam relaxují v županech s maskama na obličejích nějaký důchodci. Vracím se zpátky. Tentokrát mě do posilovny odvedou. Je hned za rohem, za prosklenou stěnou směřující k bazénu, kde jsem ji fakt nečekala. Na lehátkách se válející pozorují ty funící a naopak. Otevřený dveře a vedro už když stojím nevěstí nic dobrýho. Tři běhátka, na jednom na střídačku chodil a klusal jakýsi pán, zbývají dvě neobsazený. Poprvý a naposledy (když nepočítám CASRI) jsem na tom pekelným stroji stála v Káhiře, kdy mi i tempo šest třicet přišlo vražedný. Mačkám čudlíky a nic, slíbila jsem, že budu rozumně zpátky, abychom vyrazili k bazénu na "ťovinky papat Máďa bude" a "pavat budé". Oč míň běhátko reaguje o to frenetičtějc se ho snažím rozhýbat. Po pěti minutách se vzdávám a odcházím opět na recepci požádat hocha o pomoc. Vysvětluje mi, že jsou rozbitý a někdo by je měl přijít během dneška opravit. To jako že nepoběžím? Jakože vůbec? Chodoběžec naštěstí končí. Předáváme si žezlo. Dušu, po třech kilometrech přichází dvě děvčata, co si zjevně chtěla taky zaběhat. Pot ze mě neteče, pot ze mě stříká bez ohledu na to, že mám ty nejminimalističtější kraťásky, jsem na Krupičkovou a ve vff, takže ani ty ponožky nemám! Na slečny to zjevně dojem nedělá (bodejť by jo) a sledují mě čím dál nevraživěji. Přidávám tempo, abych to měla rychlejc za sebou. Asi dost funím, protože mě zaujatě sledujou i namaskovaní županovci. Z desítky slevuju na sedm, tak aspoň stupňovaně. Posledních patnáct se rvu tempem 4:25, na mě to je vražda (napsala). Slejzám dolů, málem padám na hubu a nejradši bych si přes ni i dala, protože připravený pití zůstalo stát na poličce za dveřmi do pokoje. Poté, co nohou ošmrdlám největší kaluže potu (ručník taky nemám, tvrdě se projevuje, jak malá lvice posiloven jsem), se potácím pryč a snažím se tvářit, že to mám na háku. Moc mi to nejde. Na pokoji se dušuju, že už nikdy!, abych se ob den vrátila zpátky, protože co kdyby? Běhátko stále neběhá, borec na recepci se lážo plážo dovalí na mou třetí prosbu, zjevně ho krajně obtěžuju. Dusám odhodlaně desítku. Jde to blbě. Přestože na mé poměry není tempo nijak zoufalé, trvá to snad sto let. Postupně se vymění osazenstvo lehátek, já nakapu a nastříkám ještě větší solný jezero než posledně, vymění se i osazenstvo posilovny, který kolem mně vytváří půlkruh (zjevně ve směru doletu šplíchanců mýho potu) a já myslím na Peggy a její běhátko v kuchyni. Jak to proboha může vydržet? Jak to může zvládat? Obdivuju ji, fakt že jo. Muset běhat na běhátku, hraju snad radši šachy a to jsem se přes veškeré trpělivé pokusy mého otce mě do téhle hry zasvětit nenaučila v zásadě nic jinýho, než že kůň může do eL.

Tím běhání v Turecku končí. Zbytek týdne se válím. V posteli, na lehátku u bazénu, v moři, povaluju se i na židlích v restauracích. Nořím se do litrů efesu a cpu se. Prostě dovolená. Jako suvenýr jsem si přivezla dvě kila navrch. Prý to mám brát jako Vánoce. Tak jo.

Další týden plynule navazujeme s Madlenkou sedmidenním sabatiklem u babičky a dědy. V paneláku je odstávka teplý vody, tak co bychom smrděly v tom vedru v Pze, že. Plány jsou (opět) veliký. Do čtvrtka to jde, pracuju, běhám, běhám a pracuju. A taky si válím šunky a zas až tolik nežeru a je mi fajn. Ve čtvrtek běhat nejdu, ráno hlídám M., v pátek mi je blbě - jako když to na mě hodí. M. nudlí už od středy a taky blbě spí. Babička se dušuje, že viděla vpravo nahoře špičku stoličky. Tak to svádíme na zub a rýmu na to, jak si nadšeně polejvala hlavu kyblíkem a volala "topila! topila!". Jenže v sobotu je to ještě horší, M. chrchlá, tečou jí nudle, v noci nemůže spát. Takže chovám, zpívám, nad ránem už vrčím, na střídačku na ni a na T. Neběhám. Nepracuju. Vrčím na celý svět. Zvládám maximálně přesouvat bonbony, takhle se, panečku, dělá věda. V neděli se ráno nemůžu nadechnout, mám namožený šikmý břišní svaly, rameno, levou ruku. Třináct kilo se už pronese. Musíme zpátky domů. M. je furt blbě, v pondělí ráno dojde i na odsávačku nudlí. Hysterák. Chudák škytá ještě hodinu po akci. Já mám pod očima olympijský kruhy za Afriku a ani nový účes mě nespasí. Leda pytel na hlavu. Neběhám. Pátý den v řadě. Takovouhle pauzu jsem neměla od loňskýho ledna. Vrchol intelektuální činnosti jsou stále bonbony, kde jsem už čtvrtý den zaseklá na 29. levelu. Aspoňže suvenýr z Turecka je v trapu.

Na dnešek jsme spali. Konečně. V rámci možností báječně (jedno mlíko, dvakrát dudlík, jednou chovat). Ráno, poté, co umíchám obligátní vejce s hráškem na snídani, spím o hodinu dýl než zbytek rodiny. A pak vyrážím. První kilometr mám pocit, že se mi asi zbláznila gpska, protože ukazuje 4:15  a v kopečku spadne průměr na 4:35. To je nějaký nesmysl ne? V další kopci avg pace klesá lehce pod pět. To bude nějaký omyl, tohle ani zdravá takhle rychle neběhám. Na konci třetího kilometru se chystám vyplivnout plíce a vyhodit makovej koláč od snídaně. Zbytek už je v normálním tempu kolem 5:35. I tak mám radost.

Teď hlavně našlapovat opatrně a potichu. V neděli jsou Sedmistovky. Těším se na jako malej Jarda. Takže žádný plány. Ale vůbec žádný. Že bych si s sebou na víkend odvezla radši jen lodičky a kostýmek?