Poprvé jako doprovod...

...aneb jak jsme s tatínkem běželi Pardubický vinařský půlmaraton.

Abych začala od Adama (a jako vždy zeširoka): před třemi lety jsem v dubnu zoufale plácala diplomku. Nešlo to a nešlo a já si vzpomněla, že jsem o svaťáku každý ráno v šest vyběhla, aby se mi pak líp učilo. Maturovala jsem jako vrchní šprt a neviděla jsem důvod, proč by něco, co zafungovalo jednou, nemohlo zabrat i podruhý. Diplomku jsem dopsala. Obhájila. A během následujících let vycucala v dalších článcích do mrtě. O necelý rok později jsem v návalu štědrovečerního furiantství přihlásila sebe i tátu na Hervis. Taťka je celoživotní rekreační sportovec, v tu dobu už zase docela dost běhal, tak mi to přišlo jako dostatečně vtipný dárek pod stromeček. Úspěch měl veliký. Oba jsme se pustili do tréninku podle plánu z Runner's World a šlo to hezky, než u mě přišlo ITBS a Madla a já doběhala. Kdybych věděla na jak dlouho, plakala bych vzteky ještě usilovněji. Tatínek nicméně Hervis dal za 2:15 (možná si ten rok pamatujete, ze dne na den se strašně oteplilo, snad o dvacet stupňů, a lidi tam padali jako mouchy). Vloni běžel Hervis znovu, připravoval se poctivě, já mu poctivě s Madlou v nosítku fandila, protože jsem neměla odvahu se po pár stech kilometrech se stále bídnou výkonností postavit na start s ním. Tentokrát byl trénink intenzívnější, usilovnější a cílenější. Jenže foukalo a na patnáctým kilometru ho chytla křeč do stehna a nepustila. Dopajdal to za 2:14. V létě jsme usoudili, že Hervis je už tak trapně drahej, že ho z trucu nepoběžíme a našli jsme si Pardubice. Že si teda konečně něco zaběhneme spolu. Jenže přes zimu táta laboroval s kotníkem, pak měsíc chrchlal, takže příprava v kostce skoro žádná. Jestli naběhal letos lehce přes tři sta, je to hodně.

Totiž - nutno ještě podotknouti: my spolu nikdy běhat nebyli. Nejdřív byl moc rychlej táta a utíkal mi. Pak mi tvrdil, že jsem na něj moc rychlá já. Těšila jsem se. Moc. Pak mi PN napsal, že by byl radši, kdybych běžela jenom nymburskou desítku a půlku vynechala. Je to moc blízko u maratonu, já blbě spím a navíc jsme měli poměrně dlouhý výpadek kvůli tý masivní alergii. Dobře. To už se mi schroupávalo hůř. Ale co. Tak jsem zkusila navrhnout, že bych teda šla s tátou jako jeho osobní bodyguard, s tím, že čas bude mezi 2:20-2:30. 
A bylo po problému.

Houfování před startem

Dva z tanku mínus pes

Dneska ráno ukazoval teploměr deset stupňů, radar sliboval přeháňky a organizačně se nám vys*alo všechno, co mohlo. Nakonec jsme zvládli v plánované sestavě (já, taťka, T., sestra a neteř) vyrazit (byť s dvacetiminutovým zpožděním). Jen tak tak jsme si stihli vyzvednout startovní čísla. V tu dobu už jsem byla modrá jak moje elasťáky, drkotaly mi zuby a musela jsem se sama sobě smát, když jsem si vzpomněla, že jsem si ráno při pohledu na teploměr říkala, že to poběžím v tričku. Přesunuli jsme se ke startu a já si říkala, že přeci nenastydnu takhle trapně chvíli před PIMem. Vzorně se ke mně hlásila Anička s Honzou - díky! Moc ráda jsem vás viděla (přiznávám, že bych vás jinak nepoznala) - a za chvíli jsme se už houfovali před startem.

Před startem

Po výstřelu všichni vyrazili. Vzhledem k tomu, co měl táta naběháno, bylo tempo

Po prvním kole...

prvního okruhu vražedný. Ale já ho nehnala, jak mi na jeho konci ufuněně vyčítal. Držela jsem se vedle něj nebo půl kroku za ním. Každopádně první okruh byl celý tempem pod šest, což je jeho nejlepší letošní čas na takový vzdálenosti. V prvním kole jsme na sebe taky nabalili týpka, kterého jsme předběhli, já mu řekla, ať maká a drží se nás. On že teda jo a skoro až do cíle to tak taky bylo (doběhl nakonec dvě, tři minuty po nás, potřásli jsme si rukama, pogratulovali si, poděkovali za hezký zážitek... tahle setkání mě fakt baví čím dál víc).

...a po druhým

Ve druhým kolem už začal taťka čím dál častějc zastavovat. Přiznám se, že tenhle styl běhu mi je strašně cizí a dost by mě vyčerpával. To se radši budu ploužit, než abych zastavila nebo přešla do chůze (Deni potvrdí, jak umím být s tím svým "tak aspoň lehoučce klusej!" otravná ;-). Jenže táta zastavil, předklonil se, deset, patnáct vteřin se vydejchával a znovu vyrazil. Nejdřív to bylo děsivý. Na kurzu první pomoci jsem sice na podzim byla, ale obávám se, že bych v tu chvíli zapomněla absolutně všechno. Pak jsem si zvykla a ke konci se na něj už i trochu zlobila. Od nějakýho čtrnáctýho kilometru jsem totiž dostala párkrát vynadáno, že na něj nemám mluvit a mám ho nechat být :-). (a to jsem mu ani neřekla, aby se kousnul!) Trápilo mě, jak se trápil. Snažila jsem se ho donutit, abychom teda zpomalili, doklusali to, hezky v klidu. Kdepak. Co chvíli jsme stáli, vždycky nás pár lidí předběhlo, vzápětí jsme vyrazili a vzali je zase my.

Je dobojováno

Lehce schvácen, silně šťast

Cílem jsme proběhli v čase 2:20:17 (RT 2:19:11), teda výrazně dřív, než jsem odhadovala. Nebyli jsme poslední :-). Vyfasovali jsme vodu, tyčinku a překrásnou medaili. Moc mě potěšilo, že se v cíli stavila Pája s rodinou. Příjemný setkání po víc jak půl roce.

s Tím-který-se-nás-chtěl-držet

Sečteno podtrženo: Pardubice mě nadchly. Euforicky jsem si užívala trať, to, že běžím konečně s tátou a že nám to krásně jde. Teď už chápu, proč si tam lidi jezdí pro osobáky a proč se tam rádi vrací. Pevně věřím, že i mně se tam poštěstí vrátit a tentokrát ze sebe dostanu všechno já.


PS: Ani, Honzo, Tome, úžasný časy!!!