Vážně!
Všechno nejlepší, jahůdko, a hodně radosti do další pětiletky!
sobota 15. června 2019
sobota 8. června 2019
Zabardast
Zabardast je celovečerní dokument o partičce freeriderů, kteří se vypravili do Pákistánu, aby si sjeli jakousi horu, na které ještě nikdy nikdo v dějinách lidstva (nejspíš) nelyžoval. (Ten film je parádní a doporučuju na něj kouknout:
)
Kromě toho znamená zabardast paštsky super, vynikající, parádní, nejlepší.
Ne nadarmo se říká, že si člověk váží nejvíc toho, co ztratil nebo co ztratit mohl. Já nejsem výjimka a výjimkou není ani běhání. To, co je obyčejně úmorné a ubíjející a nechce se mi do toho a zhusta mě to ani nebaví, je najednou skvělý už jen proto, že můžu. Pateticky se vezu na vlně nesmírnýho vděku.
Na vlně zabardast.
Zabardast je květnová kilometráž bolavý noze navzdory.
Zabardast je být zase na cestě.
Zabardast je ledový stout ve vymrzlý hospodě na břehu moře v Loch Lomondu.
Zabardast je, když prší ("To je blbý, že máte hnusný počasí," psala mi kamarádka. Blbý? Proč blbý? A že je zima a fouká? A co si pomůžu, když se tím nechám naštvat?)
Zabardast je vylézt v dešti po rozbahněné kozí stezce na první kopec, který máte po ruce, prostě proto, že můžete.
Zabardast je běhat ráno u moře...
...a dojet konečně na místo...
..a mít aspoň na chvíli dům s výhledem.
Zabardast je vidět jezero Loch Ness a Urquhart Castle na vlastní oči...
...a stejně tak i Eilean Donan...
...a cestou k němu projet přes Highlands a vědět, že sem, sem se prostě musíte vrátit.
Zabardast je běhat, jak říká kamarád Bubo, v tekutém slunci a vracet se domů promáčená na kost a s bahnem až mezi lopatkama.
Zabardast je nákup hromady lokálních whisky (když už jsme teda v kraji jí zaslíbeném hned vedle městečka, které se pyšní přídomkem "hlavní město single malt whisky") a jejich vysoce sofistikovaná degustace.
Zabardast je zažít věci, o nichž byste nikdy nevěřili, že se vám přihodí.
Intenzita kontaktu během rodinné dovolené už tak velký zabardast pořád není, co si budeme povídat či nalhávat, ale zdá se, že jsme to všichni (až na jedny Kateřininy elasťáky) ve zdraví přežili a další místo na mapě, na němž ještě před pár dny klidně mohli vegetit lvi, je naše. A je to tady krásný!
(A běhá se tu CapeWrathUltra. To jen tak, mimochodem...)
#31
Imbolo Mbue
TOUHY DŽENDEHO DŽONGY
Veselý přebal ukrývající neveselý obsah podaný tak inertně a tendenčně, že touhou Jitky J. bylo zhruba od poloviny dostat se co nejrychleji na konec - aneb jak praví manžel mé kamarádky: "Ty psací stroje jsme jim do Afriky fakt neměli vozit."
Pochopím, proč dílko kamerunské emigrantky vydají ve Státech, ale proč proboha něco tak nezajímavého vyjde v překladu do češtiny, mi zůstává záhadou.
Džende Džonga je - a teď překvapení - Kameruňan, který přijíždí do Států splnit si svůj americký sen. Nemá vzdělání, nemá peníze, nemá co nabídnout, ale to nevadí. Po čase, kdy tvrdě pracuje a chová se - tak jako všichni Afričani v knize - naprosto čestně a slušně, hotový Mirek Dušín, za ním přijíždí manželka Neni a syn Liomi. Doma v Kamerunu se neměli nijak zvlášť dobře, ale ani nijak špatně, nicméně kdo by nechtěl jíst u mekáče a nakupovat v supermarketu? Džende získává místo řidiče u boháče z Wall Streetu - tak a teď otázka pro vnímavé, jaký ten člověk asi bude? Jaká bude jeho žena? Jaký bude jejich život?
