Dneska je to přesně půl roku. Šest měsíců. Sto šedesát jedna dní. 3864 hodin. 231 840 minut.
Velice živě si dokážu vybavit ten okamžik, kdy se to stalo. Včera jsem se po dlouhý době dívala na svoje video z Lakes a jako deka na mě padlo vědomí toho, co přišlo pak. To, že jsem zvládla dalších dvacet tři hodin bojovat s bolestí, abych nakonec podlehla a nedokončila (což mě pořád štve a mrzí a ne a ne mě opustit pocit, že jsem přeci jen ještě mohla a měla...). A všechno to potom - všechna ta bolest ve všech formách, tvarech a barvách. Celá škála - od té nejhrubozrnnější fyzické po tu nejjemnější psychickou, na kterou nepomůžou žádný léky, kterou nemáte jak utlumit, kterou se musíte prokousat, prodýchat, prožít, probýt. To, jak jsem brečela v autě po odchodu od prvního ortopeda, který mi řekl, že už nikdy nebudu běhat. To, jak jsem brečela v autě Petrovi, který mě vyzvedl po první konzultaci u pana doktora P., kdy jsem se dozvěděla, že ano, běhat budu, jen takový malý detail - nejdřív mi bude muset přeseknout kost, narvat do ní kus jakési hmoty, zašroubovat ji a až to hezky sroste, za pár měsíců, budu moct opatrně zase začít.
Ale já nechtěla čekat, já už nechtěla na nic čekat. Bolest z bezmoci. Z pocitu ztráty. Z pocit, že najednou nikam nepatřím, nejsem nic. Ani ryba. Ani rak. A do toho ty řeči. Tak co, už běháš? Určitě jo! Jestli ne, brzo budeš! Ty už běháš? Nějak brzo, ne? Co že máš v plánu? Seš magor? Měla bys ubrat! Měla bys to zrušit! Měla bys to přesunout! Najednou byl svět plný odborníků na moje fyzický a duševní zdraví. Všichni absolvovali to, co já nebo aspoň znali někoho takovýho. A všichni měli pocit, že přesně vědí, jak mi je. Tak určitě.
Zním dotčeně? Uraženě? Ufňukaně? Otravně? Věřte, že všechno tohle jsem byla (a nejspíš ještě nárazově jsem). A přestože jsem neustále pochybovala o tom, že budu ještě někdy doopravdy běhat, nikdy jsem ani nezapochybovala o tom, že se o to budu ze všech sil snažit.
A tak se snažím. Snažím se ze všech sil. Díky Radkovi B. jsem se dostala ke skvělýmu chirurgovi a díky mojí fyzio/kouzelnici Aničce pořád držím pohromadě fyzicky. Ty, kterým vděčím za to, že držím pohromadě psychicky, nebudu jmenovat, protože oni vědí. A po roce, který byl běžecky úplně marný, se jako fénix s jedním křídlem přeraženým a sešroubovaným a s druhým ve stavu, že ho přerazí a sešroubují v říjnu, zvedám z popela a běhám. Jsem těžká, protože měsíce, kdy jsem nemohla pořádně nic dělat v kombinaci s mým apetitem, si vybraly svoji daň. Jsem tristně z formy. Ale vím, že až se mě poslední červencový víkend všechny ty kameny, kopce a mokřady zeptají, co jsem dělala během toho roku, co jsme se neviděly, budu jim moct s čistým svědomím odpovědět, že všechno, co bylo v mých silách.
Legendy se totiž nemůžou zrodit snadno, jak by to pak mohly být legendy?
T-89D.
#34
Jaroslav Kuboš
LOPATY A VYKOŘISŤOVATELÉ
Zábavná hříčka, která mnohými pointami připomene kongeniálního Šimka s Grossmanem:
„A když se ty dva platy složej, je to k přežití. Koupím děckám vopravdický zimní boty, občas si i zatopíme a maso bude dvakrát tejdně i bez toho, že ho musím vyzvedávat v psím útulku. Stejně už na mě koukaj divně!“ s. 117
Do extrému hnané výroky a názory bude poznávat každý - a nemusíte na to ani dělat v nějakém tom holdingu. Vykořisťovatel s Lopatou se s námi dělí o svoje stoprocentně nekorektní pohledy na celou řadu témat od pracovní morálku, přes dovolenou po postavení žen a každou kapitolku pak výživně doplňuje třetí, nezúčastněný hlas (Pýthie, dítě s rakovinou nebo třeba hrobník).
Ke konci už sice dochází textu trochu dech (což se není čemu divit, vzhledem k formátu a malému manévrovacímu prostoru pevně vymezenému prostředním), ale hvězda navíc za to, že jsem se zasmála (hned několikrát!) nahlas. To se mi stává u knih málokdy.
Lehce črtané obrysy těžkých morálních témat se o mě při čtení jenom mírně otřely a byly pryč. Snad že jich bylo příliš mnoho, než abych je na tak omezeném prostoru dokázala všechny dostatečně vstřebat, nebyl dojem při čtení nijak strhující. O to zajímavější je sledovat, jak pomalinku si po dočtení sedají a kolik se jich zatvrzele drží u hladiny a nedávají mi pokoj a dožadují se, abych o nich ještě - aspoň chvíli - přemýšlela. A to mám ráda.
