Pages

pondělí 14. září 2020

"Až ty jednou napíšeš knížku o běhání...

 ...tak si ji koupím!"


Slibovalo / vyhrožovalo mi za existenci blogu už docela dost lidí.

Váš čas přišel.

A teď se (prosím!) ukažte.


O co vlastně jde?

Vloni v září se mi ozval Aleš Dvořák s tím, že by chtěl, abych se podílela na jeho nové knížce. S Alešem jsme se poprvé "potkali" poté, co vyšla jeho první kniha Z hospody na maraton. Tehdy mi nechal poslat recenzní výtisk. Slovo pak dalo slovo (mě pobavila jeho kritická citace jednoho z mých haha článků na bezva běhu, jeho moc nepobavila má kritika jazykové úrovně) a já nakonec jeho druhou knížku, Měl bys běžet, jestli to chceš stihnout, redigovala. 
Na druhou jmenovanou jste pomáhali v rámci kampaně na Hit hitu vybírat i vy (nebo někteří z vás) a kniha nakonec skutečně vyšla.
A protože Aleš zarytě věří některým věcem (že by se člověk měl aspoň trochu hýbat, že i málo je víc než nic) a je přesvědčený, že když to bude lidem dostatečně meldovat a podloží to ještě nějakými těmi tvrdými fakty, což jako biochemik skutečně umí (v druhé knize míval poměrně často u textu rámečky se vzkazy typu: Zjednoduš! // Nerozumím! // Nechápu! // Jsem ztracena!), třeba to aspoň pár vezme na vědomí a zkusí na svém životním stylu něco změnit.
Alešovy knížky nejsou tréninkové návody, nejsou to ani knihy od výkonnostního běžce - jsou to knížky od kluka, který běhá, vede v zásadě aktivní život a do toho rozumí tomu, co se s naším tělem děje, když jíme nebo nejíme to a to, když lezeme moc vysoko do hor, když se tréninkově přepínáme nebo naopak, když neděláme nic... 

Jeho třetí knížka je jiná. Tentokrát se rozhodl, že sezve pár svých známých z různých oborů a požádá je, aby přispěli svou troškou do mlýna. Mezi přírodovědci jsem se tak trochu omylem ocitla i já a všem je asi jasné, že ode mě se vysvětlení citrátového cyklu nedočkáte. Aleš mě ujišťoval, že vůbec nevadí, že jsem jediný humanitní smraďoch v autorském kolektivu a že budu psát aspoň jinak. No, to se asi splnilo. 
Moje kapitola se nakonec točí kolem otázky, která mě nepřestává fascinovat: Proč vlastně běháme? Kdy jsme začali? Co nás k tomu vede? A co nás vede k tomu, abychom se snažili běžet daleko a pak ještě o kus dál? 
Jestli se mi to povedlo, budete muset rozhodnou vy sami. Stejně jako Alešovu předchozí knihu, je i vydání téhle možné aktuálně - a další tři týdny - podpořit v rámci kampaně na HitHitu.


Snad se bude líbit.

(Rovnou říkám, že kapitoly ostatních jsem nečetla, ale Aleš píše zajímavé věci, to už víme a Pavla Hubálková je pravidelnou spolupracovnicí Hrotu a její texty o vědě jsou vážně dobré. Ostatní budou určitě stejně dobří.)

čtvrtek 10. září 2020

You are my Everesting love!

 Lidé mého věku si dozajista vybaví tenhle hit bourající svého času hitparádu Eso. Ti, co ho byli dodneška ušetření, potěším:

Ok, řekněme, že klip od jedné z celé řady generických chlapeckých kapel, které nás celá devadesátá léta neúnavně pronásledovaly, jsem si ho mohla odpustit, ale uznejte, že vás to minimálně pobavilo. 

Stejně zábavná - a na rozdíl od Worlds Apart i užitečná - může být i výzva Everesting for RWTTC. Všechny informace o tom, co je to za akci, na co se vybírá a proč, najdete na jejich stránkách. Osobně se účastnit nebudu, řeším nějaké blbosti se zdravím (o tom napíšu výhledově, až budu vědět, jak se věci (ne)vyvíjí), ale třeba by měl někdo chuť přetavit nastoupané kilometry v něco dalšího a třeba někoho vědomí, že tím pomáhá jiným, Everesting namotivuje ty výškové metry vůbec nastoupat.

Směle do toho!

(Knih  je stále hodně, tak si tu zase nějaké odložím, jo?)

