Co mi mateřství vzalo

Jistě, dítě je dar. A bez přehánění je to nakonec to jediný, co má v životě opravdu smysl. To ale neznamená, že to je jednoduchý nebo že vás mateřská role nebude na škále čas od času po dennodenně v závislosti na celé řadě naprosto nepředvídatelných faktorů, ničit. Že toho nebudete mít plný zuby. Že nebudete chtít utýct. Že si nebudete (v duchu, pokud se dokážete aspoň trochu ovládat) spílat, proč jste to sakra udělaly? Proč jste se dobrovolně vzdaly normálního, pohodlnýho života? A že nebudete vzpomínat na život v časech B.C. (= before child[ren]).
Je fuk, jak moc svoje děti milujete, stejně jsou věci, který vám budou nevyhnutelně chybět. Něco, co jste nestihli, nezvládli, nemohli, nedokázali... Kostlivci ve skříni, který vám změna osobního stavu z žena na matka (nebo muž na otec, ať nediskriminuju), nejspíš už nikdy nedovolí vyhrabat a zbavit se jich.
Naprosto upřímně musím říct, že mám veliký štěstí, protože mě mateřství zas o tolik věcí nepřipravilo.
Ale pár by se jich i tak našlo:
- nejspíš už se nepodívám do části zbývajících zemí z mého seznamu "Kam musím rozhodně jet", kde z těch tak trochu šílených zůstaly naštěstí jen Kazachstán, Arménie, Libye, Alžírsko a Mongolsko
- nejspíš už nikdy nebudu spát tolik, abych přestala mít pod očima olympijský kruhy za Afriku
- ještě pár let nebudu moct jít na cokoliv do kina, divadla, na koncert nebo jen tak ven; nemůžu se nezřízeně ožrat, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně; nemůžu se řízeně ožrat, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně
- ještě pár let nebudu moct celou noc koukat na filmy nebo seriály, hrát počítačový hry nebo si číst, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně
- nejspíš se už nikdy nebudu přátelit s lidmi, které jsem považovala za kamarády v době, kdy jsem zjistila, že se během pár měsíců rozdvojím (tenhle vývoj je pochopitelný a logický a bez ohledu na to, jak moc si přejeme, aby se to nestalo, se to v drtivé většině případů stane, protože trajektorie životů dětných a bezdětných se nevyhnutelně rozejde jinými směry...)
- nejspíš se už nikdy nestanu: filmovou režisérkou, malířkou, ilustrátorkou dětských knížek, tlumočnicí z arabštiny, spisovatelkou, profesionální cestovatelkou, pastevkyní ovcí v Libanonu, baskytaristkou, řidičkou tiráku, klavírní virtuoskou, věhlasnou akademičkou ani ničím jiným, o čem jsem v různých životních fázích snila (- aby nedošlo k mýlce, tím, čím jsem, jsem moc ráda)

A pak jsou tu věci, o nichž (naivně) nepřestávám věřit, že jsou pouze pozastavené, u ledu, na vedlejší koleji, jak chcete - a ke kterým se rozhodně (třikrát podtrženo) hodlám vrátit.

Budu zase vařit. Ne rizoto z bravčecího z konzervy nebo špagety s mletým masem. Opravdu vařit.
Budeme cestovat i jinak, než jen s CK Český řízek.
Vrátíme se do Irska a do Skotska. Podíváme se na Zéland. A do Patagonie. A do Mexika na svátek mrtvých. Tam rozhodně.
Znovu budu mluvit všemi svými jazyky. Nebudu jen rozumět. Nebo chytat sem tam slovo. Budu znovu mluvit.
A dochodím astronomický kroužek.

Jo. Přesně tak. Astronomický kroužek pražského Planetária je dvouletý kurz, který z vás udělá certifikované amatérské astronomy. Protože před pár lety, zahlcena slovy, písmeny, jazyky a vším tím humanitním věděním, který jsem se snažila pod tlakem nacpat do hlavy, jsem utekla směrem, o němž jsem už před lety pochopila, že není pro mě tím pravým ořechovým. Utekla jsem k tvrdým číslům, k přírodní vědě, k něčemu, čeho jsem se musela záhy vzdát, protože mi hlava prostě všechna ta čísla a vzorce nebrala. A já se rozhodla, že to překonám. Že to zlomím. Že to bude výzva a že když jsem se dokázala naučit tisíce slov z naprosto bizarního jazyka, naučím se i tohle - stačí chtít.

A tak jsem vyslala T. na podzim 2010 do Stromovky, aby mě zapsal, zatímco já seděla na český ambasádě v Káhiře. Po návratu jsem se pokusila dohnat všechno, co se probralo. Každou středu jsem sedávala v sále s kupolovitým stropem a fascinována malostí, zbytností a pomíjivostí nejen mého vlastního života ale celé lidské rasy, jsem hltala každý slovo. Dokonce jsem s odřenýma ušima napsala postupový test. V tý době jsem ale už čekala Madlenku. A Madlenka už od samýho začátku svý - v tý době buněčný - existence rozhodla, že já si nic plánovat nebudu. Bylo mi zle jak psovi. Když už jsem konečně začala jakš takš fungovat a přestala jsem se potácet jak herák ve výslužbě, byli už v kurzu tak daleko s praktickým pozorováním a výpočty, že jsem neměla šanci je dohnat.

