"Jestli má na Balatonu nějaký support smysl, je to na kole."
- mistr jedi
"Představuješ si to jako Hurvínek válku. To už bych spíš věřil, že to uběhneš."
- pan manžel
"Hojrá!"
- všichni, všude, pořád
Ultrabalaton se, jak už název napovídá, neběhá kolem Mácháče, ale kolem největšího jezera ve střední Evropě, kterému se podle Wikipedie přezdívá
Magyar tenger a já mu říkala "ten jejich rybnik, kterej tu nejspíš stejně vůbec neni!"
První ročník se konal v roce 2007, takže má v rámci silničního dlouhýho ultra už slušnou tradici (kromě Spartathlonu je to asi nejdelší silniční evropský ultra). Jeho dýlka se během let několikrát změnila od nějakých 207 km po 221 (jestli se pletu, opravte mě a já si to opravím). Letos nás čekalo 216 kilometrů většinou po asfaltu, výjimečně po štěrku, písku nebo kostkách. Nás.
Protože na jaře, když padla 24h v Basileji, kam jsem měla jet Petra supportovat, jsem řekla, že jestli poběží Ultrabalaton, ten support na kole mu tam pojedu udělat. Udolaná karanténama, domácí výukou a nekončící náloží domácího štěstí bych upřímně jela klidně do Donbasu, San'á nebo třeba Kábulu. Takže jestli Balaton nebo Banát, beru všechno.
V rámci jarních radostí ale padaly plány všech na všechno jako zralý hrušky, a na Ultrabalaton tak přišla řada až s podzimem. Nejdřív to vypadalo, že já nebudu nakonec ve hře vůbec, protože - ach ty plány - jsem měla startovný na Štefánika po Tomovi S. (jemuž pro změnu přesunutý termín z jara kolidoval s jinými závody) a dva týdny po sto padesáti kilometrech ve slovenských Karpatech bych fakt na podobný podnik neměla myšlenky, natož sílu.
Jak to dopadlo se Slovenskem, víme, takže přetočme o další týden.
Doma postupně odpadli všichni - kromě mě. A tak jsem mohla ven. A tak jsem mohla říct, že ano, opravdu chci nakouknout za brány pekla, ano, pojedu ti ten UB odsupportovat.
Jedenáct dní před závodem mi T. sundal kolo z háku a já po dvou letech vyjela.
Abych se po osmi stech metrech vracela, protože vedle zadního ventilku zela díra jak do baně.
Takže znovu.
Na poprvé jsem se podívala za Vraný a zjistila, že ujet padesát kilometrů není nic nemožnýho.
V následujících sedmi dnech jsem najela dvě stě a jeden kilometr na vrch, v Decathlonu jsme kolo ověsili brašnama a já až do středečního večera, kdy jsem zmateně pobíhala po bytě jak kuře bez hlavy a snažila se zabalit ("JAK se mám sbalit? Jak se na něco takový člověk BALÍ? Co potřebuju? Kolik si mám vzít oblečení? A jídla? Šmarjápanno, já bych to snad radši běžela než tohle..."), nevěřila, že fakt odjedu. Že se to bude fakt konat.
V posledních dvou letech jsem totiž investovala příliš mnoho energie do podniků, které se nekonaly, a žádná mi už zjevně nezbyla.
Ale ráno přišlo. A přišel i moment, kdy jsem sledovala, jak kluci rvou kolo na střechu. A potom jsem fakt zabouchla dveře a opravdu jsme se rozjeli směr Balatonfüred (ne, žádné vtípky na führera následovat nebudou, protože jsem žádný nedělala, protože jsem korektní a všichni se teď zadíváte tady na to kyvadýlko a na tři mi to uvěříte!)
 |
| Kolik ultramaratonců je potřeba k přidělání jednoho kola na střechu? |
Na místo jsme dorazili pozdě odpoledne. Perfektní časový plán doznává prvních trhlin poměrně záhy. Hned poté, co jsme vyrazili z absolutně dokonalého reliktu éry minulé, který mi tak připomněl tatranský hotel Odborári, v němž jsme s rodiči před, bratru, pětadvaceti lety strávili jarní prázdniny, do té míry, až jsem musela zamáčknout nostalgickou slzu (včetně lobby prosyceného chlórem linoucím se z bazénu), jsme zjistili, že start se nenachází 400 metrů, jak Petr nadšeně avizoval. Ale dál. Mnohem dál.