#53
Michel Houellebecq
SEROTONIN

Florent-Claude má stejně jako naše zářná západní civilizace krizi středního věku jako prase.
Je mu šestačtyřicet a má za sebou v zásadě naprosto pohodlný a zároveň úděsně nudný život. Jedináček vychovaný milujícími rodiči, kteří zavčasu zmizeli ze scény, aby se s nimi jako dospělý nemusel nijak otravovat. Jako bonus mu zanechali dostatečně velkou rentu, aby mohl, ale zároveň nemusel pracovat. Florent má všechno, co bychom tak mohli chtít a co nemá o to buď vůbec nestojí nebo se o to připravil vlastní blbostí - a přesně tím taky řadu čtenářů popouzí. Co si ten chlap vlastně myslí? Ať jde do háje! Na jeho místě bych...
Ten chlap si ale nemyslí nic, ten chlap je ubitý a uvláčený životem, nic ho už nemůže vzrušit, nic ho už nemůže vytrhnout z letargie. Snad záblesky z minulosti - ale i tak je možnému připisována mnohem větší vážnost než tomu, co skutečně je (dívka od benzinky se tak snadno stane na pár let objektem zbožňování, zatímco zoofilní porno nebo gang bang, který natočí aktuální milenka, jsou prostě jen trochu nechutné záležitosti, nad nimiž tak akorát pokrčíte rameny, holku vykopnete a už si na ni ani nevzpomenete, čert vem společné roky) - opravdové vztahy se už nemají šanci zarýt, protože jsme omletí do té míry, že si všechno dřív, než se nás to zvládne byť dotknout, vyláme zuby. A i kdyby se něco zakousnout na chvíli dokázalo, uvnitř není nic. Nada. Ničevo. Prázdno a pusto. Florenta nedokáže vytrhnout z jeho leklosti vlastně vůbec nic. Snad jen jídlo. Na chvíli.
Florent je přesycený - pohodlím, věcmi, lidmi, sexem, požitky...
A stejně tak je přesycená naše civilizace, je to stejný emoční kripl jako Florent.
Jen se nad tím zamyslete.
Fanynka Houellebecqa ze mě po Serotoninu ani nebude a nějak nemám chuť pouštět se do dalších jeho knih. Ale bylo to mnohem lepší, než jsem čekala. 

(Poznámka k audioverzi: Otakar Brousek ml. má sice příjemný hlas a čte hezky, nicméně je podstatně starší než hlavní hrdina a svádí spíše k představě uvadajícího dědka než chlapa, který by měl být na vrcholu sil plus by mu někdo měl říct, že z homosexuálů už si srandu neděláme, to už naštěstí není cool.). 


#54
Raymond E. Feist
MÁG
Lineární, naivní vykrádačka Tolkiena, jejíž název mi zůstává i po 415 (nebo kolika) stranách záhadou, neb eponymní Mág Učedník se v knize objevuje jen chvíli a za celou dobu udělá (omylem) jedno kouzlo.
Ale budiž.
Celé je to ve své rozmáchlé prostotě vlastně roztomilé.
Postavy mizí a zase objevují, časové posuny se odbývají jednou větou a Midkemie zní spíš jako něco, co nechcete chytnout, než velkolepá říše.
Říkám si, že by bývalo bylo zábavné udělat si před čtením seznam všeho, co mám s Tolkienovými knihami spojené a pak se bavit odškrtáváním - anebo to pojmout jako chlastací hru, ale to by mi má játra asi nepoděkovala.
Roztomile prostý text máme navíc v roztomile prostém překladu, kdy obzvlášť dialogy jsou místy takový cringe, že je to fakt až na pohlazení a lízátko.
Bizarní ovšem je, že ten druhý díl si stejně přečtu. Proto za dvě.

#55
Yasmina Khadra
ČERNÁ VDOVA
Tohle je ovšem průšvih.
Když máte blbou knihu, která si na nic nehraje, je to v podstatě v pořádku - i u literatury se dá, koneckonců, vypnout beztrestně mozek.
Když ale máte v ruce knihu, která chce přinášet zásadní sdělení a zpracovávat palčivá témata jako bonus ještě s přesahem, a je naprosto neumětelsky napsaná (a navíc blbě přeložená), je průšvih neřku-li průser na světě.
Na to, abyste se stali spisovatelem světové úrovně vám totiž nestačí vydávat knihy pod ženským pseudonymem - a to ani v případě, že jste Alžířan. Nestačí na to ani, když si vezmete témata, která - samozřejmě - sama o sobě tu hloubku a přesah mají. Na to už prostě musíte umět psát.
Když to neumíte, vyleze z toho jen jeden velký wtf otazník.
Proč někdo s alžírskou životní zkušeností píše o problematice identity palestinský Izraelců? Proč se radši nevěnuje tomu, jak těžké je být občanem druhé kategorie VE VLASTNÍ ZEMI? (Tedy v Alžírsku, aby bylo jasno.) Jak má čtenář věřit čemukoliv, co autor předkládá, když to celé od samého začátku není nic, než na sebe vršené floskule pronášené naprosto koženými postavami, které se chovají naprosto nepochopitelně? A proč to vyšlo v češtině?
Ano, témě sebevražedných atentátů samozřejmě zajímavé je, stejně jako věčná otázka, na kolik známe toho, s kým žijeme, ale tohle fakt, fakt nebrat.
Odporná obálka a překlad plný perel typu (namátkou): "'Ještě jsem se neoděl do smutku.'" (s. 142); "Vrátil jsem se domů mírně stříknutý, ale vnitřně očištěn." (s. 162); "Pohled na světélkující ciferník budíku mě poučil, že je čtvrt na čtyři ráno." (s. 25) definitivně pohřbívá to, co by autorovo snažení možná ještě mohlo přežít.
K otázce identity palestinských Izraelců: vždycky Kašua; k životu Izraelců: Gavron; k životu přistěhovalců: Gundar-Gošenová; k pohledu ze strany Palestinců: Abulhawa.
Jednou provždy: Už žádný vyphotoshopovaný oči vykukující z niqábu na obálkách knih z BV! Nikdy!!

Regulérní recenzi se vším všudy jsou o knížce sepsala pro iLiteratura.cz