O motivaci

Taky to znáte? Že se vám vlastně nechce běhat? Že už ani nevíte, proč jste začali a už vůbec ne, proč byste v tom měli pokračovat? Ze setrvačnosti se oblíknete, obujete se (alespoň někteří z nás), vezmete klíče, houknete, za jak dlouho budete doma a zabouchnete za sebou. Před barákem čumíte jako bulíci na chytající se satelity, přemýšlíte kudy a jak poběžíte, během prvního kilometru nechápete, kdo a kdy vám vyměnil nohy za ty dvě neohebný, bolavý a těžký tyče z tvrdý gumy, kdy jste začali zase kouřit, že vás bolí na prsou a přemýšlíte, jaká je maximální tepová frekvence, při který váš srdeční sval nedopadne jako napěněná plechovka piva v horkým letním dnu. Ale snažíte se běžet. Po hodině, dvou, kdy si průběžně říkáte: "A proč? ... A jak ještě daleko? ... Tak moc?" se konečně vracíte domů. Tam vás čeká další kolo vysvětlování, proč vlastně? A proč to neděláte jako XY a YX, který taky běhají, ale "rozumně" (ergo dvakrát, třikrát týdně hezky pět šest kiláčků)? Těžko hledáte argumenty, když je sami nemáte a navíc musíte (byť zásadně v duchu) přiznat, že je to pravda, že jste si našli časově občas sakra náročný koníček (a ani nezkoušejte vytahovat kolik hodin týdně běhá takový Radek Brunner nebo Dan Orálek - s tím opravdu neuspějete), že jím trávíte týdně docela dost hodin, že tím nabouráváte případný příjemný rodinný dopoledne, když už se večery kvůli práci nekonají, že kvůli tomu, že VY chcete běhat, si NIKDO ráno nepřispí (i když by mohl), že ten sobec jste tu vlastně vy a že jste prostě endorfinový závisláci.

Přihlásíte se na pár šílených závodů, protože doufáte, že vás to nakopne v tréninku. A stejně, když se ráno obouváte a berete si klíče, zavíráte dveře a říkáte si, tak jo, dneska zkusím ty kopce, stejně ta radost a nadšení nějak chybí.

Co ale s tím? V rámci duševní hygieny a sebereflexe musím přiznat, že se navíc prostě nejsem schopná ztotožnit s Honzovým článkem o tom, že přílišné sebeporovnávání s ostatníma je v zásadě nezdravý sebemrskačství. Idea je to krásná, moc se líbí a rozhodně by mi prospělo, kdybych se podle ní řídila, jenže já to nějak... prostě... nedokážu. A tak se dál (zbytečně, vím) užírám tím, že ostatním stačí na stejný časy třetinový objemy a že buď jsem fakt totální antitalent nebo něco dělám blbě anebo (co hůř) obojí naráz. Dál mě drtí, že běhám stejně rychle, ne-li pomaleji, jako na podzim, přičemž od té doby uplynulo dalších tři tisíce kilometrů, že všichni raketově letí nahoru, jen já po vzoru Lajky padám k zemi. Ani diplom z Milíčovskýho háje na tom nic moc nezměnil. 

Když je nejhůř a nepomáhají ani dlouhodobý plány, ani motivace od přátel, pořád je tu ještě internet. Ten anonymní. A tak sedím a hledám něco, co by mě nakoplo, co by mě přimělo přestat se nimrat ve zbytečnostech, co by mi pomohlo se (aspoň na chvíli) znovu nadchnout. Dneska zafungovalo tohle