Samozřejmě! Jsou povrchní, nemyslí na rodinu, ona pije a bere léky, on je furt v práci a jezdí za děvkama, starší syn se vzbouří a jede meditovat do Indie, mladší je furt s chůvou a ANO, u Neni a Džendeho mu je nejlíp, protože ONI jsou ti hodní, ti skromní, ti čistí, ti se správnými hodnotami. Bože.
Zápletka je v zásadě nulová, postavy reagují ploše a toporně, to, že někteří Afričané mluví jako masabob, byť ve Státech žijí desítky let a jiní (ano, naše ústřední dvojice) jsou jak Oxford Dictionary (byť angličtina není jejich rodná řeč), to je další věc...
Takže ne, je to sice miloučké jako prd jednorožce, špatní lidé dojedou na svou špatnost a napraví se, hodní lidé dopadnou dobře (a jejich špatnosti jsou vlastně omluvitelné), ale je to obalené úmorným blebleble a usmažené totálně do mrtva.
#32
Alena Mornštajnová
TICHÉ ROKY
Tahle kniha bude úspěšná, bude se líbit a bude velmi čtená. Tvoří ji totiž na první pohled mix dokonalých ingrediencí, je to rodinný příběh rozkročený přes téměř sto let, jsou tu narušené vazby a silné a zároveň křehké vztahy, nechybí ani osudové momenty, nezvratné chyby, smíření a odpuštění.
Tak co se může pokazit? Nic a všechno.
Tiché roky se čtou (až na občasné moravismy, které by žádný rodilý Pražák z pusy nevypustil) skvěle, protože Alena Mornštajnová umí vyprávět a umí vyprávět krásně a poutavě. V Haně jsem s postavami jejich osudy prožívala velice intenzívně. O to větší zklamání pro mě Tiché roky jsou - postavy mi šustily do ucha papírem a připadaly mi nesmírně účelově modelované - jako figurky na šachovnici, které se hýbou tak předvídatelně, že i mizerný šachista (jako já) by tuhle partii nejspíš vyhrál. Nebudu psát proč a co konkrétně mi vadilo, věřím, že spousta z vás se knížku teprve chystá číst a nehodlám být za spoilerující slepičí prdel. Shrnuto a podtrženo: Tiché roky rozhodně inteligenci neuráží, jen z nich mám stejný pocit, jako z posledního románu R. Backmana - že by si zasloužily trochu víc a dýl odležet, a pak by mohly patřit ke špičce, takhle je to prostě jen hezký příběh, který neurazí, ale nadchnout nedokáže.
A teď pozor - na začátku roku jsem řekla, že letos zdolám své dva knižní "summits of my life" - možná si na to vzpomínáte a možná si i vzpomenete, že jedním z nich byl...
#33
James Joyce
ODYSSEUS
"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice.
Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje."
Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval.
Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).
#34
Charles Baudelaire
KVĚTY ZLA
"18. února 1866, půldruhého roku před svou smrtí, napsal Baudelaire notáři Ancellovi... : 'Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než druzí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.'" cituje básníka v úvodu (skvělého) doslovu Jiří Pelán. Květy zla nejsou sbírka básniček, které by se četly hezky, libě a "samy". Jsou to básně mnohdy nepříjemné, plné svíravých obrazů a motivů, jež v rámci zachování (zbytků) zdravého rozumu raději běžně odsouváme na/za okraj zorného pole. Nesmírně zajímavý je pak Pelánův rozbor českých překladů - až bude mít (zase) někdo (vydavatelé!!) pocit, že překládat může vlastně každý, prosím, aby si vzal do ruky tento útlý svazek a věnoval pár minut četbě doslovu...
"Albatros
Často těm z posádky postačí k taškařici
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch
za lodí, po hořkých propastech klouzající,
té pouti lhostejný a vytrvalý druh.
Na prkna paluby ho složí a té chvíle
je z krále azuru jen neohrabanec,
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé,
svěšeny po boku jako cizí těžkou věc.
Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby!
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný!
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny!
Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout."
(s. 89 v překladu Františka Hrubína)
#35
Nuria Amat
AŤ NA MĚ PRŠÍ ŽIVOT
"NEMŮŽU bez ní žít.
Avšak celou dobu žiju."
Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat.
Chtěla bych umět psát jako ona.
Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny.
(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)
pondělí 3. června 2019
Všeho (u)schop(ně)ná
Ještě že neexistuje žádný orgán právní ochrany blogů, to by mi ten můj za zanedbávání péče už dávno odebrali. Moje kronikářská morálka nějak upadá. Ono je to samozřejmě dané i tím, že jsem poslední závod běžela v prosinci, práce je až nad hlavu a psát pořád dokola o tom, jak běhám (pořád dokola) není ani zábavné, ani povznášející. Navíc, samozřejmě, čím víc píšu pracovně, tím míň chuti je psát pro zábavu - nebo jako tím menší zábava se psaní jeví? Těžko říct.
Každopádně děkuju všem za zájem ohledně mé laní nožky. Od půlky května jsem běžecky uschopněna. Do té doby uklidňující mistr jedi to vzal jako startovní výstřel.
Já (ve čtvrtek po kontrole): "Tak můžu běhat."
Jedi: "Ok. Takže zítra si dáš patnáct a o víkendu dvacet, dvacet."
Já: "Tvé přání je mým rozkazem!"
Do GGUTu zbývají necelé dva měsíce. Cuty jsou tam neúprosnější než kdy dřív a už teď je jasné, že příprava nebude taková, jakou jsme plánovali. A tak drtím kopečky a běhám B2B a cpu krychličky do kuliček, abych, až se mě ty kopce tam zeptají, co jsem ty poslední dva roky, kdy jsme se neviděli, dělala, jim mohla upřímně odpovědět: chystala se na vás.
V jistém bodě v čase je vše dobré. Třeba teď. Nevím, jak u vás, ale u mě suma sumárum ano. Ne, že by to bylo dokonalé, ale je to prostě dobré.
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo tak ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.
S Gamonedou jsme se tak nějak minuli. Vyzdvihovaná drsnost a (záměrná) nepohlednost a nepříjemnost jeho poezie na mě byla asi moc. Ne že bych ve (skvěle zpracovaném - ostatně jak už je v téhle řadě zvykem) výboru nenašla básně, které mě oslovily, jen jich bylo tentokrát velmi málo.
"Ty kalichy
Kdo ještě mluví k rozžhavenému slunci, když zbabělost dala jméno všem věcem?
Hvízdá příslovce minulosti. Měď hvízdá v mladistvých kostech, ale je to zimní den. Někdo připravuje široká prostěradla
a znovu klene dutinu. Je v tobě jenom substance,
modrá substance zmizelých.
Ty výkřiky. A vlajky nad námi.
Ach vlajky. A neustálé balkony: železa ve světle,
železa vyšší než melancholie, naše potrava.
Padá
maska Boha: žádná tvář.
Kdo ještě mluví k žlutému slunci?"
(s. 151)
Poselství této knihy je velice prosté: nikdy se nežeňte se sobeckou ženskou, která je navíc ve své pasivitě agresivní a pokud jste Rus, nikdy nevěřte Čechovi.
Kalfař samozřejmě strašlivě dojel na to, že mi jeho kniha přišla do ruky vzápětí po Faberově Knize zvláštních nových věcí. Porovnávat tyhle dvě (a vzhledem k téměř totožnému tématu se porovnávání laskavý čtenář zkrátka nevyhne) není ani jako porovnávat jabka s hruškama, je to jako porovnávat jabka s šutrama.
V komentářích ke knize jsem se často setkala s různě skloňovaným souslovím „filozofické úvahy“, které byly v závislosti na vkusu čtenáře buď vyzdvihovány nebo zatracovány. Tak jsem si říkala, že to bude dobrý, že to by mě mohlo bavit – prosím vás, řekněme mi někdo, JAKÉ že přesně tam ty „filozofické“ úvahy byly? Protože kromě ideje, že jsme jako živočišný druh determinováni strachem, jsem tam nic nenašla.
