Jubileum

Minulou středu padlo prvních pět tisíc... Je to jako kdybyste běželi pětkrát z Prahy do Říma a při poslední cestě to odtamtud vzali ještě do Milána nebo z New Yorku do San Francisca a ještě by vám pár set zbylo k dobru. Kdybyste dodržovali povolenou rychlost mimo obec a jeli devadesátkou, trvalo by vám pět tisíc kilometrů 55 a půl hodiny (je samozřejmě možný, že jsem to blbě spočítala... nebylo by a tom nic překvapivýho ;-). Jestliže se je rozhodnete uběhnout ve stejným stylu, jako já, zabere vám to (s přestávkama) jen něco přes tři roky. Stály za to. Tak vzhůru do dalších pěti tisíc!

Už jsme v Kansasu?

Dorotku a její kouzelné rudé botky snad představovat nemusím. (Jestli někdo tuhle americkou klasiku neznáte, vězte, že je to příběh o holčičce, kterou s jejím malým pejskem přenese tornádo z Kansasu do kouzelné země Oz. Než se jí podaří vrátit se domů, urazí dlouhou cestu, na které ji doprovází tři společníci: Strašák, Zbabělý lev a Plechový dřevorubec... no, takhle napsaný to zní trochu jako Lloyd Weber na tripu a koneckonců - jeden nikdy neví...) Přestože jsem se zařekla, že už nikdy, stala ze mě ve chvíli, kdy jsem je na Běhej objevila mezi inzeráty, hotová Wicked Witch of the West.

A jelikož jsem úspěšnější, než ta zelená paní z videa, stačilo pár čarodejnických abrakadabra...

 ...a jsou tu!!

 Červený, nádherný, pětiprstý, velký tak akorát, hezky z druhý nohy (takže jsem se tomu svými NIKDY zas až tak nezpronevěřila :-). Zatím to vypadá, že sedí nejlíp ze všech, který jsem měla (jen jeden jediný krvavý puchejř pod pravou achillovkou, který se navíc po zahojení znovu neobjevil, yes!). A jak by ne, když jsou tím osudovým sedmým párem! 

Některým závislostem se utíká těžce. Jak mi bylo jednou řečeno: "To je prostě už taková diagnóza!"

Jen ten Toto mi chybí. Třeba mi 12Honza někdy půjčí Deri? ;-)

Okolo Vlasti 2013 aneb závod, který jen tak něco nepřekoná

Když Dušan vloni na podzim vznesl otázku, jestli by si k nim v případě, že by se mu podařilo zorganizovat závod, přijel někdo zaběhnout půlmaraton, neviděla jsem jako problém eventuální účast přislíbit. Dušan mi promine, ale tak co, slibem nezarmoutíš a beztak z toho nic nebude.

Ehm. Teď se teda za tohle veřejný přiznání trochu (víc) stydím, ale neodpustím si ho, protože o to víc vedle něj vynikne výsledek.

Nejen, že se Dušanovi opravdu podařilo první ročník vlastibořickýho půlmaratonu zorganizovat, dokázal navíc přijít s nádhernou tratí, zajistit občerstvení a všechno vymyslet, naplánovat a zařídit tak, že mě nenapadá jediná organizační věc, kterou bych mohla (byť v dobře mínění konstruktivní víře) vytknout. Ani jedna. I to počasí objednal na začátek července při startu ve tři odpoledne parádní.

