Na fotbal do kotle...

...do kotle na fotbal!

Jak je známo, železo je třeba kout, dokud je žhavý a sny plnit, dokud je to možný. Takže jsme vyrazili. Na Letnou nebo do Ďolíčku jezdí kdekdo, fandící osazenstvo Polabanu Nymburk má sice z folklórně antropologickýho hlediska hodně co do sebe, ale Nou Camp je jen jeden. Stejně jako Barça.

To ale předbíhám událostem. Hezky popořadě. Týden po maratonu se totiž ukázal být výrazně hektičtějším, než jsem čekala. Už v neděli bylo jasné, že je zle. Bolelo mě v krku, chrchlala jsem jak tuberák a k tomu mě bolely pekelně záda. Nohy kupodivu míň.

Má drahá polovička není z mých závodních běžeckých ambicí zrovna nadšená. Řekněme, že se poměrně často ozývají protesty na adresu víc jak dvouhodinových běhů o závodech jinde než za domem, které zaberou víc než hodinku, ani nemluvě. Přiznávám, že jsem párkrát explicitně vyjádřila naději, že bych, kdybych ten maraton teda vážně uběhla, mohla něco dostat. Nevybrečet se do zásoby v cíli, asi by mě to něco zvládlo opravdu dojmout. Takhle jsem to jen vypila a bylo to fakt dobrý.

V pondělí musel, jak se dalo čekat, na plavání s Madlenkou Tom, protože já sice chodila, ale nemluvila. Další týden jsem se snažila do sebe nacpat naprosto cokoliv, co by mě tý brutální rýmy zbavilo. Takhle blbě mi nebylo už sakra dlouho. O tom, že měl T. dovolenou, aby stihl dodělat práci a já přepsat kapitolu, kterou jsem dneska předkládala u státnic, radši ani psát nebudu. Prostě není nad to si něco skvěle naplánovat. 

Třeba 22 hodinový výlet do Katalánska.

Ze soboty na neděli Madlenka samozřejmě skoro nespí. S urvanýma čtyřma hodinama neklidnýho spaní ráno balím batůžek. V jedenáct hodin odlítáme, o sto dvacet minut později dosedá letadlo na runway barcelonskýho letiště. Všechno jde jako po másle. Předpověď sice slibovala občasný přeháňky, ale teploměry za okny autobusu, který nás veze do centra, ukazují šestadvacet stupňů. Na modromodrém nebi se prohání pár načechraných bílých beránků.

Tílko je tak akorát, prostě paráda. Metrem se dostáváme do bezprostřední blízkosti stadionu. Neděle. Siesta. Všechno zavřený. Máme hlad a žízeň a vůbec bychom si někde sedli, něco pojedli, popili a dodržovali hezky naplánovaný časový harmonogram. Stadion uprostřed zástavby je sice docela velikej, ale že by se do něj vešlo 90 000 diváků? Vlajky se třepetají v lehkým větru, staré pokladny připomínají, že už tam nějaký ten pátek stojí a na tabuli svítí potvrzení reality: od devíti,  Barça -Valladolid. Páni. Fakt jsme tady. Fakt se to děje. 

Obcházíme stadium, u našeho vchodu si necháme od jednoho z pořadatelů doporučit dobrou hospodu v okolí. A že je fakt super. Navíc k polednímu menu dostáváme láhev vína, rukama nohama (protože číšník jinak než španělsky neumí a my na oplátku umíme jen "Dobrý den, kde můžeme zakopat našeho mrtvého kamaráda?" "Kde můžeme zaparkovat auto?" a "Chceme rezervovat pokoj pro tři osoby na jednu noc", přičemž se nám kupodivu ani jedna z - do mozku navždy vypálených - frází nehodí) se snažíme zjistit, jestli je některý z nabízených jídel bez ryb. Nakonec dostáváme dvě polívky, jedny mušle, dvě klobásy s hranolkama a jednu paellu. Je to super (asi nemusím zdůrazňovat, že já ryby jím). Akorát se začíná zatahovat. A to rychle. Z černýho nebe se snáší první kapky. Zatím nám to nevadí, posuneme si stoleček víc ke středu slunečníku a v klidu dopíjíme kafe. 

Jenže kafe je dopito a nezdá se, že se tý modromodrý oblohy ještě dočkáme. Vyrážíme na stadion. V plánu je muzeum Barçy a nezbytný nákup naprosto nezbytných dresů a šál a tak vůbec :-). Začíná lejt. Ten den poprvý. Asi proto nám to přijde docela vtipný. Schováváme se u pokladem a já se snažím se vyfotit provazy padající vody. 

Citelně se ochladilo. Jakmile déšť přejde, vydáváme se k muzeu. Lustrujeme stánky s klubovými suvenýry, nakonec zjišťujeme, že uvnitř areálu stadionu je dvoupatrový obchod. Poprvé jsem v krámě s hadrama s tátou a mým mužem naráz a ani jeden se nenudí a nevadí mu to. Kromě šál a dresů (tvoříme nekompletní zálohu, neb si taťka místo Iniesty koupil radši normální triko s límečkem a znakem klubu) necháváme speciálně natisknout malou desítku a Máďu na pidi dres Madlence. 

Venku už je jasný, že z pečlivýho harmonogramu stejně jako z "občasných přeháněk" nic nebude. Muzeum je zavřený a nebe ocelově šedý. Jdeme na pivo a cestou kupujeme plášťěnky. Během večera už je nesundáme. Stadion připomíná ten edenský, jen s tím rozdílem, že je prostě a jednoduše gigantický. Trávník je zapuštěný hluboko pod úrovní okolního povrchu a tím pádem je jasné, kam se těch devadesát tisíc diváků vejde. Tolik jich ale na nedělní zápas, navzdory avizovaným oslavám titulu mistra ligy, jež měly následovat po mači, nepřijde.

Prší čím dál víc. V pláštěnkách hledáme naše místa. Plná je jen zastřešená hlavní tribuna. Na trávníku se chvíli před devátou začínají rozcvičovat obě mužstva. Je jasný že a) Messi nenastoupí (kvůli němu jsem celou tuhle akce zpunktovala. Protože prostě nikdo neumí vést balon jako on a líp už se kouká jen na Diega Forlana, když si sundá dres poté, co dal gól ;-)) b) bude chcát. A s tím související c) bude kosa. Chrchlám jak Dejdar v roli učitele tance a je mi zima už v prvních minutách zápasu, který bude nudný, nudný a nudný, ačkoliv skončí 2:1 pro Barçu (i když dva góly dá Valladolid). Odevzdaný soupeř, překombinovaný fotbal a déšť a zima, v nichž se na ztichlém stadionu pod deštníky a v pláštěnkách choulilo odhadem šedesát tisíc lidí.

Po zápase následují mohutné oslavy titulu. Ty stojí rozhodně za to. Konfety, ohňostroj. A hlavně: celý tým na ploše. Takže jsem ho přeci jen aspoň viděla (dokonce i s malým Messim v náručí ;-).

 Po ohňostroji už jen metrem a taxíkem na letiště, kde jsme zabrali u místního bufetu stoleček s polstrovanou lavičkou, já si nachumlala šálu pod hlavu, na oči dala po vzoru našeho kamaráda Petra, který takhle spal, když nám cestou do Andalusie uletělo v Barceloně letadlo do Madridu, sluneční brýle a spala a spala a spala až někdy do pěti. V deset jsme přistávali v Praze.

Jaký byl teda náš výlet na španělský fotbal? Naprosto v souladu s všeobecně známou pravdou, že zážitky nemusí být dobré, hlavně když jsou silné!

PS Státnice jsem zvládla.