Našla jsem tam ovšem jednu z nejprotivnějších ženských literárních postav posledních let. Tahle mladá paní, manželka hlavního hrdiny, nedokáže snést, že pan manžel dosáhl absolutního vrcholu ve svém oboru, a tak se prostě sebere a uteče. Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby přišla válka a on by měl jít bojovat za vlast, schovala by ho do sklepa? Po pár týdnech, kdy by byl pryč, by utekla, protože „už to nemohla dál snášet“? Proto se polovina manželství rozpadá, protože jsme vlastně asi jako neladili od začátku, tak do toho hoďme vidle a jede se dál? (Je tohle skutečně už taková norma, že to nikoho nezaráží? Stejně jako hromadné podvádění se v tak populárních románech Hartla nebo Třeštíkové, které jsou s oblibou nálepkované jako "ze života"? Z čího?)
Je normální od druhého očekávat, že zformuluje odpovědi na otázky, které nepoložíme, a když to neudělá, prostě odejít? Proč ne, že jo – koneckonců, kdo by zůstával v nějakým vztahu, když to není ideální a začne to být tak trochu (větší) dřina, že jo? Girls just to wanna have fu-un... (a okolí vás ještě podpoří)
Myšlenka: Jaké by bylo přijetí čtenáři a kritikou, kdyby se role obrátili, do vesmíru letěla On a On, utlačovaný ambicemi své ženy, po pár týdnech odešel a nechal ji ve smíru docela samotnou. To by se smělo?
Řemeslně se knize nedá nic moc vytknout, nic nechybí, nic nepřebývá. A navzdory náklaďáku negativních emocí, které ve mně čtení vyvolalo, je to kniha velice čtivá. Vážně je.
Nicméně raději Fabera.
Šest dní hněvu, šest dní, během nichž na jaře dvaadevadesátého roku hořelo Los Angeles. To není námět pro postapokalyptické alternativní dějiny USA, to je román vycházející ze skutečných událostí. V důsledku nepotrestané policejní brutality s rasovým podtextem vzplály na šest dní ohně, docházelo k rabování a gangy Chicanos využily naprostého nedostatku dohledu pořádkových služeb a začaly si vyřizovat účty.
Gattis v sedmnácti různě dlouhých portrétech sedmnácti různých, vzájemně do jisté míry propojených osob, plasticky vykresluje obraz jedné čtvrti, jedné rodiny, jednoho gangu a těch, kteří jsou jejich gravitačním polem chtě nechtě přitahováni a ovlivňováni. Smrt je na tom místě mnohem pravděpodobnější než život, mrtví se neoplakávají, železo je základ a sjetej je každej, kdo má žíly nebo dírky v nose.
Po všech vztahových dramatech a sebezpytu třicátníků a hlavně třicátnic, románech plných našich legračních "first world problems" bylo Šest dní hněvu jako rázné plesknutí přes prsty, které jsem si fakt užila. To, že kniha postupně ztratila nádech gangsterky a začala řešit sociální rámec celého problému neoddělitelně spjatého s problematikou gangů, mi naprosto vyhovovalo, já to bezhlavý vraždění prostě nemusím.
Velký palce hodně vysoko za překlad, skvělá práce.
Přílišné množství samoúčelného násilí ve mně nevzbuzuje ani soucit, ani odpor, jen naprostou netečnost.
A přesně takový mám celkový dojem z Můry - ta kniha mi, navzdory potenciálně velice silnému tématu, byla absolutně fuk, postavy mi byly buď jedno nebo mě iritovaly, jejich osudy mě vlastně vůbec nezajímaly a dojmy místy hraničily až s lehkým utrpením (to když narátorka potisící vyřkla "sestřičko modřinko" nebo "keče avo" nebo něco podobného) a nemístným pobavením (ten pseudoputin měl být jako co?).
Román Katji Kettu je pro mě takový hodně nezdařilý prasopes - asi jako když Bart Simpson v jednom speciálu strčil do teleportovacího stroje Spasitele a Sněhulku a vylezly mu z něj dva spojené předky a dva spojené zadky. Tak zatímco byly spojené zadky přiřknuty Líze, nám byla přiřknuta Můra.