Od včerejška přemýšlím, jak popsat akci, která mi nakonec přišla jak setkání a posezení s kamarádama, se kterýma jsme si jen tak mimochodem vyrazili na chvíli zaběhat. Přestože jsme prokazatelně (garmin by přeci nelhal) těch jednadvacet (a kousek dalšího) kilometrů odběhli, spíš, než kopec, kterým D. předem strašil nebo moje naivní představy o čase, kterýho bych mohla dosáhnout, si budu pamatovat, jak mi nějaký racionální živly překazily, abych Aničce (jakožto vítězné ženě) a Jirkovi (jakožto vítěznému muži) cestou z hospody po jedenáctý v noci u místního domova důchodců odstartovala závod ve šplhu pod hvězdnou oblohou na vlastibořický vlajkový sloupy o žraločí ploutev, kterou oba vyhráli (ta Jirkova měla aerodynamičtější tvar, kterýžto se A. líbil podstatně více, než její zkosený a na Bezďovu výzvu, aby se teda vsadili, že Anička sní rychlejc polívkový talíř piva kávovou lžičkou, než Jirka suchý rohlík (prý v případě, že jíte pivo vždycky vyhrajete), lakonicky J. opáčil: "Já pečivo nejím!" a bylo po sázce), Kájovu pozávodní svačinu (já: "Ale chybí ti ještě wasabi!" K: "To mám v batohu, se mi pro něj už nechtělo...") nebo Májino úchvatný tetování. Nesmazatelný zůstane i přenádherný ráno u Dušanů na zahradě, jejich úchvatný domov, Lůcina domácí jahodová šťáva, Důšův chleba, báječná společnost a celá ta neuchopitelná a těžko zachytitelná atmosféra léta, pohody, srandy a nepřenositelnýho pocitu z toho, že máme všichni něco společnýho, něco, co se těm "zvenku" špatně popisuje a ještě hůř chápe (tímto děkuji mé drahé polovičce, že i přesto, že je jedním "z těch venku" se mnou jel a snad se i docela bavil).

Vítězní A. a J. a jejich ploutve, o které se málem svrhla lítá sportovní bitva...

Kája a jeho svačina

Ale zpátky k věci. Ráno jsme vyhrabali v hlubinách zapomnění stan, který se naposledy dostal ke slovu předloni na konci května v norským Stavangeru, kdy jsem chtěla bejt za drsnou zálesáckou ženu, a když už jsem si na přelomu pátýho a šestýho měsíce těhotenství ten šílený roadtrip po Norsku a Švédsku vybrečela (Lofoty doslova), tak přeci nedám najevo, že bych radši než v kempu spala někde v posteli (a bylo mi to naprosto k ničemu, protože přesně po týhle jedný noci jsem to stejně musela přiznat...), sbalili Bublinu a vyrazili. Madlenku jsme odložili u prarodičů a po obědě pokračovali dál na sever. Decentně jsme si zakufrovali, přeci tam nebudeme strašit moc brzy, že, a nakonec to ve chvíli, kdy jsme si teda vyndali mapu, docela bez problémů našli.
U koupaliště se už houfovalo docela dost lidí, zaparkovali jsme za Deni a Michalem, kteří přijeli chvíli před námi, já zaregistrovala Lídu a posléze i většinu ze spřátelených duší z DM (DailyMile, ne tý drogerie). Pozdravit, vyzvednout číslo, převlíct a jít se houfovat. Konečně jsem se osobně setkala s Karlem, kterýžto mě (nevědomky) na DM vlastně přivedl, a který mi slíbil, že mě doprovodí. Naivně jsem si věřila na čas kolem 1:50:00, dokud Dušan nepřiznal, že to za 1:50:00 poběží on (což teda kecal, zvládl o celý šest minut rychlejc). Z toho bylo jasný, že i dvě hodiny budou dost těžce dosažitelná meta.

Po nezbytný společný fotce skoro celý třídy jsme pokračovali v houfování, pro změnu v prostoru startu. Po nezbytný prezenčce (asi aby mohl Dušan posléze vyhodnotit ztráty :-) nás odmávli a my, jak jinak, vyrazili. Kája vedle mě hopkal jak lehkonohá laň, já dusala, funěla a říkala si, že to byl teda zase jalovej nápad. Že se mi vlastně ani nechce nikam běžet, že je to nějak daleko, že jsou všichni děsně rychlí a prostě samá optimistická myšlenka. Jak říkal Radek před startem: "Mně se nikam nechce, nebejt mi trapný, že bych sem jel dvě stě kiláků jenom na pivo, rovnou bych si jedno dal." Pod to jsem se v duchu podepsala hned několikrát.
Jenže on ten pesimismus jednomu vydrží blbě, když: běžíte loukama a po loukách, kolem lesů a občas i v