Na první dobrou byla pro mě nejpůsobivější obžaloba stávajícího stavu umění, to jsem si úplně chrochtala blahem jak prase zabité v přímém přenosu na pódiu.
Ale všechny další motivy - postupný rozklad, trest společnosti posedlé mládím v podobě virového stáří, deformace vztahů, narušení přediva reality, jsou ve své nevýraznosti - a normálnosti - o to víc alarmující.
#36
DRAK MÁ DVOJÍ JAZYK
Promarněná příležitost.
To byla téměř po celou dobu čtení moje hlavní myšlenka.
A přitom by stačilo málo.
Vyrovnanější překlad.
Lepší předmluva.
Lepší medailonky.
Celkově lepší koncepce.
Takže vlastně ne až tak málo, ale není to zas tolik...
Třeba když už se neustále opakuje v knize, že autoři píšou cynghanedd (což je neustále vysvětlováno týž způsobem), možná by stálo za to aspoň v předmluvě jasně ukázat, jak takový cynghanedd vypadá.
Jenomže to by velšské básně musely být překládané z velštiny a ne z angličtiny!
Z šestnácti zastoupených autorů mě zaujali tři (Robert Minhinnick, Duncan Bush a především Gwyneth Lewis), ale i ti trpí místy těžkopádným překladem. Jako odrazový můstek do světa velšské poezie asi dobré. Na hlubší ponor je skokánek příliš malinký a příliš daleko od bazénu.
Z velšské špionáže
Gwyneth Lewis
V
Velština byla matčina, angličtina jeho.
Fetišistickou hrou učil ji znát tělo,
otec s dcerou dole pod schody:
"Dy benelin yw loket, dy wallt di yw vlasy,
brada yw dy en di, hlava yw dy ben."
Zapomínala, tak opakoval jen.
Zavřel jí dwrn a nazval ji pěstí,
ukázal na kůstky na zápěstí.
"Mamince ani muk, překvapíme ji.
Llygaid jsou oči, Gwefusau jsou rty."
Každé části těla dotkl se při jejich tajné hře,
rozechvěn, když slyšel ji anglicky šeptat je.
Když zjistila to matka, nebyla nadšena.
"Řekli jsme, do čtyř let bude jenom velština!"
Naslouchala nahoře, tváře zmatené.
Být tatínkova holčička, cožpak to je zlé?
(s. 49)
#37
Noam Chomsky
O PALESTINĚ
Hodnocení neodráží míru, do jaké s autory názorově souzním. Odráží výhradně a jen můj dojem z knihy.
Který by lehce shrnulo podrážděné / zoufalé skřípění zuby.
A ano, jsem o poznání menší levičák než pan Barat a rozhodně si nemůžu dovolit zůstat sedět doma na zadku a extenzivně si číst, abych porazila kapitalismus... (to ho živila manželka nebo jak to jako dělal? Mně se to totiž taky moc líbilo!)
Po předmluvě vím, že s panem Baratem bych na pivo nešla, nevadí.
Dál.
Halabala posbírané články a projevy jsou naházené na jednu hromadu s rozhovory, které se zhusta točí na pětníku, chybí chronologie a nějaká jednotící linka, která by tomu celému dala nějaký tvar. Co je cílem? Říct, že Izrael je špatný a Palestina dobrá. Ok, na tom se shodneme. Vysvětlit, že Izraelci dělají hrozný věci a Palestinci sice taky, ale je to míň hrozný, protože trpí víc. Ok, na tom se taky shodneme. Forma ale nevyhnutelně sklouzává k dojmologii a k tomu, co u podobných titulů nesnáším: já to říkám, a proto to je pravda!
To, že kniha neprošla odbornou revizí a jména a názvy jsou přepisované opravdu neskutečně halabala a špatně, radši ani nekomentuju. Tahle arogance zaměňovaná se sebevědomím mě nepřestává fascinovat. Chybějící redakce je extrémně znát.
Pokud chcete vyargumentovanou polemiku s převládajícím českým proizraelským diskursem, sáhněte raději po nové Pappého knize Deset mýtů o Izraeli.
O Palestině by se nicméně dalo použít jako dobrá chlastací hra: kdokoliv najde JAR, apartheid nebo bantustan, musí vypít panáka. Každý, kdo by se dostal do třetí kapitoly, by byl king; obávám se ale, že na konci by byli všichni zralí na transplantaci JAteR.
#38
Arthur Machen
HRŮZA
Neznámý zabiják se prochází velšským venkovem. Jeho oběti nemají nic společného, výběr se zdá nahodilý, kdesi v dálce zuří boje první světové války a velšským venkovem se prochází smrt...
Pomalejší tempo, zdlouhavé teorie, které dnes ani nikoho nevyděsí a působí absurdněji, než vysvětlení samotné, byť ve své době hrůzný potenciál dozajista měly, a obzvláště ke konci hrubě odfláknutá redakce celkový dojem zanechávají kdesi ve středu škály dojmů.