Ale tak zase jsme se prošli, že jo.
 |
| Annabella SUPERIOR! |
V zázemí Ultrabalatonu probíhá technický brífink. Pořadatel: "Does everybody speaks Hungarian?" Já: "NOOO!!!" Pořadatel: "Good, so I will say it only in Hungarian!" *polk*
Kdo jste nikdy neslyšel maďarštinu, doporučuji doplnit. Nerozumíte ani prd. Jako fakt. Je to neskutečný jazyk. Záhy jsme objevili další kus české výpravy: Lenku, se kterou jsme se konečně na křtu naší knihy poznaly osobně a bylo to ono pověstné setkání jedno ne z milionu ale ze stovek milionů, Ondřeje J. a Přemka. Vyzvedli čísla (já dostala svoje), náramky, který mě opravňovaly plenit občerstvovačky, Petr podepsal vlastní krví, že když umře, je to jeho smůla, a já že místopřísežně slibuju, že ho kdyžtak zakopu, aby s ním neměli oplétačky (a vice versa) a mohli jsme vyrazit pro dropbagy. A pak už jenom pivo, dobalit, provrtat díry do čísla, nachystat kupičku a dobrou s kobrou.
 |
| Instruktáž obrazem: vpravo se drž jinak nehodu způsobíš, plantážníku! |
Let's get this party started
Pět třicet. Rvu ověšený kolo, který má stoprocentně přes třicet kilo, protože mám velký problém ho uzvednout už teď, do výtahu (P. včera: "Myslíš, že nám dovolí ho vzít na pokoj?" Já: "A myslíš, že se budu někoho ptát?"). Jsem bez sebe strachy. Co jsem to zase udělala? Kam jsem se to zase nacpala? Venku je tma a zima. Nasedám, zapínám světlo a šlápnu. Kolo se pod mnou zavlní a já mám co dělat, abych to ukočírovala. Tak takhle se cítí člověk, když se učí jezdit. To bude ještě veliká legrace.
Brzy zjistím, že se kolo chová prostě jinak a je potřeba s tím počítat. Vzhledem k tomu, že se mi povedlo nespadnout, dokonce mi ani kolo samotný za celou dobu nespadlo, tuhle část jsem asi vcelku zvládla.
V zázemí se kupí běžci. Svítá. Nebe zrůžoví, zezlátne a zmodrá, babí léto v celý svý kráse.
Nacházím Lenku, společně čekáme na start. Před sedmou spustí moderátor (nejspíš) motivační řeč, pak se rozezní hudba z Pirátů z Karibiku, chlapík to (nejspíš, možná taky recitoval Vergilia nebo četl nákupní seznam, kdo ví?) odpočítá a špalír se dává do pohybu.
Je na čase, abychom se seskupili i my, co jsme se rozhodli se na dalších maximálně dvaatřicet hodin, který představují limit závodu, zhostit role velbloudů, tažných koní, napáječů, kuchařů, podavačů... prostě holek a kluků pro všechno, na všechno a za všech okolností.
Snažím se zahnat myšlenky na to, že jsem v životě ujela nejvíc nějakých osmdesát kilometrů. Že jsem nikdy na kole neseděla dýl jak čtyři hodiny. A že tohle se navíc odehrálo před dvaceti lety. Že jsem opravdu Hurvínek a vyjíždím po odpočtu v 7:30 do války vyzbrojená těžkým kolem a chabou sebedůvěrou.
 |
| Vidíte ty stojánky? Tak ten jsem já neměla. Chcete vědět, jak moc mi chyběl? TAKHLE MOC! |
Zkraje jedu s Kvidem, který podporuje kamaráda Dana. Jede UB už podruhý, včera večer v hospodě měl v rukávu hned několik nesmírně zábavných (anebo pěkně děsivých, v závislosti na úhlu pohledu) historek, a začátek mi tak v jeho společnosti hezky uteče.