nich, sem tam stojí na chodníku místní a nadšeně tleskají a povzbuzují vás, doběhnete k nádhernýmu zámku, který vypadá, jako by ho přenesli ze severu Anglie (a kde mají na jedný věži stoprocentně odlitýho Důšu v běhu ;-), chvíli po startu vás dojede kolmo kamarád, kterej bude dělat celou trasu paparazziho a vy se budete muset smát vždycky, když někde vybafne a celou dobu kecáte se svým pacerem (už jen to, že tohle můžu napsat! :-) o všem možným i nemožným od závodů, přes plány do budoucna, výjezdy, výběhy až po historii jeho účesu ;-).
Z kopce mi to, přiznávám, běželo výrazně líp než do kopce. Chvíli jsme se zvládli držet Radka, ale ten mi vrátil PIM i s úroky a utekl nám. Po druhý (?) občerstvovačce jsme zapomněli odehnout do lesa (musím
přiznat, že jsem po značení vůbec nekoukala a nechávala to na Kájovi; Lída s Ajronmenem nás - bohužel k jejich smůle, následovala a nebýt toho, že Kája po pár desítkách metrů prohlásil: "Hele, tady jsme už byli!", bych tam bývala byla běhala dokolečka ještě teď), takže jsme si trochu zaběhli.
Kopec, který podle nápisu na zemi "neběhá ani Lída" :-D jsem vydusala s tím, že tu slečnu v oranžovým

Kdo z vás kdy měl TAKOVÝHLE
doprovod? :-) 

nátělníku, kterou chudáka Kája vytipoval už na startu a prohlásil: "Ale tuhle přeci předběhneme, ne!", prostě MUSÍM dát (zvládla se před nás dostat, když jsme kufrovali). V tom samým kopci se mi vybavil rozhovor s Danem Orálkem, kde se ho ptali, jestli chodí běhat s přítelkyní. On že společně vyráží spíš na tenis, že s ním moc běhat nechce, protože jí vadí, že kolem ní běhává dokolečka. Kája přede mnou v tu chvíli běžel (stále lehkonoze jako ze začátku) pozpátku a něco mi vykládal ;-).
Tajným (a teď už teda veřejně známým) cílem závodu se v průběhu, kdy bylo jasný, že i dvě hodiny jsou chimérou, stal, aspoň o metr, skalp Lídy. Jenže Lída je prostě ultra a stovkama ošlehaná běžkyně. Její tempo mi ke konci přišlo jak srdeční sval - steady-steady-steady-steady... zatímco moje nohy přestávaly poslouchat, její kmitaly dál jako ručička metronomu. Budu muset ještě hodně běhat, než si splním i tenhle cíl ;-).
Na posledních dvou kilometrech jsem došla ještě jednoho poznání. Pochopila jsem, jak přesně se cítil můj tatínek v Pardubicích, kdy jsem ho v dobrý víře ke konci motivovala a on, ač mě má jinak opravdu moc rád, na mě štěkl: "Vím, že to myslíš dobře, jsem fakt rád, že běžíš se mnou, ale prosím tě, drž už hubu!!" Mám trochu výčitku, protože jsem jako správná dcera svého otce něco podobnýho zavrčela ke konci na Káju. Tímto se omlouvám, mám tě fakt ráda, ale uááá!! Jak já ti záviděla, že jsi v pozici toho, kdo na moje "bolí mě kotník" ... "bolí mě lejtko" ... "mám křeč v prstech na noze" ... "já už fakt nemůžu" ... odpovídal: "Tak na to nemysli!" "Trošku zrychlíme, ne?" a "To přejde! Už tam skoro jsme!" ;-)
Nakonec jsme tam už fakt skoro byli. Trvalo nám to dvě hodiny, čtyři minuty a čtyřicet osm vteřin (ovšem pozor, čtvrté místo v mé kategorii! A to nás v ní tentokrát ani nebylo pět jako na Hrbu, ale celých 12! A první dvě braly babický, což se vlastně nepočítá... takže stříbro? :-D). Cílem jsme to vzali kvaltem rukou společnou a nerozdílnou (Kája mě chtěl, asi džentlmensky, nechat běžet napřed - a to tedy ne, táhl jsi mě celou dobu, tak na těch fotkách budeš hezky se mnou! ;-)

Musím říct, že rezervy žádný nezůstaly, že jsem opravdu dělala, co jsem mohla a že jsem si to - myslím, že hodně i díky Kájovi - skvěle užila.
A v cíli konečně začala ta správná sranda, konečně jsem se seznámila s Evčou a Zdeňkem, zatleskali jsme vítězům, a pak už jen pivo, grilovaný maso, ještě víc piva, odvážlivci ve vodě (Dušan: "To je pyl, to nejsou s*ačky!"), přesun do hospůdky, skvělá společnost a debata o všem možným. Zajímavý je, že jsme se nakonec skoro nebavili o běhání :-) Jen škoda, že spousta lidí odjela už odpoledne nebo navečer (David, Lída, Magda s Radkem), i tak to ale stálo rozhodně za to. V noci Dušan ještě rozdělal oheň a ráno bylo jako z reklamy na Čechy.