Že je to spatlanina národopisno-lepidopterologického exkurzu do Marijska by asi nevadilo, kdyby v něm nebyla použita snad veškerá možná klišé - brutální sexuální scény? Check (KK má zjevně pocit, že všechny to chtějí ve skutečnosti nadrsno a všichni chlapi to dělají, když můžou, jen nadrsno, a pokud chcete najít osudového muže, musíte se od něj chtít nechat svázat a nadrsno o----t, abyste získala jeho srdce, ideálně do 24 hodin od chvíle, kdy ho poznáte, wtf?!). Koncentrák nebo pracovní tábor? Check. Drsné osudy? Check. Prolínaní dvou časových rovin? Check. Průhledná zápletka s "postupně" odhalovanými identitami? Check. No a do toho trocha toho dějinného poučení, zrady, lásky, osudovosti atd. atd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale ani sympatický přednes Pavly Gajdošíkové to nezachránil. Na mě prostě ta poetika strupatých seveřanů, jak říká má kamarádka Z., nezafungovala.
V červnu mají na Audiotéce slevovou akci - vybrané tituly za 99,- - dávám sem odkaz, kdybyste měl někdo na něco už delší dobu zálusk a nechtěla se vám platit plná raketa - třeba to zrovna bude v nabídce:
Každopádně děkuju všem za zájem ohledně mé laní nožky. Od půlky května jsem běžecky uschopněna. Do té doby uklidňující mistr jedi to vzal jako startovní výstřel.
Já (ve čtvrtek po kontrole): "Tak můžu běhat."
Jedi: "Ok. Takže zítra si dáš patnáct a o víkendu dvacet, dvacet."
Já: "Tvé přání je mým rozkazem!"
Do GGUTu zbývají necelé dva měsíce. Cuty jsou tam neúprosnější než kdy dřív a už teď je jasné, že příprava nebude taková, jakou jsme plánovali. A tak drtím kopečky a běhám B2B a cpu krychličky do kuliček, abych, až se mě ty kopce tam zeptají, co jsem ty poslední dva roky, kdy jsme se neviděli, dělala, jim mohla upřímně odpovědět: chystala se na vás.
#27
Michel Faber
KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo tak ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.
#28
Antonio Gamoneda
TOHLE SVĚTLO
"Ty kalichy
Kdo ještě mluví k rozžhavenému slunci, když zbabělost dala jméno všem věcem?
Hvízdá příslovce minulosti. Měď hvízdá v mladistvých kostech, ale je to zimní den. Někdo připravuje široká prostěradla
a znovu klene dutinu. Je v tobě jenom substance,
modrá substance zmizelých.
Ty výkřiky. A vlajky nad námi.
Ach vlajky. A neustálé balkony: železa ve světle,
železa vyšší než melancholie, naše potrava.
Padá
maska Boha: žádná tvář.
Kdo ještě mluví k žlutému slunci?"
(s. 151)
#29
Jaroslav Kalfař
KOSMONAUT Z ČECH
Kalfař samozřejmě strašlivě dojel na to, že mi jeho kniha přišla do ruky vzápětí po Faberově Knize zvláštních nových věcí. Porovnávat tyhle dvě (a vzhledem k téměř totožnému tématu se porovnávání laskavý čtenář zkrátka nevyhne) není ani jako porovnávat jabka s hruškama, je to jako porovnávat jabka s šutrama.
V komentářích ke knize jsem se často setkala s různě skloňovaným souslovím „filozofické úvahy“, které byly v závislosti na vkusu čtenáře buď vyzdvihovány nebo zatracovány. Tak jsem si říkala, že to bude dobrý, že to by mě mohlo bavit – prosím vás, řekněme mi někdo, JAKÉ že přesně tam ty „filozofické“ úvahy byly? Protože kromě ideje, že jsme jako živočišný druh determinováni strachem, jsem tam nic nenašla.
Našla jsem tam ovšem jednu z nejprotivnějších ženských literárních postav posledních let. Tahle mladá paní, manželka hlavního hrdiny, nedokáže snést, že pan manžel dosáhl absolutního vrcholu ve svém oboru, a tak se prostě sebere a uteče. Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby přišla válka a on by měl jít bojovat za vlast, schovala by ho do sklepa? Po pár týdnech, kdy by byl pryč, by utekla, protože „už to nemohla dál snášet“? Proto se polovina manželství rozpadá, protože jsme vlastně asi jako neladili od začátku, tak do toho hoďme vidle a jede se dál? (Je tohle skutečně už taková norma, že to nikoho nezaráží? Stejně jako hromadné podvádění se v tak populárních románech Hartla nebo Třeštíkové, které jsou s oblibou nálepkované jako "ze života"? Z čího?)
