Mami, je ze mě běžec!

V jednom z prvních mailů, který jsme si s PN vyměnili, se mě ptal, jestli bych byla ochotná nechat udělat laktátovou křivku. Okamžitě jsem souhlasila, aniž bych pořádně tušila, o co jde. Věděla jsem jen, že se její pomocí určují přesnější tréninkový zóny než tepovou frekvencí a že si ji nechávají dělat Opravdoví Běžci (mezi než bych se samozřejmě chtěla jednou počítat, že...). Dostala jsem instrukce kde se mám komu hlásit a protože když už, tak už, hned druhý den ráno, jsem zavolala do CASRI a objednala se na další pátek. Kdo je Aleš Tvrzník, se kterým jsem mluvila a na něhož jsem byla odkázaná, jsem (samozřejmě, jak je mým dobrým zvykem, viz profesor Bárta a řidič egyptské ambasády, ehm) zjistila až později ve chvíli, kdy jsem se doma dostala k oprašování knihovny a zaregistrovala jeho jméno na Běhání od joggingu po maraton.

Co to vlastně ta laktátová křivka nebo-li schodovitý test je? Půjčím si poměrně jasné a stručné vysvětlení ze stránek CASRI: Smyslem tohoto vyšetření je stanovení aerobního (AEP) a anaerobního prahu (ANP). Vyšetření se skládá ze 4 až 6 stupňovaných zátěží z nich každá trvá 4 minuty. Po každé zátěži odebíráme kapilární krev (z ušního lalůčku nebo z prstu) ke stanovení hladiny kyseliny mléčné (laktátu) v krvi. Z těchto nashromážděných 4 až 6 hodnot vytvoříme laktátovou křivku a stanovíme aerobní práh a anaerobní práh. (Kdybyste si o tom chtěl někdo fundovaně přečíst víc, pokračujte zde.)

Dva dny před měřením jsem se jako správný stresař začala nervovat. Co když dopadnou výsledky blbě? Co když bude moje obecná vytrvalost stát za prd a nebudu mít ani v nejmenším šanci připravit se na maraton tak, jak bych chtěla? Co když se ukáže, že na to vůbec nemám a samotná registrace byla masochisticky naivní krok? A vůbec, co když pořád nejsem žádný běžec? Večer předem mi bylo zle, ráno ještě hůř. Přišla jsem si jak před zkouškou ve škole. Tak jo, sbalit triko, boty, elasťáky, klíče od auta a jedeme. Přes google maps pečlivě vyšmírovaný parkoviště jsem samozřejmě přejela, cestou schytala všechny červený (a že jich je) a dorazila proklatě na čas. Převlíct a do místnosti, která tak trošku připomínala experimentální laboratoř smísenou s mučírnou. Uprostřed trůní obrovské běhátko s jakousi slavobránou, vlevo počítač, měřící přístroj, u stěny lehátko, lékařský skříně. Nervózně jsem přetlumočila požadavky PN na měření. Přítomný muž se ženou se zděsili, co že to po mně chce. Prý mě utaví. Zavolali AT, jestli to tak mají udělat. Prý jo. Začla jsem se bát ještě víc. Dostala jsem tepák, zvážili mě, cvikátkem změřili stav tuků na českých bocích a šup se mnou na pás. Na běhátku jsem se o parodii na klus pokoušela všehovšudy asi pětkrát v Egyptě. Děsně mi to nešlo. Začli na 7:30min/km. V zásadě velmi volný tempo. Na tom běhátku mi to až tak volný nepřišlo. Ale zvládala jsem se u toho vybavovat a tepově to taky bylo vcelku fajn. Ona vám ta bestie totiž nedovolí nic jinýho, než tam sázet jeden krok jako druhý. Nezrychlíte se, nezpomalíte, prostě dus dus dus dus, furt stejně. Můj obdiv vůči všem, kdo tohle dobrovolně podstupují a zvládají, ještě vzrostl. Po čtyřech minutách hop dolů, žena mi odebrala krev z ucha a šup zpátky na pás, tentokrát 6:00min/km. Začala jsem se soustředit, jak dýchám. Zároveň jsem se snažila neutýct jim z pásu. Velký digitální hodiny přede mnou odpočítaly další čtyři minuty. Hop dolů, nastavit ucho a jedeme dál. 5:00min/km. Začíná jít do tuhýho. A já se začínám potit. Hlavně, že jsem ráno čuměla do skříně jak husa do flašky, čelenku jsem zapomněla. Pot mi teče do očí. Je to nepříjemný. Je mi vedro. Proč jsem si brala ty dlouhý elasťáky? Nejsem já blbá? Čtyři minuty jsou za mnou. Funím. Z běhátka už tak nadšeně nehopsám. Ucho. Zpátky ke strojům. Teď prý 4:30. Veděla jsem, že tempem 4:30 kilometr uběhnu. Víc ne. Nebo jsem víc radši nikdy nezkoušela. 4:20 z kopečka. v rychlosti jsme se domluvili, že zahoukám, když to bude moc rychlý a že zkusíme kdyžtak jenom tři minuty. Tak jo. Pás mi letí pod nohama, funím, srdce mi bije na poplach, pot ze mě regulérně cáká. Tři minuty. Kývu, že ještě vydržím, i když o tom dost pochybuju. Posledních třicet vteřin mi přineslo hodně silný flashback ze závěru porodu, dorazit to, vydržet to, zvládnout to se tak strašně podobalo tý urputný sobecký snaze mít to za sebou, kdy jsem nebyla schopná myslet na nic jinýho, než na sebe a to, jak to ku*evsky bolí. (až teď při pohledu do výsledků zjišťuju, že tam mám napsáno 4:17min/km, tak že by proto ten infarkt?)

Čtyři minuty. Relativita času v praxi. Je to za mnou. Klopýtám z běhátka. Sýpu, že si na odběr musím dřepnout, není to problém. Posadí mě na lehátko, piju, tep záhadně rychle klesá pod 120, kdy mám houknout. Houkám. Je mi líp. Jdu se převlíct a pro výsledky.

Sedím proti AT, který mi oznamuje, že jsem dopadla dobře. Vlastně velmi dobře. Rozkládá přede mnou tři A4 a pouští se do vysvětlování prapodivných grafů a informací. Ukazuje se, že o svoji obecnou vytrvalost jsem si dělala starosti zbytečně. Při 6:00min/km mi hladina laktátu dokonce klesla z 1.1 na 1.0. Páni. Pak teda už začala lízt strmě nahoru, ale to se dalo čekat. Tempo 5:00min/km je opravdu hodně mimo moji comfort zone. 11,3% tuku, na moje míry kupodivu ani váha není moc vysoká (PN zahlásil, že ve váze je trochu rezerva a že půjde s postupem přípravy dolů... to T. moc rád slyšel. Určitě ho potěší, když mi bude moct znovu zasponzorovat nový šatník ;-), hodně svalů. Měla jsem radost. Měla jsem prý takovou radost, jakou tam ještě nikdo neměl. (a to jsem se krotila)

Cestou domů jsem se usmívala jako šťastnej debil. Moje tělo je dokonalej stroj. Spolu to dáme!