Jedno je jistý už teď: jestli budu za rok běhat, a jestli Dušan zorganizuje i druhý ročník, určitě znovu vyrazím(e). A věřte mi, že vy u toho rozhodně nechcete chybět!

O motivaci

Taky to znáte? Že se vám vlastně nechce běhat? Že už ani nevíte, proč jste začali a už vůbec ne, proč byste v tom měli pokračovat? Ze setrvačnosti se oblíknete, obujete se (alespoň někteří z nás), vezmete klíče, houknete, za jak dlouho budete doma a zabouchnete za sebou. Před barákem čumíte jako bulíci na chytající se satelity, přemýšlíte kudy a jak poběžíte, během prvního kilometru nechápete, kdo a kdy vám vyměnil nohy za ty dvě neohebný, bolavý a těžký tyče z tvrdý gumy, kdy jste začali zase kouřit, že vás bolí na prsou a přemýšlíte, jaká je maximální tepová frekvence, při který váš srdeční sval nedopadne jako napěněná plechovka piva v horkým letním dnu. Ale snažíte se běžet. Po hodině, dvou, kdy si průběžně říkáte: "A proč? ... A jak ještě daleko? ... Tak moc?" se konečně vracíte domů. Tam vás čeká další kolo vysvětlování, proč vlastně? A proč to neděláte jako XY a YX, který taky běhají, ale "rozumně" (ergo dvakrát, třikrát týdně hezky pět šest kiláčků)? Těžko hledáte argumenty, když je sami nemáte a navíc musíte (byť zásadně v duchu) přiznat, že je to pravda, že jste si našli časově občas sakra náročný koníček (a ani nezkoušejte vytahovat kolik hodin týdně běhá takový Radek Brunner nebo Dan Orálek - s tím opravdu neuspějete), že jím trávíte týdně docela dost hodin, že tím nabouráváte případný příjemný rodinný dopoledne, když už se večery kvůli práci nekonají, že kvůli tomu, že VY chcete běhat, si NIKDO ráno nepřispí (i když by mohl), že ten sobec jste tu vlastně vy a že jste prostě endorfinový závisláci.

Přihlásíte se na pár šílených závodů, protože doufáte, že vás to nakopne v tréninku. A stejně, když se ráno obouváte a berete si klíče, zavíráte dveře a říkáte si, tak jo, dneska zkusím ty kopce, stejně ta radost a nadšení nějak chybí.

Co ale s tím? V rámci duševní hygieny a sebereflexe musím přiznat, že se navíc prostě nejsem schopná ztotožnit s Honzovým článkem o tom, že přílišné sebeporovnávání s ostatníma je v zásadě nezdravý sebemrskačství. Idea je to krásná, moc se líbí a rozhodně by mi prospělo, kdybych se podle ní řídila, jenže já to nějak... prostě... nedokážu. A tak se dál (zbytečně, vím) užírám tím, že ostatním stačí na stejný časy třetinový objemy a že buď jsem fakt totální antitalent nebo něco dělám blbě anebo (co hůř) obojí naráz. Dál mě drtí, že běhám stejně rychle, ne-li pomaleji, jako na podzim, přičemž od té doby uplynulo dalších tři tisíce kilometrů, že všichni raketově letí nahoru, jen já po vzoru Lajky padám k zemi. Ani diplom z Milíčovskýho háje na tom nic moc nezměnil. 