Po pár kilometrech mezi malebnými vinicemi a s lesknoucí se hladinou Balatonu na obzoru se setkáváme se špalírem běžců. Nekonečně dlouho se probojovávám na špičku, kde konečně nacházím Petra.
Zařazuju se vedle něj. Zařazuju se za něj. Jedu chvíli před ním. Přichází první společná občerstvovačka. Přichází první test toho, jak to bude celý fungovat.
Mám jednu ruku dlouhou
Čtyřiadvacetihodinovky máme za sebou společný tři. Plus jednu šestihodinovku. Tohle je ale o ligu výš. Tady mě čeká dvacet plus hodin v pohybu a k tomu všechno to ostatní, co na 24h dělám (minus zapisování a sledování času, o to se, upřímně, ani nepokouším, protože to je nad moje síly). Celý to bude nakonec strašně rychlý. Tak rychlý, že teď, den poté, vlastně pořád nechápu, jak a kdy se to odehrálo.
Dolejvám vodu, chystám do ní agáve, v brašnách mám strašnej bordel, nemůžu nic najít, panikařím, pověsím si flašku tak pitomě na řidítka, že to pak málem narvu do jinýho supportéra, protože nemůžu zabrzdit, ale na druhý občerstvovačce už to jde líp a nakonec se mi i tohle podaří dostat do paže.
Když už jsme u tý paže. Strašně jsem se bála, jak to zvládnou mé sedací partie. Protože jak známo, ty z kola bolí jako svině. Po pár zkušebních vyjížďkách se mě zmocnily obavy i o má nebohá, nad klávesnicí věčně nahrbená záda. Že mě ale jako první začne po čtyřech hodinách bolet pravá ruka u ramena způsobem, že kdybych mohla, radši si ji snad uhryžu, to jsem teda nečekala. A že nepřestane a jediný, co se stane, bude to, že se k ní postupně přidají další podivný části těla, to jsem teda taky nepředpokládala.
Šlapu. Petr běží. A běží krásně. Stejně krásně poběží za dalších pět hodin. A za deset hodin. A za patnáct hodin. Nechápu, jak to dělá, ale přišla jsem si postupem času jako kobra sledující zaříkávačovu flétnu. Svist, ťap, svist, ťap doprovázený šustěním řetězu - soundtrack spousty hodin. Až vyrostu, chtěla bych umět taky tak krásně běhat. Asi si napíšu Ježíškovi.
Občas mluvíme, nevím o čem, nejspíš technický věci prokládaný debilníma fórama.
Necháváme za sebou desítky vesnic a osad, parků, lesů, kilometry asfaltu. A čas.
This is the greatest show
Útržky vzpomínek: konečně jsme u vody. Jedu zrovna napřed na druhou velkou stanici, kde je dropbag. Promenáda. Stojící ruské kolo. Obrovský park se stromy, lavičkami, dětskými hřišti. Dokonale zastřižený trávník. Široké chodníky. A nikde ani noha. Pocit absolutní osamělosti.
Střih.
Úzká cyklostezka. Okolo vysoké rákosí a bažiny. Pocit naprostý nekonečnosti. Kolik světů ještě projedu, než se dostaneme do cíle?
Střih.
Třetí stanice s dropbagem. Deset hodin v závodu. Vyndávám všechno z brašen a rovnám to na stůl. Co potřebuju a co už ne. Sklízím to a rozděluju, co se mnou pojede a co už ne. Ruce se hýbou strašně pomalu. To brzy. Vracím pytel a konečně zase vyrážím. Pojedu nekonečně dlouho, než se mi podaří Petra zase dohnat. Svíravá panika, co všechno jsem tam určitě zapomněla (fyi nic).
Střih.
Odbočila jsem správně? Fakt tam ta šipka byla? Neukazovala jinam? Značení bylo opravdu hodně sporý, občas šipky na reflexním pozadí na sloupech, občas zelený šipky na zemi, často nic. Mapu v hodinkách jsem měla, ale nezapnula si ji, abych neplácala baterku v naivní víře, že to bude určitě dobře značený. Co budu dělat, když ho nedojedu? Je tu někde někdo? Proč tu nikdo není? Strach (fyi neztratili jsme se ani jednou).
