O strachu

Čeho se bojíme? Jako malí se bojíme tmy a bubáků, bojíme se, že se máma s tátou přestanou mít rádi (pokud už nepřestali), bojíme se sklepa a někdy psů anebo třeba hadů, bojíme se být sami a bojíme se pětek a zkoušení, a jak rosteme, rostou i strachy, pak se najednou bojíme, že nás kamarádi přestanou mít rádi, že zůstaneme sami a taky že zůstaneme stát jako jediní v tanečních v řadě bez partnera a že nadosmrti budeme mít obličej plný akné. Později se bojíme zkoušek a daňových přiznání, bojíme se o blízké a nejbližší, bojíme se malých věcí, aby nám třeba zase nepřestavěli oblíbené potraviny nebo abychom nepřišli pozdě, a bojíme se velkých věcí, válek a o zdraví (a o zdraví Válka) a někdy jsou ty strachy existenciálně všeobjímající. To když přijde strach z toho, že tohle všechno možná vůbec nemá žádný smysl.

Rodnou sestrou strachu je snaha nedat ho na sobě znát. Nedejte na sobě znát, že se bojíte a strach se zmenší a zmizí. Bojujte s ním, když to nejde jinak. Proklajte mu hrdlo kopím z odvahy. Buďte silní a smělí.

Nikdo se nebojí rád. A nikdo nedává strach rád najevo. Strach a slabost odděluje rovnítko. A být slabý? To se nenosí. To se neodpouští.

Jedenáct dní. Zbývá mi jedenáct dní. A bojím se moc. Bojím se úplně všeho. Bojím se nemocnice, protože mi nedělají dobře. Bojím se bolesti, která je nevyhnutelná a které se mi dostane požehnaně. Bojím se injekcí, protože z tohohle jsem ještě nestihla vyrůst. Bojím se ponížení. Bojím se narkózy. Bojím se toho, co přijde potom. Bojím se, aby mě pustili brzy domů. Bojím se toho, co bude potom. Bojím se, že nemám už dost síly projít tím vším znovu, že už mi nezbylo nic, co bych mohla položit mezi sebe a dno a že jsem se u něj během posledního roku pohybovala mockrát proklatě blízko. Bojím se, že se druhá operace nepovede stejně dobře jako ta první. Bojím se, že skončím s trvalými bolestmi. Že už nebudu nikdy běhat. Ne tak, jak bych chtěla. Že budu muset oplakat další sny a navždy se s nimi rozloučit. Bojím se, že se něco pokazí ještě mnohem víc.

Bojím se strachu.

A protože strach se nenosí a neodpouští, chodím a mluvím o tom, jak moc se bojím, a lidi nevědí, co se mnou. Protože co s někým, kdo je slabý? Co s někým, kdo se nechová racionálně? No? Co s ním? Tak to bude dobrý, ne? To přežiješ, ne? Už jsi to zvládla, tak to zvládneš znovu, ne? Ne? Nevím. Fakt nevím.

Jedenáct dní.

#12

Vera Brosgol

BUĎ PŘIPRAVENA

Jedno táborové trauma v hezkém kabátku. Ilustrace upomínající Rainu vysvětluje poděkování i claim na obálce a kdo na tábory jezdil a nebyl z nich (ehm) úplně nadšený (nebo byl úplně nenadšený), bude Veru chápat.

Jinak asi nic proti ničemu, nenadchne, neurazí.

#13

Ján Markoš

SÍLA ROZUMU V BLÁZNIVÉ DOBĚ

Lehkou rukou, zábavně a přístupně psaný manuál, jak číst dnešní dobu, aby vás, pokud možno, někdo jen tak neopil rohlíkem, neskočili jste někomu na špek nebo vás někdo neočůral (zjevně máme jako Češi s těmito situacemi bohatou zkušenost).

Markoš se rozhodl otevřít vrátka ohrady s informacemi a postupně nás provést všemi druhy, na které bychom mohli narazit - a pokud nežijeme na samotě u lesa, také narazíme - a jak s nimi ideálně nakládat, abychom se nestali oběťmi dezinformací, špatně čtených informacích nebo záměrně zkresleně předkládaných informací.

Netuším, do jaké míry je text redakčně přizpůsobený českému prostředí, ale tohle je zvládnuté naprosto skvěle.

Konečně kniha, která má skutečně co říct k našemu prostředí. Povinně by se měla číst a rozebírat na středních školách. Opravdu skvělý počin.

Jedinou slabinou jsou grafy, které jsou tak malinké, že se nedají přečíst. A to je škoda přeškoda.

(Recenzi na knihu jsem napsala pro časopis Hrot)

#14

Elif Batumanová

IDIOT

Už si nevzpomínám, kdy mě naposledy nějaká kniha takhle bavila. Neobohacovala, nepoučovala, jenom prostě a čistě bavila. A kdy jsem se naposledy tak těšila, až se k ní znovu dostanu.

Bude to už hodně dlouho.

A ještě delší čas doba uběhla od chvíle, kdy jsem naposledy četla knihu, která mě přiměla nostalgicky vzpomínat na vysokoškolská studia a při které jsem zatoužila se do našich zaprášených kabinetů vrátit (to nicméně přesně vím, kdy bylo - při čtení prvotiny Anny Cimy).

Idiot Elif Batuman je dokonale postmoderní, intertextový, přeintelektuálštěný a naprosto totálně absolutně rozkošný.

A scéna s večeří u maďarské rodiny a flétničkou mě rozesmála nahlas tak, až mi cákaly slzy. Kdo někdy v pro něj podobně nepochopitelné zemi něco takového absolvoval, ten si i tu druhou, maďarskou část, dá s rozběhem.

#15

José Eduardo Agualusa

OBECNÁ TEORIE ZAPOMÍNÁNÍ

Ludo žije se sestrou a švagrem. Pak přijde převrat a Ludo žije sama se psem. A protože má strach, zazdí se v bytě a žere parkety nebo tak něco. Sice má diamanty, ale když se s diamanty zazdíte, jsou vám víc platné ty parkety.

Čtenář nicméně s Ludo zazděný nezůstává, protože dveře jsou sice neprůchozí, ale okna ne a tak nás Agualusa může vzít ven a představit nám hromadu lidí, jejichž osudy se všemožně proplétají a zamotávají a nakonec se nevyhnutelně všichni sejdou u zazděných dveří s krumpáčem v ruce.

Hm.

Bavilo mě to číst. To je plus.

Mínus je, že jsem to v půlce odložila kvůli jiný knize a po pár dnech jsem zjistila, že si absolutně nepamatuju kdo s kým proč co jak a za kolik.

Ale asi dobrý. Myslim. S jistotou můj první angolský román.

#16

Jan Skácel

SMUTÉNKA

Chvíle

Za žádnou pravdu na světě.

Ale jestli chceš,

za malý pětník ticha.

Je chvíle, která půlí krajinu.

Pokorný okamžik,

kdy někdo za nás dýchá.

(s. 34)