(**Vstaň a začni zářit!*Je šest ráno a dřív, než se stihneš natáhnout po budíku, začnou do tebe hlasy v hlavě hučet, že je moc brzy, moc velká tma a zima, než abys lezl z postele*Bolavé svaly se stále vzpouzí a předstírají, že neslyší, když jim tvůj mozek přikazuje, aby se pohnuly*Celá legie hlasů na tebe křičí jednohlasné svolení budík zamáčknout*Vrať se do říše snů!*Jenže tebe jejich názor nezajímá*Ty ses rozhodl, že budeš poslouchat hlas, který jim odporuje!*Hlas, který ti připomíná, že tu byl důvod, proč jsi ten budík v první řadě nařídil*Takže sednout*Spusť nohy na zem a neohlížej se, protože nás čeká práce*Vítej v mlýnici!*Co jiného je každý den, než nekonečná řada soubojů mezi správnou a snadnou cestou*Deset tisíc pramenů se před tebou rozlévá jako říční delta*každý z nich slibuje cestu nejmenšího odporu*Jenže ty vyrazíš proti proudu*a když tuhle volbu učiníš*když se rozhodneš obrátit se zády k tomu, co je pohodlné, bezpečné a co někteří nazývají zdravý rozum…*Tak to je den první*Odteď to už bude jenom těžší*Takže se ujisti, že je to něco, co vážně chceš*Protože tu vždycky bude jednoduchá úniková cesta připravená tě odnést s sebou*Stačí se jen pohnout*To ty ale neuděláš, nebo ano?*Každý krok s sebou přináší rozhodnutí udělat další*Jsi na cestě, teď ale není čas přemítat o tom, jak daleko jsi došel*Bojuješ s protivníkem, kterého nevidíš, ale cítíš ho v patách*Cítíš, jak ti dýchá na záda*Víš, co to je?*Jsi to ty!*Tvoje obavy, pochyby, nejistoty, hezky vyrovnané jako popravčí četa nachystaná sestřelit tě z nebes*Neztrácej však odvahu*I když není snadné je porazit, rozhodně nejsou nepřemožitelní*Pamatuj, tohle je mlýnice, je to bitva na život a na smrt mezi tebou a tvou hlavou*tvým tělem a ďáblem usazeným na tvém rameni, který ti našeptává, že je to jen hra*nic než ztráta času*tvoji protivníci jsou silnější*Přehluš ten hlas nejistoty tlukotem srdce!*Spal všechny pochybnosti v ohni, který plápolá pod tvýma nohama*Pamatuj, za co se rveme a pořád mysli na to, že energie je krutá milenka*Dokáže se při sebemenší chybě mžiku obrátit proti tobě*Nikdy nepřestane hledat slabé místo v tvé zbroji*Ten jeden nepatrný pocit, na který ses zapomněl připravit*Dokud se zákeřnosti schovávají v maličkostech, zůstává velká otázka:*Víc už tomu dát nemůžeš?*Jsi si jistý?*A když odpověď zní ano, pak jsi udělal všechno, co jsi mohl, aby ses připravil na boj*Tehdy je čas vystoupit a směle se postavit nepříteli*tomu, který se skrývá ve tvém nitru*V tu chvíli se musíš pustit do otevřeného boje na nepřátelském území*Jsi lev uprostřed lví smečky, všichni se ženete za stejnou plachou kořistí se stejně zoufalým hladem, který říká, že jen vítězství tě dokáže udržet při životě*Takže věř tomu hlasu, který tvrdí, že může běžet trochu rychleji*a makat tvrději, a že fyzikální zákony jsou pro tebe jenom pouhé návrhy*Štěstí je poslední přání těch, kteří chtějí uvěřit, že zvítězit můžete náhodou*Pot je na druhou stranu těch, kteří vědí, že je to otázka volby*Takže se rozhodni hned teď, protože osud na nikoho nečeká*A až přijde tvůj čas a tisíc různých hlasů se ti bude snažit namluvit, že nejsi připravený*poslouchej místo nich ten osamělý hlásek v pozadí*ten, který říká:*„Jsi připravený.“*„Máš natrénováno.“*Teď už je to jen na tobě.*

Tak vstaň a začni zářit!**)

A co platí na vás?