Začíná se šeřit. Vyndávám čelovky. Petr běží. A běží. A běží. Logicky. Vykopávat řepu sem nepřijel.
A já šlapu. A šlapu. A šlapu.
Padne tma. Jedu za Petrem, protože mám na kole červený světlo, tak aby byl vidět. Silnice. Nekonečný roviny. Vesnice za vesnicí. Tak stejný jako u nás. Tak jiný.
Občerstvovačky. Jedna jako druhá. Nabízí až na pětici velkých pořád to samý. Už to jen vidím a je mi na blití. Začíná se mi chtít spát. Krize přicházejí a odcházejí. Ty moje. O Petrových nic nevím, protože na rozdíl ode mě si nestěžuje.
Na jedný ze stanic se musím nutně převlíknout jinak je průser na světě. Ale není kde. Opřu kolo stranou u toitoiky, kde zrovna nikdo nestojí. Vylovím věci a začnu se svlíkat. Jako na potvoru se před kadiboudou vytvoří fronta. Odhopkám za keř, abych zjistila, že tam parkuje celá dodávka štafetářů. Z paměti vyplouvají obrazy koedukovaných sprch na Brdské 50 a poslední bariéry studu a soudnosti se prolamují. Tak se koukněte, jestli to doma nemáte. A taky: kdybych byla chlap, řešil byste to někdo?!
Z tlustých do tenkých.
Zhasíná mi malá čelovka. Přední světlo se odmlčelo už před třema hodinama. Zastavuju a lovím velkou čelovku. Sundat helmu, sundat vybitou čelovku, nasadit novou, nasadit helmu, uklidit všechno, nasednou, rozšlapat se. Proč to svítí jenom červeně? Kristovanoho, jak se to přepínalo? Psalas o tom, musíš to vědět! Tak jak? JAK?? Zastavit. Sundat helmu, sundat čelovku, přepnout, ok. Nasadit oboje, zapnout. Síla 1600 lumenů mi to napere přímo do očí, protože jsem si protočila světlo ke ksichtu, aniž bych si to uvědomila. Dalších deset minut nevidím vůbec nic.
"Hojrá! hojrá!" pokřikují všichni. Prý to znamená vstávej a koukej makat, říkal Radek Brunner. Slovník maďarsko-slovenský (v jiném jsem to nenašla) to překládá jako Nože! Hore sa! Do toho! Vpred! Uprostřed noci se tak soustředím, abych blížícímu se štafetáři, který půjde přes nás, neřekla moira, až na něj ve chvíli, kdy probíhá, volám: "Mojrá! Mojrá!" Královna lingvistiky odchází ze scény, potlesk utichá.
I got my ticket for the long way 'round the one with the prettiest of views...
Sto šedesát kilometrů. Sto osmdesát kilometrů. Tma. Petr. Vesnice. Tma. Asfalt. Asfalt. Asfalt. Nalejt, zamíchat, podat, odebrat, uklidit, nalejt, zamíchat, podat... šlapej, nespi!
"Piiionýýýři piiionýýýýýři malovaný děti!" halekám si nahlas a dupu do kopce. Mám pocit, že se potácím nad propastí šílenství. Na kopci se vyloupne občerstvovací stan. Vsadím se, že ti Maďaři tam si tím byli jistí.
Na žádným závodě jsem nezažila tak netečný, až nepříjemný osazenstvo občerstvovaček. Tentokrát bych na prstech jedný ruky spočítala ty s lidma, který byli milí a ochotní a nápomocní.
Je hluboká noc. Chcete vědět, co dělá Petr? Běží.
Pořád běží.
Občas jde, chvilku, kousek, a pak zase běží.
Chcete vědět, jak to dělá?
Já taky.
