Maximální minimalismus

o mé cestě Tam a zase Zpátky

V neděli jsem si po doběhu fotila dobitou nohu. T. se divil, co to dělám a hlavně proč to dělám. "To budeš někomu ukazovat? To je teda pěkná úchylárna." A já si uvědomila, že má pravdu. Totiž: za ten rok a čtvrt, co jsem se mocí mermo snažila běhat co nejminimalističtěji, jsem zároveň nashromáždila poměrně solidní sbírku fotek mých nohou ne nepodobnou té Kemala beye v jeho muzeu nevinnosti. A na těch nohou jsou: puchýře, modřiny, podlitiny, obrovský mozoly, ještě větší mozoly/puchýře/modřiny a sem tam to doplňuje nějaký efektivní strup.

Jedna za všechny... ta nejčerstvější.

Za ne všechny bolístky můžou pětiprsty a bosoběh. Kdepak. Za částí stojí Madlenčiny kostičky (modřina jako prase na klenbě), pochoďáky v sandálech (puchýře přes celý bříško u palce), případně telemarky v jednu ráno na rohu Dlouhý, protože jsem na výročí chtěla být za dámu a vzala si lodičky, i když v nich už dávno neumím chodit (modřina tak obrovská, že vám ji sem snad dám, protože mi to jinak ani nebudete věřit).

Zároveň musím přiznat, že za druhou částí ty vff jsou. Většinou to, co jsem si vyrobila jinde, podstatně zhoršily a samy přišly se svou troškou do mlýna. Nejlíp nakonec asi seděly ty úplně první, bikily LS. Moje první pětiprsty, dárek od minulého Ježíška. Stejně jako spoustu dalších, i mě napadlo poprvý něco podobnýho zkusit až po přečtení Born to Run. Vzhledem k tomu, že jsem se v tu dobu teprve rozbíhala (kolem 80-100 km měsíčně), nebyl nijak velký problém po těch pár kilácích doma přezout vycpaný mizuna a na pár minut ve vff vyběhnout. Myslím, že se mi vyhnula pověstná bolest lýtek právě proto, že jsem v tu dobu na lýtkách žádný svaly neměla, a tudíž mě nemělo CO bolet. Od jara se z mizun staly boty na pochůzky maximálně k popelnicím a do blízké sámošky a já začala nadšeně vff chválit, kudy jsem chodila.

Proč? Protože mě přestalo bolet pravý koleno, který mě trápilo už před Madlenkou a jen co jsem po porodu vyběhla na dýl, než na sedm, osm kilometrů, stará známá bolest (2/2011 diagnostikovaná jako ITBS, nařízený klid a rázová vlna, která bolela jako sviňa, stála skoro stejně a nakonec jsem to ani nedochodila, protože M.) byla zpátky. V létě jsem si koupila classicy na chození, neb jsem v normálních botech začala zakopávat. Ten pocit výjimečnosti, který jsem v nich měla, mě vyloženě bavil. Další plus pro pětiprsty.

Pak ale začaly problémy. V červenci bikily praskly na palcích. Ok, měly odběháno něco ke 1200 km, říkala jsem si, že od takových šlupek nic víc asi ani čekat nemůžu a s klidným svědomím je hodila do popelnice. Mezitím se u classiců odlepila látková vrstva od podrážky. Šla jsem je reklamovat, s trochou řečí mi je vzali a nechali zalepit. Zpátky do července - boty se rozpadají přesně den před plánovanou Nike štafetou na 1500 m, kterou mám běžet s A., H. a nějakým jejich kamarádem. Cestou na Letnou se teda stavujeme v Rejoicu a já zdlouhavě řeším, jaký boty, když: bikily praskly, kde praskly a běhám hlavně po asfaltu. Dostávám dokonce na ucho pána (distributora?), řeším to i s ním a nakonec společnými silami s ním a paní prodavačkou vybíráme seeyi. Jsem nadšená, dokud mi při druhým výběhu nerozřežou nohu do krve. Ale tak co, zalepíme, když náplast spadne, zatneme zuby a přeběháme to, ne? Jasně. Jen co jsem přeběhala bebíčka, praskla jim podrážka. Jo. Po 200 km. Boty za tři a půl tisíce. Tak jo, pro mě to byla jasná ukázka vadnýho kusu, neviděla jsem v tom nejmenší problém. To se přeci stává, ne? Paní prodavačka nevěřícně kroutí hlavou a boty samozřejmě k reklamaci bere. Běhám v classicách. Drží. Jaký je moje překvapení, když mi v sobotu dopoledne cestou na plzeňský 1/2m volá paní z Rejoicu, že je reklamace zamítnutá a mám si pro boty přijít. Snažím se z ní dostat, jak je to možný. Později se dozvídám, že jsem je prý neužívala k určenému účelu (v závorce stojí: běh, chůze, fitness). Nikdy jsem z nich - ani po písemném vyjádření nesouhlasu - nedostala, CO jsem v nich teda jako měla dělat?! Odvolání je zamítnuto. Vadná jsem já, ne boty. Nemám chuť se dál handrkovat. Asi jsem měla. Píšu na cetrálu vibramu. Z té italské se mi maily opakovaně vrací, z americké se omlouvají, ale prý to je na kolezích z Evropy. Nakonec seeyi putují do kontejneru, classicy se po pár zimních bězích rozlepují znovu a já objednávám první pár přes ebay. Jelikož mi běhání ve vff asi není přáno, první pár vůbec nedorazí. Číňan mající do té doby 100% hodnocení ode dne, kdy jsem si je já objednala a zaplatila, neposlal nikomu ani nudli. Další pár mi je malý. Nachází domov u L., snad bude dobře sloužit. Do třetice všeho dobrého zlého dorazily první KSOčka. Jsou parádní. Jenže...

