O překvapeních všeho druhu

V posledních dnech nějak nestíhám. Na tom není nic překvapivého ani nového. Žel bohu to kromě mé pečlivě přiživované žaludeční neurózy bude mít dopad i na vás, čtenáře mých grafomanských zápisků. Protože to, že nepíšu, neznamená, že nečtu a neběhám. Běhám a čtu. A když už se konečně dostanu k tomu, abych provedla další záznam do mé marťanské virtuální kroniky, je toho k zapisování jaksi povícero. Inu, dost řečí, jde se na věc.

Kateřina Čadová, Marek Picha

& (jag), (dk), (sim), (pš) a (zno)

HOŘÍCÍ PAŘEZ

# 4

Má běžecká kamarádka Dáša pod jedním z posledních článků neuváženě pochválila Islám, o jehož vydání jsem psala. A protože nás na fakultě samozřejmě všechny děsně indoktrinovali a my teď neprahneme po ničem jiném, než všechny s kinžálem v zubech a s krví podlitýma očima obrátit na pravou víru, zavést šarí'u a ženský nacpat do pytlů na odpadky s dírama na oči, nezaváhala jsem ani vteřinu, knihu zabalila a promptně ji vyslala do perly Moravy. Obratem mi zpět přišel kromě intelektuálně hodnotného svazku z Dášina pera i výsledek projektu, kterého se zhostil její muž a o jehož existenci jsem (bohužel!) neměl do té chvíle ani tušení. 

Hořící pařez je totiž příklad dokonalýho překvapení.

O co jde? S dovolením si vypůjčím text průvodního slova: Od dubna 2007 zveřejňuje Městská policie Brno na svých webových stránkách přehled událostí, jež toho dne vyžadovaly přítomnost strážníků. Rutinní zprávy o zatoulaných zvířatech, Pražanech, dětech či seniorech jsou prokládané méně obvyklými případy. Někdy se jedná o malé legrační příběhy, jindy jde o absurdní situace, které vyznívají do ztracena.

Autoři prošli tyto tiskové zprávy a vyňali z nich pasáže, které si zasluhují pozornost. Aby zdůraznili pointu či nečekanou volbu slov, pasáže rozdělili do veršů. Neměnili slova, ani jejich pořadí; pouze vynechali interpunkci a zmenšili velká písmena na začátku vět.
Do výběru se dostalo 156 nejzdařilejších básní. Jejich autory jsou (dk), (jag), (pš), (sim) a (zno), tedy minulí a současní zaměstnanci tiskového oddělení MPB.

"o rozruch
v jednom z barů
v centru Brna
se dnes po půlnoci postaral
jeho osmatřicetiletý
host

muž si hned po příchodu do restaurace
objednal pivo
které vypil"

"stále tvrdila že jí

někdo neznámý zalepil

kukátko ve dveřích

a když se přes kukátko přesto podívala

opakovaně viděla lyžaře

ze kterého měla strach

strážníkům však neuniklo

že byla osmačtyřicetiletá žena

v mírně podnapilém stavu

hlídce přesto ukázala kukátko

na kterém byla z části připevněna

nálepka z banánu

strážníci nálepku ze dveří odstranili"

Je úplně jedno, jestli, tak jako já, přečtete sbírku na jeden zátah a budete se u toho chlámat jako magoři v MHD, až bude s podivem, že vůbec dojedete tam, kam míříte a neskončíte v Bohnicích v hezké nové halence a místnůstce bez klik. Nebo jestli si budete namátkou číst jednotlivé zprávy. Absurdní dadaistická dokonalost vás prostě musí dostat. 

(Kniha vyšla díky startovači a nepodařilo se mi zjistit, zda se dá ještě někde koupit.)

Michael Golding

A POET OF THE INVISIBLE WORLD

Básník neviditelného světa, jak se bude román, který vyjde letos v Argu, jmenovat česky, je příběhem Núrího, který je od narození jiný. V bezčasí se kdesi uprostřed Blízkého východu narodí miminko se čtyřma ušima. Na svět přijde jako poloviční sirotek, aby vzápětí ztratil i milující matku a souhrou náhod skončil v náručí velkého, prostého súfího. 