Kolo vydává divný zvuky. Přehoupla se druhá v noci. Pak třetí. Mám na sobě zimní triko s dlouhým rukávem, šusťákovou bundu, triko s krátkým rukávem, přidávám ještě památeční mikinu z prvního ročníku JUTu a rukavice. Všechno mě bolí. Absolutně všechno. Tohle přece nemůžu vydržet.
Dvě stě.
Prošla jsem zrcadlem na druhou stranu. Teda, projela.
Dvě stě.
Magická hranice.
Vzdálenost, na kterou si ani neodvažuju myslet.
Vzdálenost, kterou si ani neumím představit.
A víte co?
Je to strašná dálka.
Jenže do cíle je to ještě šestnáct. A tak pokračujeme dál.
A já držím.
Never enough
Blíží se konec. Nevyhnutelně. Všechno krásný i hrozný je od prvopočátku odsouzeno skončit.
Ruce se mi už klepou tak, že mám problém udržet řidítka i oběma naráz. Něco za jízdy podat, začíná být fakt velký problém. Velký problém je i nasedání na kolo. Hlava přestává fungovat. Když otevřu pusu, akorát si stěžuju, tak ji radši držím zavřenou.
Ve čtyři hodiny píšu Lence, která říkala, že by nám přiběhla naproti. Nespí. A přiběhne.
Předposlední CP. Dlouhý stoupání tmou. To jsou ty maďarský roviny.
A dole Lenka. Petr se dává do veselý nenucený konverzace. Povídají si až do cíle. Já přestávám cítit nohy od kotníků dolů. Jsou tam. Musí tam být. Jen je vůbec necítím.
Kousek před poslední odbočkou je toho najednou moc. Celá ta dálka, všechny ty hodiny, všechen ten strach, jestli to dokážu, jestli nebudu nakonec jen přítěž, všechno to najednou končí a stává se další vzpomínkou. Zpod brejlí se mi vyhrnou slzy, tečou mi po tvářích a setkávají se na bradě a mě tak bolí ruce, že se nemůžu ani pustit, abych si je utřela.
A pak už je opravdu konec. Terén k cílový bráně je nejhorší za celý den. Poprvý musím slízt a kousek tu krávu těžkou jako bejk vést, protože pískem bych teď neprojela ani omylem a spadnout teď, to by bylo i na mě příliš vtipný.
Pípnout.
Naposledy. A pak už jen k oblouku.
A pak už se konečně zastavit.
A pak už konečně nikam nemuset.
Je půl šestý ráno.
Petr zvládl uběhnout 216 kilometrů za 22 hodin a 39 minut.
Je třináctý celkově, jedenáctý muž.
Děkuju, že jsem u toho mohla být. Že jsem si tohle mohla prožít.
Bylo to... bylo to... všechno. Všechno a ještě mnohem víc. Bylo to ultra.
Oba dostáváme medaili. Odsouvám láhve s vodou z jediný lavičky široko daleko a pokouším se o nemožný: lehám si. Dostávám své pověsti slušně vychované dívky, která nejde pro prdel daleko.
Vím, že musím vstát. Vím, že tu jsem od toho, abych se postarala já. Ale nejde to. Nakonec vyskočím jako srna, když se mi do lýtka zakousne křeč.
Po bouři zavládne ticho.
A pak za okny začne šumět realita. Je na čase se do ní vrátit.
Jdeme k autu. Lenka mi dává kolo na střechu. Neumím si představit, jak bychom ho tam my dva rvali. To by byla podívaná.
Poskytne nám azyl u nich v apartmánu. Pár hodin po nás doráží Ondra Jerhot, který to taky celý zvládl skvěle, porval se s krizí a z boje odešel vítězně a se vztyčenou hlavou.
Po pár hodinách jsme jakžtakž schopní se vrátit do zázemí.
Zafandíme zbytku český výpravy. Neskutečný výkony. Neskutečný příběhy za každým jedním z nich. Obrovský respekt. Obrovský.
Fotka s vlajkou a pětice vyhoukaných ultráků v akci: "A nemáme ji blbě? Nemá být opačně?"
A pak už domů.
Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny.
Psy jsme nesnědli.
Zneužit nebyl jediný supportér.
Výprava proběhla úspěšně.