Dalekohled, který jsme dostali svatebním darem, leží sbalený v krabici a já, protože zatím nepřichází v úvahu, že bych mohla každou středu v šest večer zasednout do křesla pod kupolovitým stropem, se nechávám vesmírem ve vší jeho fascinující nepostižitelnosti pohltit aspoň tak, jak to sama zvládnu a umím. Čtu.

Andy Weir

MARŤAN

#3

Marťan, třetí román amerického programátora Andyho Weira (*1972) je mou první knihou, kterou jsem viděla, slyšela i četla a kdybych mohla, tak ji i sním. 

A to myslím smrtelně vážně.

Nejdřív jsem ji vloni poslouchala při běhání a byla nadšená. Film je fajn, ale kvalit knihy v žádným případě nedosahuje. A protože mi spousta technických pasáží při poslechu unikla, nechala jsem si ji dát pod stromeček. Přeci jen při čtení má člověk víc času si všechno přechroupat.

Po dočtení mám tak silnou literární kocovinu, že nejsem už několikátý den schopná se začíst do něčeho jinýho.

O co jde? Hlavní hrdina Mark Watney je jedním z šesti astronautů, který v rámci třetí pilotovaný mise na Mars přistál na rudé planetě. Tam se měli dle plánu zdržet dva měsíce, jenže celá mise byla kvůli počasí už o šestém solu předčasně ukončena. Všichni se vrací zpět na Zemi, teda kromě Marka. Ten je totiž podle všeho mrtvý. Cestou k odletovýmu modulu ho nabodla letící anténa a kolegům se ztratl z očí. Jeho skafandr hlásil nulový životní funkce. Tak co byste jako velitel dělali vy? Jasně, odletěli byste, vyčítali si to a nakonec to přijali jako fakt.

Jediný fakt ovšem je, že Mark Watney přežil. A teď je na Marsu. Je na Marsu docela sám a musí se pokusit přežít do doby, než na planetu dorazí mise Ares 4. Takže nějaký dva roky. A sakra.

Mark je vesmírný Robinson Crusoe. Jeho deník z Marsu je dokonale vyváženou směsí sci-fi a cynických hlášek. Je to vtipná, svižná, napínavá a zábavná kniha. Nečekejte žádný zelený ufouny, nikdo nebude nikoho paprskovat ani se na scéně neobjeví mimozemský organismy. Kdepak. Celá kniha je o to, jak by to doopravdy mohlo být, kdybychom létali na Mars a jeden z "našich" by tam nechtěně zůstal viset. 

"Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu: Já: 'Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?' NASA (po pěti hodinách rozjímání): 'Ne. Posereš to a umřeš.' A tak jsem ho rozebral..."

Je to kniha, která bezskrupulózně zaujala místo v mém top10 žebříčku.

Navíc je opravdu velice dobře přeložená a její interpretace nemá chybu. 

"Den jsem zahájil nicotným čajem. Nicotný čaj se vaří snadno. Nejdřív ohřejete vodu a pak do ní nepřidáte nic. Před pár týdny jsem experimentoval s bramborovou slupkou. Čím míň o tom řeknu, tím líp..."

Protože nakonec i s dětmi je to jako se vším. Můžou vám vzít jen to, co je vzít necháte. Já se některých věcí navzdory tomu, že to ze mě rozhodně nedělá maminečku roku, vzdát nehodlám. A mezitím? Mezitím si o tom budu aspoň číst...

Zabili Oatmeala, parchanti!

Oatmeal

VŠECHNY DŮVODY SVĚTA, PROČ BĚHÁM

Když zjistíte, že vyšel překlad jedné z vašich nejoblíbenějších knih, zbystříte. Když znáte text originálu téměř zpaměti, moc dobře si uvědomujete, jaké překladatelské záludnosti v něm číhají. A jakmile se dozvíte, že v BizBooks svěřili text začátečníkovi, začnete se bát.

Ukázalo se, že jsem se bála právem. Český překlad Oatmealových běžeckých komiksů je průšvih na všech frontách. Ruce pryč od něj - kdo můžete, čtěte originál, a zbytku nezbude, než se naučit anglicky... Celá recenze ZDE.

Brdská stezka potřetí... a naposledy

O tom, kam letos pojedu na krev a na slzy závodit, abych uhájila spodní příčky výsledkové tabulky, jsem ani nemusela moc přemýšlet. Všechny akce jsou tak nějak automaticky daný - zářijový Baroko, protože je to prostě Baroko, červencový GGUT, protože zjevně potřebuju dostat opravdu přes držku, abych si konečně připustila, že na arabském přísloví "krásou žen a hor se kochej z dálky" je víc pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát, květnový ŠUTR, protože když se běží trail za barákem, byla bych blbá, kdybych tam nebyla a Brdská. Pánžto tam mám zavěšený pytel s nápisem sub5hours.

Že to letos "sub5hours" nebude ani náhodou, jsem věděla naprosto jistě. Ještě týden před to vypadalo, že Brdská nebude vůbec. Ty moje pláče nad bolavým levým nártem a pravou achilovkou nebyly totiž nijak zveličený. I naordinovala jsem si nevídaných, neslýchaných pět dní klidu. V úterý a ve středu jsem po nocích točila na blbopedu nohama, protože venku fičelo a byla kosa a já se ani jedno ráno na kolo prostě nevykopala (sračka! ukažme si na ni prstem!) a byla pevně rozhodnutá do účasti hodit v případě, že noha bude v pátek večer vyznačovat byť sebemenší známky bolesti, vidle. Noha ale držela, takže jsem sbalila potřebné a nacpala se svou tradiční předzávodní večeří (v duchu zdravé výživy sportovce), která mi měla další den zajistit lehký krok. 

Má tradiční předzávodní večeře. Až budu zase brečet, že jsem tlustá a z "čeho to můžu mít?", tak mi připomeňte, že třeba z tohohle... 

Ráno mě vyzvedává Pavel Z. Cestou se stavujeme pro Digiho. Celou dobu melu pantem, řeším zásadní věci, jako jaký boty si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jakou bundu si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jaký bude počasí, jak to asi (ne)půjde a než klukům stihne vytýct mozek z hlavy dírou, kterou bych jim tam nevyhnutelně vykecala, jsme v Mníšku. Dojdeme si vyzvednout startovní čísla, připadá mi, že letos tu skoro nikdo není. Holčina na registraci mi vyrazí dech: "Vy jste tu byla vloni, že jo? Já si vás pamatuju!" Hotová celebrita!

 Na převlečení nás ženou do tělocvičny, to jsou mi ale novinky. Dál řeším otázku bundy aneb jak moc bude asi pršet? Nakonec usuzuju, že určitě ne moc a podle yahoo má navíc přestat docela. Zatím je nebe ovšem temné, prší, je něco málo přes pět stupňů a to, že jsem ráno zapomněla kafe za dveřma, se na mě začíná nepříjemně podepisovat. Nechci nikam běžet. Chci spát. Navíc po pěti dnech bez běhu mám podivně nutkavý pocit, že už ani běhat neumím. Chvíli před osmou se suneme ke dveřím školy. Ven se do deště a chladu nikomu moc nechce. Velkopansky chytáme s Pavlem satelity u okna a předstartovní mrznutí tak omezujeme na minimum.

Nakonec nám ovšem stejně nezbude, než vylízt ven. Tak už jen předstartovní foto a je čas vyrazit. Zjišťuju, že i Bubo má nachystaný sluchátka. No tak když i Bubo, tak i já. Lovím v ledvině pytlíček a ve chvíli, kdy se ozývá startovní výstřel nemám na práci nic lepšího, než rozmotávat zašmodrchaný káblíky. Ať žije koncentrace! První kolečko kolem oválu tak přidělávám, prostrkávám, uchycuju a už nás ženou tunelem ven a na Strakonickou. Je to tady. Jde se na věc.

Vůbec nemám jednu nohu jak Jana dvě... a od tý doby ani jednou.

Včera jsem si docela marně snažila vybavit trasu závodu. Začátek je jasný - dolů po kdysi extrémně rušný silnici, kterou teď kopíruje dálnice. Pak nahoru, přes most do Řitky (kde se nevyhnutelně vnitřní radio ladí na památný hit počátku 90. let) a kolem ohrady s koňmi (zase tam byli! Černí, majestátní, proháněli se po obrovské louce a já měla sto chutí zastavit a s otevřenou hubou je sledovat...) a vesnicí dolů. A pak? A pak jsem už nevěděla. Trasa se mi podivně matlala s tou Baroka. Dokázala jsem si vybavit jen některý pasáže, ve vzpomínkách navíc notně pokřivený (nekonečný pasáže obvykle kratší a kopce často prudší, než doopravdy jsou). 

Prší, ale nijak vydatně, jsem ráda, že jsem si vzala šusťákovku a svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu v úschovně. Během chvíle jsme na první občerstvovačce, mají tu teplý čaj, což je skvělý, úžasný a báječný a já jsem za něj extrémně vděčná. Stačí půl kelímku a je mi dobře. Běžíme dál. Prvních deset lehce nad hodinu jasně dosvědčují krutou realitu: jsem pomalá A pod pět to letos nebude ani blbou náhodou, budu ráda za pět a půl. 

Kolem 15. km dostávám ale regulérní strach, že to tentokrát nebude vůbec. Noha začíná protestovat. Chvíli běžím před, s a za klukem, kterého doprovází kámoš na kolem. Jsou veselá dvojka, kamarád běhá rok, hulí k tomu jak fabrika, je ale štíhlý, lehkonohý, samý úsměv a pohodička. Kamarád na kole je ten povzbuzující, radostný typ, který se usilovně snaží šířit dobrou náladu. Pak začínám kulhat. Dvacet. Kolokámoš se ptá, co se děje. Tak vysvětluju, že nic, že achilovka a už pár týdnů, že to bude ok. Kolokámoš nabízí tejp. Odmítám. Trvá na svém. Zastavuju, nastavuju smrdutou, špinavou nohu a nechávám si na ni lípnout tejp a je mi překvapivě líp. 

Pomalu se sunu vpřed, kopce chodím a v duchu si nadávám. Propadám totiž nebývale hluboký mizérii. Před startem Pavel vykládal, jak vlastně vůbec neběhá a přihlašoval se až v pondělí, protože si říkal, že to nemá cenu. K němu se přidal Pepa, který popisoval, kterak teď taky skoro neběhá a jaký že to bude propadák. Zašel dokonce tak daleko, že se se mnou vsadil o dva panáky, že bude pomalejší než já. Není. Samozřejmě, že není. Mám pocit, že nikdo (!!) není pomalejší než já. Snažím se najít nějaký rozumný vysvětlení toho, že běhám tak moc, jak mi to situace umožňuje, jsem venku pětkrát, šestkrát týdně, zubynehty držím kilometráž 60-80 týdně a je to někde vidět? Není. Není, není, není. Běhá mi to hůř než před dvěma lety těsně po druhým porodu. Jsem těžká a marná. Hlubiny zoufalství jsou zjevně bezedný, protože se do jejich bahna nořím hloub a hloub. Co budeš dělat v létě v Rakousku? A proč tohle všechno vlastně děláš? Tebe tohle baví? Komu to chceš nalhávat? Sobě? Ostatním? Nebuď trapná... Co kdyby ses na celý závodění konečně vykašlala, hm? Co kdyby sis začala běhat kolem baráku, jen tak... Co ty na to? Sunu se na třicátý kilometr. Nálada pod bodem mrazu. Průběžně mě píchá tu v levým, tu v pravým boku, tu pod klíčními kostmi. Občas někoho předběhnu. Občas někdo předběhne mě. Určitě nikdo z těch, co mě předbíhá, neběhá a je tu vlastně náhodou. Stoprocentně by mi všichni řekli, jak teď nemohli běhat, jak jsou zranění, jak běhají chvilku a já nevím co ještě (začíná mi to připadat jako samostatný sport - mám pocit, že téměř nikdo, s kým se dáte před, během a po závodu do řeči vám neřekne, že dře jak vůl, že dělá všechno, co je v jeho silách, že se opravdu snaží - kdepak, je to jako s tím "já běhám pro radost" "mně je jedno za kolik" nebo docela jako před zkouškou ve škole, kdy se taky nikdo neučil, všichni byli včera v hospodě, všichni to jdou jenom zkusit. Pokud jste pravdomluvný pitomec jako já, pak jste za jedinýho, kdo se fakt učil a nakonec máte známku (a výsledný čas) pomalu nejhorší ze všech.)

Na třicátým se ovšem necítím o nic hůř než na dvacátým a to je dobrý znamení. O chvíli později nebe potemní a otevře stavidla. Začne lejt a fičet. Nadávám si, že jsem svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu. Tam mi je platnej jak mrtvýmu zimník. Zmodraj mi nehty. Pak i klouby na rukou. Prsty mám ztuhlý jak chudák umrzlý Koukol. Najednou se zázračně objevuje kolokámoš, je pořád stejně vysmátý, i když na tom kole to taky musí být žrádlo. Povzbuzuje mě, stěžuju si na zimu. Nabízí mi kámošovy rukavice. Odmítám. Trvá na svém. Odmítám. Naléhá a začíná mě oslovovat "vole". Takže to fakt myslí vážně. Vděčně si je beru. Jsou mi veliký a je v nich krásně. 

Na čtyřicátým mi není o nic hůř než na třicátým. Je mi totiž furt stejně blbě. Bolí mě achilovka a přidávají se stehna. A únava. A zima. Ježiš, mně je taková zima! Na předposlední občerstvovačce dělám zásadní chybu. Sundavám si rukavice, abych si vzala něco k jídlu. Ty jsou totiž tak durch, že z konečků, který mi na rukou volně visí, odtékají masivní kapky poto-dešťový vody. Zmocní se mě iluzorní pocit, že není taková kosa a rukavice dávám do kapsy. Můjtytondokolenatej, jak jsem stará, tak jsem blbá. Po chvíli mi nezbude, než je vyndat, vyždímat je a na promrzlý ruce ty ledový, promáchaný rukavice navlíct. Chvíli je to strašně odporný, pak se ale projeví to, že je lepší mít na ruce něco, cokoliv, než nic. Přemýšlím, jak moc teď kámoš kolokámoše za to, že jeho rukavice půjčil nějaký úplně cizí holce, nenávidí. Asi hodně. 

Posledních deset je asi nejsnazších a nejoptimističtějších. Vím, že to už dojdu. Vím, že to bude pomalý, ale nevadí mi to. Na maratonu jsem za 4:34:00. Snažím se poslat T. smsku, stojí mě to asi čtyři minuty, klepou se mi ruce, nemůžu vyndat mobil, nemůžu napsat zprávu (jestli mě slyší Běžíšek, moc moc si přeju tu repliku starý nokie s tlačítky!), nemůžu ji odeslat, nemůžu telefon uklidit a už vůbec mi nejdou natáhnout zpátky rukavice. Směju se sama sobě tak moc, jak mi ztuhlý obličejový svaly dovolují. Konečně je tu vesnice a stoupání na poslední občerstvovačku. Před dvacátým bych nevěřila, že se sem nakonec doopravdy dostanu. Z ní už jen spadnout do Mníšku. Tam zoufale lovím turbosnack, abych se trochu nakopla. A pak už jen nekončný stoupání po Strakonický. Mírně nakloněná silnice připomíná severní stěnu Eigeru. Tunel, ovál, brána. Stojím. Vypínám hodinky v suverénně nejhorším čase všech tří ročníků. 5:36. 

Je tu kolokámoš, gratuluje mi. Gratuluje mi i paní organizátorka, která mi dává medaili a její kolega, jenž mi předává tři karafiáty. Já plna vděku vracím rukavice. Děkuju za pomoc, za tejp, omlouvám se kámošovi, že musel kvůli mně mrznout. Kubo, Petře, kluci, jestli to nějkým řízením osudu čtete - díky. Jste jen dalším žijícím důkazem toho, že jsou lidi, kteří když můžou, pomůžou a nijak zvlášť o tom nepřemýšlí. Bez toho tejpu bych to nejspíš nedopajdala vůbec.

Lezu do sprch. Strašně mě bolí stehna. Sprchy jsou tentokrát překvapivě oddělený a hlavně, teče teplá voda! Sto let mi trvá, než ze sebe sloupu mokrý a zabahněný oblečený. Jakmile stáhnu ponožky, je jasný, že přijdu o dva nehty, po jednom na každý noze. Potácím se do sprch a pod horkým čůrkem splachuju největší nánosy bahna. Hekání z pánských sprch mě utvrzuje v tom, že nejsem jediná, kdo je rozmlácený na hadry. Oblíkat se snažím o poznání rychleji. Klepu se nechutnou vnitřní zimu. Plazím se do jídelny. Přijíždí Tom. Prohlížím si průběžný výsledky na nástěnce, vedle stojí Pavel Marek, který byl v cíli snad o dvě hodiny rychlejc než já. "Kde jsou mladý holky?" podivuju se nad absencí mé kategorie na nástěnce. Pavel M. se usměje: "To si taky říkám!" 

Beru si oběd, Pavel Z. mi nese pivo. Jím polívku. Přestávám se klepat. Dělám si srandu, že jsem určitě vyhrála. Po jídle se balím a jedeme domů. Spím hodinu jak pařez, než je potřeba odjet k babi za dětma. Bolí mě achilovka, bolí mě prsty s černajícími nehty. A hlavně mě bolí má běžecká dušička. Lama jsem a lama budu! parafrázuju v duchu Lakatoše. Najednou ale nevím, jestli jí chci dobrovolně dál být. Lituju se. Krutě se lituju. 

Digi posílá večer fotky. Propadám další vlně chmur. Podobnost s Oatmealovým tyranosaurem je totiž až příliš nápadná.

Po příjezdu do Nymburka objevuju na connectu Bubův komentář: "Paráda Jíťo, gratuluji k 1. místu v nejmladších holkách! :-)" Směju se. Pavel mi to v mailu potvrzuje. Směju se hystericky. Už ničemu nerozumím. 

Ještě později se dozvídám, že 50. ročník Brdské stezky byl ročníkem posledním. Mé rozhodnutí příští rok vynechat a pak se vrátit pro ten zavěšený pytel, dostává na frak. Jak poslední? Já tam mám ale rest! To mi nemůžou udělat! Najednou je mi to líto. Je mi líto, že už si nikdy nezničím kolena na brdským asfaltu nebo aspoň ne na týhle trase (v noci nemůžu bolestí spát, jděte mi k šípku s kulturním povrchem!), že už se nikdy nebudu moct hecnout a překonat se. 

Vím, že jsou a budou další závody. Jiný. Třeba horší. Třeba lepší. Ale Brdská bude vždycky jenom jedna. Díky všem, co jste ji dělali.

Má výhra - cibuláky, léky na imunitu a léky na klouby - tak si kanadskou recepturu rozmíchám do hrnečku, lupnu si blokátor virusů a budu jako nová :-).

Hračky v kanálu a sem tam (knižní) zombík

"A jak vypadá tvůj běžný den?" ptal se mě minulé pondělí opatrně můj fyzioterapeut Martin, zatímco jsme v jeho sadomaso kutlochu na Slavii provozovali to, co se na takových místech obvykle provozuje (Martin mi sáhl na nohu a já se zkroutila bolestí; Martin se ujistil, že to nebyla náhoda a přitlačil, já se zuřivě snažila neřvat... - kdo byl někdy s nějakým bebíčkem u sportovního fyzioterapeuta, ví, jak to chodí). Vychrlila jsem na něj svůj krajně stereotypní denní režimek.
"A nestálo by za to zkusit i trochu něco jinýho, než jen běhání? Třeba kolo?" Zaúpěla jsem. Bolestí fyzickou i psychickou.
Pravá achilovka mě začala bolet týden předtím po trošku větším víkendovým objemu. Nikdy jsem ani s jednou neměla žádné větší nebo dlouhodobější problémy, tak mě ta bolest velice nepříjemně překvapila. Stěží jsem v neděli dopajdala zbývajících deset domů, večer jsem už jen lezla a ráno trpěla jako zvíře. A další den to samý. Žádný kouzelný mazání na kravský vemena nezabíralo, žádný farmaceutický žraločí chcanky z lékárny taky ne, ledování k ničemu a do toho dál pobolíval levý nárt. Výborně.
Kdyby mi kdokoliv jiný řekl, že mám míň běhat, že jsem prostě přetížená a kvůli tomu se poslední půl rok, ne-li dýl, průběžně sypu, vysmála bych se mu a v duchu (a možná i nahlas) ho poslala tam, kam ani měsíc nesvítí. Jenže Martina já beru vážně. Martin totiž jako velice zdatný sportovec a skvělý taekwondista něco o endorfinový závislosti ví a ví, že když jste zvyklí pětkrát, šestkrát týdně makat, ze sto na nulu vám akorát tak ublíží (i ze sta na třicet není ideální, pokud tedy skutečně nemusíte). To, co říkal a jak to říkal, dávalo smysl. A to na tom celým bylo nejhorší.
Jela jsem domů s pocitem malýho dítěte, kterýmu někdo naházel hračky do kanálu. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet. Protože mi někdo bere běhání. (Doma jsem oboje taky dělala a vztekala se u toho přesně jako onen malý harant.
T: "Tak můžeš přece chodit plavat. Vždycky jsi říkala, že jsi plavala ráda!"
Já: "Nechci plavat! Nechci!"
T: "Anebo můžeš bruslit!"
Já: "Se*u na debilní bruslení! Já nechci ku*va bruslit! Já chci běhat!!"
T: "No ale když to nejde..."
Já: "Uáááááííííí-béééé... Ty seš na mě tak hnusnéééééj...."
T (už nasraně): "Takže jako budeme kupovat kolo?"
Já: "Já nechci žádný kooloooo, já chci běhááááát..." a tak dál, dokud děti nedojedly večeři a já nemusela vylízt z ložnice a být zase skorodospělá, skororozumná a skoro(vůbec ne-)zodpovědná maminečka.)

Můj muž mi druhý den poslal něco na rozveselení...

...není nad to, když žijete s někým, kdo vás má přečtený.

Protože jsem notorický stěžovatel, postupně to schytali přátelé na všech stranách. Někdo mě politoval, někdo povzbudil, někdo přišel s radou a návrhem, co teda dělat, když nejde běhat a z posledního (technicky prvního, ale nevyznělo by to tak dobře) směru přišlo tohle:

Jo. Mám půjčený kolo. A ne ledajaký. Takovýhle kolo jsem totiž v životě neměla a vlastně na něm nikdy ani nejela. I své kurýrské období na přelomu jednoho dávného jara a léta jsem absolvovala na kole za pět tisíc ze supermarketu.
Uvědomila jsem si, že jsem od toho šerého dávnověku pořádně na kole neseděla (pro pořádek ani nepořádně ne). Některý věci se ale nezapomínají, a když se narodíte v úrodné Polabské nížině, máte ty stovky a tisíce kilometrů na kole dané do vínku a nic moc s tím nenaděláte. Takže šlapu s větrem o závod (ok, většinu času stojím na brzdách, protože je víkend a venku jsou hromady lidí, dětí, kočárků a psů a taky aut a dalších cyklistů a motorkářů a běžců a dalších všemožných překážejících entit), ale vzpomínám si, že mě to vlastně kdysi bavilo a že právě proto jsem ty desítky a stovky kilometrů na kole polykávala. Zuby nehty se snažím nepropadnou chmuře, snažím se vytěsnit myšlenky na všechny známé a kamarády, kteří kvůli zraněním museli přestat běhat a našli útočiště v sedle. Nechci jít stejnou cestou. A tak se řídím i další dobře míněnou radou a šlapu s holema nejpříkřejší svah v okolí, nahoru, dolů, popoběhnout, zabrat...

Není to nic extra, spíš se plahočím, ale zpocená přijdu po hodině dost a vlastně i nadšená. Ten den hodně pršelo, takže to jako bonus i parádně klouzalo a les voněl tak, jak to umí jen jarní les po dešti.
Snažím se být veselá, optimistická, snažím si nepřipouštět, že tohle všechno jsou jen náhražky, jen výplň času, jen ukracování čekání, snažím se nemyslet na to, že bych mohla přijít o Brdskou. Že bych mohla přijít o ŠUTR. Že bych mohla přijít o GGUT. Že bych mohla přijít o běhání. A noha bolí...

A tak ve vší té urputné snaze o dobrou náladu narážím na film, o který se s vámi musím podělit, protože je to takový malý zázrak. Je to kouzelný snímek o tom, že nemusíme jen snít, že když se odvážíme, když najdeme svoje proč, můžeme zažít mnohem víc, než jsme si kdy dokázali i v těch nejdivočejších fantaziích vůbec představit. Stačí se jen zvednout, překročit hranice sebe sama, pořádně se nadechnout, otevřít oči a... podívat se, co leží před námi.

A co je novýho v papírovým světě?
Jedna vrána, jeden pes a jedna úžasná malá zombice.

James Marrison

POD VODOU

#3 

Znáte Vraždy v Midsommeru? Určitě jo, kdo by je neznal. A máte je rádi? Jestli souhlasně pokyvujete (ať už skutečně nebo jen v duchu), pak si tuhle klasickou detektivku z anglického venkova nesmíte nechat ujít.

Místní pejskaři najdou na louce lokálního podivína, kterému někdo pěkně upravil vizáž vidlema. O kousek dál visí na větvi jeho oběšený pes. Motiv neznámý. Anebo že by tu přeci jen něco bylo? Co třeba souvislost s údajně nešťastnou smrtí jeho druhé ženy? Se zmizením jeho dcery? A co ta dvě nebohá děvčátka, která jsou pohřešovaná už tolik let? Nebyla to nakonec práce božích mlýnů? A kdo jimi v zastoupení tady na zemi otáčel?

Pod vodou je napínavá detektivka, které je jasným důkazem, že nechutnosti a rádoby McGyverové v rolích ústředních postav nikdy nevyváží dobře vystavěný příběh bez logických lapsů a momentů, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet. Oč jsou postavy reálnější a jejich jednání logičtější, o to víc z činů samotných mrazí.

Patrik Hartl

MALÝ PRAŽSKÝ EROTIKON

#2

Autorova prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel se ukázala jako lehce stravitelné čtení, které funguje trochu jako čokoládová tyčinka - na chvíli vás nabudí, ale stejně rychle její účinky vyprchají. Nicméně jsem potřebovala do čtenářské výzvy knihu, která se odehrává v Praze a přiznávám bez mučení, knižní čokotyčku si prostě sem tam dám fakt ráda.

A tak jsem se na dva večery ponořila do příběhu dvou rodiny, které se v polovině 70. let stěhují na pražskou Babu, do jejich osudů, do bolestí, radostí, trápení i úspěchů, do té strany jejich životů, která se vesměs točí kolem sexu a toho s kým ho (ne)mít, jak, kde, kdy, proč. 

Přestože se mi knížka opravdu dobře četla a jen těžko se mi odkládala, ve finále mám stejný pocit, jako s první autorovou čokoládičkou. *A dál už budou spoilery, kdo chce číst knížku, přeskočí na prozatím nejlepší audioknihu letošního roku.* Navíc ve mně znovu vyvolal dojem, že všichni chlapi přistupují k ženám a vztahům k nim s primitivním, machistickým despektem - sex je utilitární, zamilovat se můžete lusknutím prstů a o charakter člověk nezakopne (ne, "romantik" Tomáš to nezachrání). A ženy? Ty mají Hartlův obdiv jen tehdy, když jsou dostatečně mužské a silné - jako pragmatická, drsná Adéla, která životem proplouvá s mužskou neochvějnou logikou "čo boľo, boľo", šu*ká jak chlap (nebo alespoň tak, jak by asi chlapi šu*at chtěli) a všechno po sobě nechá stéct nebo vysportovaná Petra, která je taky v mnoha směrech víc chlap než ženská. Ženy jsou pak buď pokorné pohodářky, jež jsou schopné odpouštět anebo protivné hysterky. Nic mezi. Pár "náhod" z nebe seslaných je potřeba přejít a nešťourat se v nich, jinak vám to zbytečně znechutí čtení. 

Nejvíc ze všeho mi nakonec román připomíná tenhle starý fór:

ZEMĚPIS ŽENY A MUŽE

Žena stará 18 až 21 let je jako Afrika nebo Austrálie.
Je napůl objevená, divoká, a přirozeně krásná i se svou džunglí v úrodných deltách.

Ve věku 21 až 30 let je žena jako Amerika nebo Japonsko.
Zcela odkrytá, velmi dobře vyvinutá a otevřená obchodu zejména s komoditami jako jsou peníze a auta.

Mezi 30. a 40. rokem je žena jako Indie nebo Španělsko.
Velmi žhavá, uvolněná a vědomá si své vlastní krásy.

Mezi roky 40 a 45 je žena jako Francie nebo Argentina.
Válkami snad byla napůl zničena, ale pořád ještě může poskytnout vřelá a žádoucí místa k návštěvě.

Žena stará 45 až 50 let je jako Jugoslávie nebo Irák.
Prožila si své válečné útrapy a teď splácí minulé chyby. Masivní přestavba je bezpodmínečně nutná.

Ve věku mezi 50. a 60. rokem připomíná žena Kanadu nebo Rusko.
Velmi rozlehlá, tichá a s nekonečnými hranicemi. Přes to všechno její ledové klima nechává chladným každého muže.

Mezi šedesáti a sedmdesáti lety života je žena jako Anglie nebo Mongolsko.
Má slavnou minulost, ale žádné vyhlídky na podobnou budoucnost.

Po sedmdesátce už žena připomíná Albánii nebo Afghánistán.
Každý ví,kde leží, ale nikomu se tam nechce.

A generační vývoj muže? - Jak jednoduchý - muž starý 14 až 70 let je jako Kuba.
Pořád ovládaný jedním kokotem!

M. R. Carey

VŠEMI DARY OBDAROVANÁ

(ach!)

Vydavatelství One Hot Book asi není spokojené s přezdívkou, kterou si u mě vysloužilo a tak se rozhodlo v mých očích brutálně vylepšit  svou reputaci. Ok, kluci a holky, jste na dobré cestě. Tak žádný usínání na vavřínech, jasný?

M. R. Carey je autor komiksových scénářů. Má na svém kontě třeba Hellraisera, ale i adaptaci Božské komedie nebo mého milovaného Nikdykde. Všemi dary obdarovaná je, pokud se nepletu, jeho první román a je to úžasná záležitost. Absolutně nechápu, jak se mohlo stát, že tak dlouho unikala mojí pozornosti? Anebo možná chápu. Ona je totiž řazena do škatulky horor, subžánr zombie dystopie. A to je prostě pole, jež běžně neořu, ani tam neseju a nesklízím - že ale tyhle v podstatě náhodné žně stály za to! 

O co jde?

Melanii je deset. Je to velice chytrá, vnímavá a učenlivá holčička, která žije v podivné škole s dalšími jí podobnými dětmi, kde panuje velice podivný režim. Ale Melanii to nevadí. Nepamatuje si, že by to někdy bylo jinak a bere to tak, jak to jde. Ví, že tady je v bezpečí před Hladovci, kteří se pohybují venku. Hladovci, nemrtví živící se masem toho, co ještě žije (dokud si na tom nepochutnají) jsou produktem Kolapsu. Po Kolapsu, během něhož se velice rychle rozšířila mikroskopická semínka jihoamerické, cizopasné, vražedné houby, jež si nadělala z lidí inkubátory a jako vedlejší produkt z nich stvořila zombíky, se zachránilo jen pár nenakažených. Melanie tohle všechno ví, sice neví, kdo je ona a proč je tam, kde je, ale má tu svou učitelku, slečnu Justineauovou, kterou má moc ráda a nic víc vlastně nepotřebuje. Tedy do chvíle, než je základna, kde Melanie a další děti (a taky vojáci a doktoři a vědci a učitelé...) žijí, přepadena a ona se neocitne v hrstce přeživších, které nezbývá, než se vydat k jedinému místu, o němž věří, že v něm stále ještě existuje normální, nehladovčí život - k Majáku, městu na jihu Anglie. Zní to lacině? Ale kde že. V první rovině možná a jistě, příběh postapokalyptické Pandory - malé titanky Melanie - lze číst jako zombie-horor, ale byla by to věčná škoda. Navíc čtenář, jenž čeká hlavně drsné scény plné nechutností, bude nevyhnutelně zklamán. Všemi dary obdarovaná totiž navzdory tomu, že v ní vystupují zombíci a svět, který po sobě zanechá pandemie parazitické, vraždící houby, není vlastně vůbec knihou o zombících a světě po pandemii parazitické, vraždící houby. 

Je to především skvěle vystavěný, napínavý příběh o odlišnosti, o tom, že se vždycky vyplatí investovat do druhých a důvěřovat, že je lepší pomáhat a že v boji o přežití jsou okamžiky (a není jich málo), kdy není možné říct, kdo má pravdu a co je správné, co je jen honba za ukojením ega a co otázka vyššího principu a co (a kdo) všechno by za onen vyšší cíl měl (a musí) být obětován. Je to kniha plná perfektní logické imaginace, jejíž závěr je třešničkou na dortu (přiznávám, že jsem se celou dobu bála, jak to dopadne, protože nejednu dobře rozehranou dystopii, sci-fi a fantasy pohřbil naprosto debilní konec). Všechny postavy jsou kouzelně živé, zdařile budovaná atmosféra vás nutí neustále pokračovat v cestě vyprávěním, stejně jako Hladovci ústřední skupinku troskami Anglie. Výborný překlad a skvělá interpretace Kláry Sedláčkové Oltové, Dany Černé a Vasila Fridricha dělají z audioverze lahůdku, která vás i přes maskovák bude sakra přitahovat.