...po pár výbězích začnou do krve dřít i ty. Snažím se to přeběhat, ale tentokrát to prostě nejde. Puchejře se dělají dál, dřou se do krve a furt dokola. Odběhla jsem v nich Pardubice, den na to dalších dvaadvacet. Snažila se zdecimovaný nohy (já vím, že nerozumně) ignorovat. V neděli jsem po doběhu zjistila, že dělám krvavý ťápoty. A bylo to.

Přestože je běh ve vff jedinečný a má tak blízko k běhu naboso, jak jen bota asi může mít, nezbylo mi, než kapitulovat a přiznat si, že v nich letošní PIM nepoběžím.

Tak. A co teď? Nakonec se rozhodnu, že přes svá velkohubá prohlášení, že od českého distributora už ani prd a kolečko, že ty prachy radši uvařím a vypiju, než aby je dostal on, zkusím sehnat co nejdřív nový pár. Nikde ale model a velikost, který potřebuju, nemají. Čekací lhůta: třicet (!!!) dní. To tu byly ty ze Států výrazně dřív :-/.

V minimuskách běžet nemůžu. Zimou jsme spolu proběhaly zdárně, ale přijdou mi těžký. Jsem v nich pomalá. Jako bych tahala na každý noze o kilo navíc (a věřím, že si to jenom namlouvám, ale na výsledným pocitu to nic nemění).

V úterý vyrážíme do ZOO, cestou se stavujeme v letenským Trailpointu. Evžen radí a pomáhá jako minule. Poučena z předchozí zkušenosti ze sebe rovnou sypu co, jak a proč chci. Během chvíle je jasno. Původně vyhlídnuté Inov8 bare-x lite 150 v mojí velikosti nemají. Merrelly, které vypadají moc dobře, jsou taky jen pro velký kluky. Zkouším tedy jiný Inov8 - bare-x 180. A je z toho láska na první zavázání tkaničky. Chybí už jen obligátní proběhnutí po ulici a je ruka v rukávu.

Ten samý den jsem je vzala na několikahodinovou procházku po Stromovce a taky se podívat na nový sloninec a hrošinec (moc hezký! :-). Druhý den jsme si daly ostřejší test - a botky prošly na jedničku, asi i tu hvězdičku by si zasloužily.

Vzala jsem je na chodníky, betonovku, asfalt i do lesa. Do bahnitých kopečků, přes kořeny i zámkovku. Všude bota parádně drží. Na to, že je to pořád bota botovatá, poskytuje neuvěřitelný počet zpětných vazeb od povrchu. Podrážka je tak měkká, že je stočíte do roličky, jak na šířku, tak na dýlku. Zbytek boty krásně větrá, přestože (nebo právě proto?) je měkoučký a bota působí na noze jako papučka. Včera jsme si daly klus s rovinkama a i při nich jen a jen těšily. Samozřejmě je potřeba tím pádem čekat, že velký kameny budou bolet, na pukliny v asfaltu je lepší nešlapat a celkově se vyplatí dodržovat "vff režim". Což mi ale vyhovuje.

Když jsem pro boty šla, doufala jsem, že seženu něco, co zvládnu do PIMu zaběhat a posléze si pětiprsty někde koupím. Místo toho jsem narazila na poklad. Navíc v barvách máty a chilli. Momentálně jsem nadšená do té míry, že o vff zatím neuvažuju. Ta výjimečnost na první pohled mi bude chybět, ale v tom důležitějším bodu obžaloby, kontaktu s povrchem, v němž jsou vff viny v plném rozsahu, jim tyhle inov8 zdatně konkurují. Jen doufám, že za rok nebude historie našeho vztahu připomínat tu, co mám s pětiprsty. Držte mi palce. Ty na nohou. A v botech ;-).