Na Vánoce v roce 2011 dostal můj tatínek pod stromeček (nejspíš mimo jiné, to už si nejsem jistá) dvě věci: dostal startovné na Pražský půlmaraton, který jsme měli běžet spolu a neběželi, protože já v únoru zjistila, že se budu připravovat na docela jiný závod, a dostal knížku amerického novináře Christophera McDougalla Born to Run - Zrozeni k běhu.
Kdo tehdy běhal, ví, jaký hit kniha byla.
Kdo ne, vězte, že obrovský.
Četl ji v podstatě každý - a v podstatě každý vzápětí minimálně zkusil zahodit boty. Bylo by zajímavé nakouknout do prodejních čísel Vibram FiveFingers a vidět jaký na ně kniha (ne)měla vliv (a taky jak vypadaly ještě později, kdy si lidi začali v pětiprsťácích trhat achilovky a likvidovat plantárky anebo - jako já - narazili tvrdě do zdi v podobě místního výhradního prodejce).
Běhalo se naboso (dokonce o tom vyšla speciální kniha!), běhalo se v přírodě, běhalo se strašně moc a běhalo se svobodně. (Nebo jsme se tak alespoň tvářili.)
O rok později vyšlo Běhání s Keňany a taky prvotina Scotta Jurek Eat and Run. Tehdy ještě nikdo netušil, že se odstartovala revoluce v běžecké literatuře a za pár let seženete víc knih o běhání než třeba o vyřezání nebo vyšívání.
Christopher McDougall
BORN TO RUN
V neděli se Prahou prohnal barevný, mnohatisícový maratonský dav. Ve stejném dni oslavilo Born to Run deset let své existence.
Překvapilo mě, když jsem se pídila po knižních webech, kolik lidí tahle knížka nudila, kolik ji vůbec nedočetlo, kolik autorovi vyčítalo sklony k hyperbole.
Ke knížce samotné jsem si ku příležitosti jejích kulatých narozenin napsala něco málo na BezvaBěh, tak na to kdyžtak koukněte, jestli jste to ještě neudělali, ať se pořád (hloupě, vím) neopakuju.
...
Hotovo?
...
Tak bezva.
...
A teď něco osobnějšího.
Číst tenhle titul po všech těch letech a tisících odběhaných kilometrech znovu, bylo zvláštně známé i neznámé. Něco jsem si pamatovala velice dobře, něco mlhavě, něco vůbec. Jak se dalo asi čekat. Věci, místa a lidi, kteří mi tehdy nic neříkali a neuměla jsem si pod nimi nic představit, měli najednou jasnou podobu i tvar - Ann Trason, Scott Jurek, Gordy Ainsleingh; velice dobře si vzpomínám, jak jsem fandila, když Leadville běžel Honza a těším se, jak budu fandit i letos.
Sousta se toho nezměnila a zároveň jako by se změnilo všechno.
Caballo Blanco v roce 2012 zemřel na srdeční selhání. Mladý pár nadějných ultramaratonců už spolu dávno není, on přestal v podstatě úplně běhat a žije na Havaji, kde učí postižené děti a ona odběhala skvěle pár závodů, ale dneska už je taky jinde. Autor vydal ještě jednu, zdaleka ne tak úspěšnou knihu, a v podstatě zmizel z mezinárodního radaru. Scott se se svou, v knize opěvovanou, krásnou, blonďatou manželkou rozvedl - v Eat and Run otevřeně, bolestně a pro mě nesmírně autenticky přiznává, že to, že nedokázal udržet své manželství, považuje za jedno z největších životních selhání -, ale aspoň jeho pohádka má šťastný konec v podobě druhé ženy, druhé (skvělé) knihy a hlavně dvou vymodlených dětí.
Jména vycházejících ultra hvězd jsou dneska už pasé a že Tarahumarové nejsou zdaleka tak tajuplní tvorové, nám popsal třeba Dan Orálek.
Přes veškeré výtky, přes to, jak McDougall spoustu věcí v knize čechral anebo pro změnu zase uhlazoval, aby zapadala do požadovaného, výsledného obrázku, je Born to Run jedinečná kniha. Je to běžecká kniha, která se čte jako napínavá pohádka o běžci se šťastným koncem - protože jestli (jsme) neumřel(i), běhá(me) dodnes.