Když je nejhůř a nepomáhají ani dlouhodobý plány, ani motivace od přátel, pořád je tu ještě internet. Ten anonymní. A tak sedím a hledám něco, co by mě nakoplo, co by mě přimělo přestat se nimrat ve zbytečnostech, co by mi pomohlo se (aspoň na chvíli) znovu nadchnout. Dneska zafungovalo tohle

(**Vstaň a začni zářit!*Je šest ráno a dřív, než se stihneš natáhnout po budíku, začnou do tebe hlasy v hlavě hučet, že je moc brzy, moc velká tma a zima, než abys lezl z postele*Bolavé svaly se stále vzpouzí a předstírají, že neslyší, když jim tvůj mozek přikazuje, aby se pohnuly*Celá legie hlasů na tebe křičí jednohlasné svolení budík zamáčknout*Vrať se do říše snů!*Jenže tebe jejich názor nezajímá*Ty ses rozhodl, že budeš poslouchat hlas, který jim odporuje!*Hlas, který ti připomíná, že tu byl důvod, proč jsi ten budík v první řadě nařídil*Takže sednout*Spusť nohy na zem a neohlížej se, protože nás čeká práce*Vítej v mlýnici!*Co jiného je každý den, než nekonečná řada soubojů mezi správnou a snadnou cestou*Deset tisíc pramenů se před tebou rozlévá jako říční delta*každý z nich slibuje cestu nejmenšího odporu*Jenže ty vyrazíš proti proudu*a když tuhle volbu učiníš*když se rozhodneš obrátit se zády k tomu, co je pohodlné, bezpečné a co někteří nazývají zdravý rozum…*Tak to je den první*Odteď to už bude jenom těžší*Takže se ujisti, že je to něco, co vážně chceš*Protože tu vždycky bude jednoduchá úniková cesta připravená tě odnést s sebou*Stačí se jen pohnout*To ty ale neuděláš, nebo ano?*Každý krok s sebou přináší rozhodnutí udělat další*Jsi na cestě, teď ale není čas přemítat o tom, jak daleko jsi došel*Bojuješ s protivníkem, kterého nevidíš, ale cítíš ho v patách*Cítíš, jak ti dýchá na záda*Víš, co to je?*Jsi to ty!*Tvoje obavy, pochyby, nejistoty, hezky vyrovnané jako popravčí četa nachystaná sestřelit tě z nebes*Neztrácej však odvahu*I když není snadné je porazit, rozhodně nejsou nepřemožitelní*Pamatuj, tohle je mlýnice, je to bitva na život a na smrt mezi tebou a tvou hlavou*tvým tělem a ďáblem usazeným na tvém rameni, který ti našeptává, že je to jen hra*nic než ztráta času*tvoji protivníci jsou silnější*Přehluš ten hlas nejistoty tlukotem srdce!*Spal všechny pochybnosti v ohni, který plápolá pod tvýma nohama*Pamatuj, za co se rveme a pořád mysli na to, že energie je krutá milenka*Dokáže se při sebemenší chybě mžiku obrátit proti tobě*Nikdy nepřestane hledat slabé místo v tvé zbroji*Ten jeden nepatrný pocit, na který ses zapomněl připravit*Dokud se zákeřnosti schovávají v maličkostech, zůstává velká otázka:*Víc už tomu dát nemůžeš?*Jsi si jistý?*A když odpověď zní ano, pak jsi udělal všechno, co jsi mohl, aby ses připravil na boj*Tehdy je čas vystoupit a směle se postavit nepříteli*tomu, který se skrývá ve tvém nitru*V tu chvíli se musíš pustit do otevřeného boje na nepřátelském území*Jsi lev uprostřed lví smečky, všichni se ženete za stejnou plachou kořistí se stejně zoufalým hladem, který říká, že jen vítězství tě dokáže udržet při životě*Takže věř tomu hlasu, který tvrdí, že může běžet trochu rychleji*a makat tvrději, a že fyzikální zákony jsou pro tebe jenom pouhé návrhy*Štěstí je poslední přání těch, kteří chtějí uvěřit, že zvítězit můžete náhodou*Pot je na druhou stranu těch, kteří vědí, že je to otázka volby*Takže se rozhodni hned teď, protože osud na nikoho nečeká*A až přijde tvůj čas a tisíc různých hlasů se ti bude snažit namluvit, že nejsi připravený*poslouchej místo nich ten osamělý hlásek v pozadí*ten, který říká:*„Jsi připravený.“*„Máš natrénováno.“*Teď už je to jen na tobě.*

Tak vstaň a začni zářit!**)

A co platí na vás?