Je normální od druhého očekávat, že zformuluje odpovědi na otázky, které nepoložíme, a když to neudělá, prostě odejít? Proč ne, že jo – koneckonců, kdo by zůstával v nějakým vztahu, když to není ideální a začne to být tak trochu (větší) dřina, že jo? Girls just to wanna have fu-un... (a okolí vás ještě podpoří)
Myšlenka: Jaké by bylo přijetí čtenáři a kritikou, kdyby se role obrátili, do vesmíru letěla On a On, utlačovaný ambicemi své ženy, po pár týdnech odešel a nechal ji ve smíru docela samotnou. To by se smělo?
Řemeslně se knize nedá nic moc vytknout, nic nechybí, nic nepřebývá. A navzdory náklaďáku negativních emocí, které ve mně čtení vyvolalo, je to kniha velice čtivá. Vážně je.
Nicméně raději Fabera.
#30
Ryan Gattis
ŠEST DNÍ HNĚVU
Gattis v sedmnácti různě dlouhých portrétech sedmnácti různých, vzájemně do jisté míry propojených osob, plasticky vykresluje obraz jedné čtvrti, jedné rodiny, jednoho gangu a těch, kteří jsou jejich gravitačním polem chtě nechtě přitahováni a ovlivňováni. Smrt je na tom místě mnohem pravděpodobnější než život, mrtví se neoplakávají, železo je základ a sjetej je každej, kdo má žíly nebo dírky v nose.
Po všech vztahových dramatech a sebezpytu třicátníků a hlavně třicátnic, románech plných našich legračních "first world problems" bylo Šest dní hněvu jako rázné plesknutí přes prsty, které jsem si fakt užila. To, že kniha postupně ztratila nádech gangsterky a začala řešit sociální rámec celého problému neoddělitelně spjatého s problematikou gangů, mi naprosto vyhovovalo, já to bezhlavý vraždění prostě nemusím.
Velký palce hodně vysoko za překlad, skvělá práce.
Katja Kettu
MŮRA
A přesně takový mám celkový dojem z Můry - ta kniha mi, navzdory potenciálně velice silnému tématu, byla absolutně fuk, postavy mi byly buď jedno nebo mě iritovaly, jejich osudy mě vlastně vůbec nezajímaly a dojmy místy hraničily až s lehkým utrpením (to když narátorka potisící vyřkla "sestřičko modřinko" nebo "keče avo" nebo něco podobného) a nemístným pobavením (ten pseudoputin měl být jako co?).
Román Katji Kettu je pro mě takový hodně nezdařilý prasopes - asi jako když Bart Simpson v jednom speciálu strčil do teleportovacího stroje Spasitele a Sněhulku a vylezly mu z něj dva spojené předky a dva spojené zadky. Tak zatímco byly spojené zadky přiřknuty Líze, nám byla přiřknuta Můra.
Že je to spatlanina národopisno-lepidopterologického exkurzu do Marijska by asi nevadilo, kdyby v něm nebyla použita snad veškerá možná klišé - brutální sexuální scény? Check (KK má zjevně pocit, že všechny to chtějí ve skutečnosti nadrsno a všichni chlapi to dělají, když můžou, jen nadrsno, a pokud chcete najít osudového muže, musíte se od něj chtít nechat svázat a nadrsno o----t, abyste získala jeho srdce, ideálně do 24 hodin od chvíle, kdy ho poznáte, wtf?!). Koncentrák nebo pracovní tábor? Check. Drsné osudy? Check. Prolínaní dvou časových rovin? Check. Průhledná zápletka s "postupně" odhalovanými identitami? Check. No a do toho trocha toho dějinného poučení, zrady, lásky, osudovosti atd. atd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale ani sympatický přednes Pavly Gajdošíkové to nezachránil. Na mě prostě ta poetika strupatých seveřanů, jak říká má kamarádka Z., nezafungovala.
V červnu mají na Audiotéce slevovou akci - vybrané tituly za 99,- - dávám sem odkaz, kdybyste měl někdo na něco už delší dobu zálusk a nechtěla se vám platit plná raketa - třeba to zrovna bude v nabídce:
