Běh lipovou alejí aneb domácí desítka...

...jak ta lahvová z pivovaru přes řeku, taky ta skoro za bukem.

Můj muž se mi celý ty roky směje, že jsem lokální patriot jen proto, že se ze mě stala nefalšovaná pražská naplavenina. Buď jak buď, Nymburk je rodiště a místní desítku jsem vloni prošvihla a letos ji považovala za skoro-povinnost. Pak jsem zjistila, že je šest dní před pardubickým 1/2M, na který jsme s tátou přihlášený od srpna. Nadhodila jsem svou účast před mudarribem. Dostalo se mi poměrně jasné odpovědi: desítku ano, půlku už raději ne. Protože jsem poslušný svěřenec, slíbila jsem (si), že Pardubice budou kolegiálně kolektivní záležitost a půjdeme to s tatínkem spolu, nohou společnou a nerozdílnou (a tím pádem volně, žádná tlaky do hlavy).

Po minulým víkendu, kdy mě sobotní tempo navnadilo na vidinu prolomení čtyřiceti devíti minut, jsem se začala těšit. Totiž: na rozdíl od loňských Poděbrad tu nemáme žádný kopec, běží se tři kola po tartanu na Tyršáku, tři okruhy kolem Rémy, k Ostrovu, pidi kopečkem přes lávku k bytovkám a zpátky k tartanu a dál znovu kolem minigolfu, furt pryč. Znám to tu. Každý metr týhle cesty znám. Běžela / jela / šla jsem ho stokrát. Možná i tisickrát. To by v tom byl čert, aby ten osobák nepadl.

Jestli mě mateřství mělo něčemu naučit, pak je to fakt, že si nic nesmím naplánovat. Nesmím s ničím počítat. Jakmile to udělám, zákonitě to nevyjde. A já jsem pak akorát naštvaná. Už víte, co přijde? Ano. Zuby. Zase. Další. Samozřejmě se to dalo čekat, Bublině je pozítří 18 měsíců a z dvaceti jich má furt jen deset, ale proč teď?! V pátek začala být nešťastná. Z pátka na sobotu jsme si střihli zatím nejpříšernější noc a to už máme ten hororový arzenál skutečně solidní. Horečka, brek, křik. Chovám, snažíme se ji uspat v naší posteli. Nic nefunguje. Jakmile zabere, škubne sebou a začínáme nanovo. Za noc naspím s bídou hodinu. Dopoledne doženu další dvě půl. Jdu běhat. Proč si nejdu radši ještě lehnout? Protože jsem magor.

Přesouváme se k rodičům. Oba jsme jak po flámu a já doufám, že už to bude lepší. O něco málo je. Horečku má pořád, chovám celý odpoledne, kus večera, v noci spím aspoň tři a dvě hodiny. Ráno si ji bere babička a já dávám další dvě. Je mi dobře. Ale víme, jak to funguje - únava přeskakuje obvykle obden a já si říkám, že když už nic, budu mít aspoň neprůstřelnou výmluvu, proč to nevyšlo.

Vyrazili jsme dřív, protože jsem doufala, že konečně osobně poznám Radku a budu se jí moc decentně poklonit (abych nepobuřovala). Neteř už ráno zvládla ve své kategorii dívek do pěti let vyhrát stříbro. Jsem na ni pyšná. Je to naše malá Paula Bikilová :-). Radku jsem nakonec poznala, ale protože jsem hlava dubová a nedomluvily jsme se na místě a/nebo čase, přišlo mi hloupý jít otravovat eventuálně úplně cizí holku, jestli náááhou není R. z DM. Že nedorazí Zdeněk jsem nezaznamenala, všimla jsem si Vandy a pozdravila Advida s jeho bizarním gelem ;-).

Bylo krásně. Ani zima ani vedro, hezky na triko, nefoukalo, prostě paráda. Navíc jsem vyfasovala číslo 183. To by bylo, aby nebylo. Jako ve správný noční můře jsem málem prošvihla start, neb moderátor nebyl skoro slyšet a já si vůbec nevšimla, že se všichni houfují na opačný straně oválu.

Promotala jsem se doprostřed barevnýho davu a po odstartování se snažila myslet na to, co mi PN vštěpoval: hlavně se nenech po startu strhnout, až všichni vystřelí! Snažila jsem se, vážně jsem se snažila. Všichni svištěli kolem mě, ale hodinky ukazovaly průměrný tempo 4:10min/km. To je vážně nějaký sakra rychlý! Po prvním kolečku mi padá hrudní pás, při druhým hledám zoufale mezi diváky taťku se sestrou a neteří, abych jim ho hodila. Pár vteřin mě jímá hrůza, že už odešli ke trati a co já s tím pásem budu jako dělat? Ale jsou tam. Rychle jim ho dávám a pokračuju. Tři kolečka na tartanu, zůstávám tam skoro sama, i když garmin stále hlásí 4:38 min/km. Jenže to už míjím moderátora, který tvrdí, že teď se běží tempem tak 5:00 min/km. To znamená desítka kolem padesáti minut a prý každý, kdo běhal, ví, že na to už je potřeba jít se aspoň dvakrát týdně proběhnout. Nesnažit se dohnat těch deset vteřin na km ztrátu, zaskočila bych mu jasně vysvětlit, že to asi spadl z višně! Dvakrát týdně se proběhnout? Tak to je tak na uběhnutí desítky... Pokud tedy to proběhnutí nebude čítat kilometráž Radka B. :-)

Dušu první okruh. Předbíhám lidi, kteří mě vzali na tartanu. Míjím staršího hubeného chlápka s vysokou, podobně hubenou holkou. Ona mě chválí, on jí při tempu 4:50 min/km něco vykládá. Nechápu. Já se zvládám tak maximálně soustředit na to, jak dýchám. Konverzace by byla moje smrt. Pomalu dotahuju na vyhlídnutého pána v červeném tričku. Pak na pána v modrém (s tím se budeme ještě párkrát předbíhat). Míjíme Tyršák. koukám, že u tratě stojí bratranec a hulákám na něj, ať kouká fandit :-). Pak už "moje" fandící skupinka a druhý kolo. U Rémy mě dobíhá starší hubeňour (později z výsledkový listiny zjišťuju, že je ročník 46!). Prý za kolik byla pětka. Vyrážím ze sebe, že netuším, neb garmin přeměřuje vzdálenost a tím pádem jsou hodnoty na displeji fakt jen orientační (nakonec naměřil o dobrých 350 metrů víc). Přidává se ke mně a že se teda podíváme na čas na šestým kilometru. Snažím se ho držet. Je rychlý. Jde jako stroj. Povídá si se mnou. Nechápu. Nebo jo, chápu a obdivuju ho. Na šestým jsme na 29:38. Vytkne mi, že běžci si nevykaj, že jsme všichni odboráři!! Mezitím nás míjí Vít Pavlišta. Myslím, že už podruhý. Když takhle prosvištěl kolem tartanu, diváků a dalších běžců, jeden z nich prý prohlásil "že to snad ani nemůžu být možný, ten musí podvádět!". Kdybyste viděli, jak ten kluk běžel! Ta rychlost! Ta lehkost! Ta energie!! Neskutečný... Kolega prohlašuje, že je dobrej, takhle že on sám běhal naposledy na vojně a to že už bude padesát let. Páni. A já mu stěží stačím. Druhým kolem mě prorve s naprosto shodnými časy. Před vběhem do třetího mu říkám, ať jde sám, že na tohle tempo fakt nemám. Chca nechca cítím, že zpomaluju, lehce, ale zpomaluju. Zároveň ale nepřichází obvyklá krize sedmýho/osmýho kilometru, kdy jsem si vždycky nadávala, co si to dělám? Proč to dělám? O co mi sakra jde? Vždyť to bolí! Ne, tentokrát nohy nebolí, ani se mi blbě nedejchá, jen mi od třetího kilometru nepříjemně škrundá v žaludku, který o sobě dává nepříjemně vědět. Od Rémy při třetím okruhu si v duchu usilovně, jak seržanti v bootcampech, skanduju cosi o maratonu. Funguje to. Přidávám. Jenže pak z lávky přes komoru sbíhá chlapec v teplákovce, duše a funí vedle mě. V kapse mu rachtají klíče. Totálně mi rozhazuje rytmus. Mám chuť na něj zařvat, ať si jde trénovat jinam. Naštěstí před můstkem odhýbá do nitra Ostrova. Pak už jen tartan. Dvě kolečka. Taťka na mě křičí, ať se kousnu. Nejradši bych kousla jeho. Nemůžu. Snažím se přidat, snažím se vyhecovat, ale není kde brát. Nakonec se mi podaří trošku zrychlit před cílem. Nevím, kde už můžu zastavit. Hodinky vypínám zase pozdě.

Neteř mi sype do ruky sedmikrásky, mám dost. Oficiální čas 49:28.

1	4:33.5	1.00	4:33
2	4:27.1	1.00	4:27
3	4:53.2	1.00	4:53
4	4:59.7	1.00	5:00
5	4:46.4	1.00	4:46
6	4:48.2	1.00	4:48
7	4:48.2	1.00	4:48
8	4:54.0	1.00	4:54
9	5:00.2	1.00	5:00
10	4:50.2	1.00	4:50
11	1:42.3	0.35	4:51

Změřený osobák. WRP jsem v září šla za 51:57. Hezký zlepšení. 115 ze 144 zúčastněných, osmá ve své kategorii. V první chvíli mě mrzí, že jsem se o tu půl minutu rychlejc nevybičovala. Přemýšlím, jak budu teda hlídat tempu na PIMu, když na desítce to dělá takový brikule. Na DM Tom s Radkou tvrdí, že za to možná může množství zatáček a kroužení po tartanu. Snad to tak opravdu je.