Súfismus - islámská mystika - vznikl z niterné potřeby věřících po osobnějším poznání Boha. Z touhy po přiblížení se Bohu a v konečném, absolutním důsledku po splynutí s Ním. Toto vyvanutí v Bohu (ar. faná') je cílem každého súfího. Islámská mystika sama o sobě je velice fascinující a přitahuje čím dál víc zájemců, paradoxně i z řad nemuslimů. Nečekejte ovšem, že se z Básníka o súfismu něco dozvíte. Autor s termíny a reáliemi, které se súfijského života týkají, nakládá opravdu velmi volně a děj je spíše inspirovaný motivy, než aby poskytoval skutečný pohled do života v řádovém domě. Núrí se v jednom takovém řádovém domě (autor jej nazývá klášterem, což není v našem prostředí úplně ideální, protože naše představy kláštera se velice liší od toho, jak takové súfijské řádové domy vypadají a fungují) zabydlí. Postupem času zjistí, že jej od zbytku společnosti neoddělují jen dvě uši navíc, ale také jeho sexuální orientace a literární nadání. Symbolika zdvojnásobeného sluchu, tedy dvakrát tak silné vnímavosti, se dá vztáhnout jak na pole fyzické tak duševní. Núrího osud zavane do různých koutů světa. Z každé životní etapy si něco odnáší, někam se posouvá, něco zažívá, bojuje s vnitřními démony i s překážkami vnějšími. 

Největší síla románu spočívá v jeho úžasně květnatém a poetickém stylu, který záměrně připomíná orientální vyprávění tak, jak je na Západě vnímáme z převyprávěné Tisíce a jedné noci. Jsou tu všechny nezbytné atributy od exoticky znějících jídel po zahrady, domy a putování vonící tajemnými dálkami. Přiznávám, že jsem k podobným orientalizujícím textům z per západních autorů hodně skeptická, ale tohle je hezká, příjemná knížka, která hloubavějšího čtenáře se slabostí pro barvitě vykreslené kulisy určitě neurazí.

Číslo nemá z prostého důvodu. Poslední tři týdny jsem strávila redakcí jejího překladu. Pevně věřím, že výsledek bude povedený.

Běžný večer v práci

DO UCHA

Anthony Doerr

JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME

Román, že který autor obdržel před dvěma lety Pulitzerovu cenu za literaturu, zná nejspíš každý. Nebo o něm minimálně slyšel. Anebo ho viděl vyskládaný do pyramidy v knihkupectví. Bichle s poutavým modrým přebalem. Příběh o slepé dívce a neduživém hochovi. Příběh z druhé světové války, vyprávění o osudech dvou zvídavých, inteligentních a na to, čím si budou muset projít, příliš mladých lidí. Na první pohled prosté vyprávění o tom, že ani na jedné straně, byť bychom si to moc přáli, nebyli všichni černí (anebo hnědí s páskami na pažích) a na druhé bílí. Vyprávění členěné do krátkých, snadno přístupných kapitol, které v prvním plánu lehce klouže, dobře se polyká a snadno tráví. Na téhle rovině se čtenář nedočká ničeho výjimečného, žádné drastické popisy, žádné plynové komory, žádné vyvalené vnitřnosti, nic - což podle reakcí notně zklamává ty, kteří jsou po příliš mnoha stránkách severské krimi otupělí a otrlí vší tou krví a samoúčelným násilím podle hesla "čím perverznější, tím lepší". 

Když ale nadzvednete pokličku, vyhrne na vás mnohovrstevnaté vyprávění, které si prestižní ocenění víc než zaslouží. Dostane se vám sugestivního, lyrického a místy extrémně tíživého vyprávění o osudech lidí, které koloběh dějin přivedl na práh druhé světové války, donutil je jej překročit a prožít to, co na ně za zárubní dveří čekalo. Z paralely se současným světem až mrazí. Tehdy také nikdo nevěřil, nečekal a nepředvídal, všichni si mysleli, že válka už se opakovat nebude, že oni - ti nahoře - to nedopustí. Že lidé to nedopustí. Nacistická propaganda, její načrtnutá tvář, která se zjevovala v každém koutě, v každém okamžiku, mířila na lidi vyděšené, lidi v jejich nevědomosti zranitelné a snadno manipulovatelné, na děti... a tolik připomíná to, co v dnešním světě ti, kdo mají hlas, vykřikují o islámu a muslimech. A my, co víme, jen sedíme s rukama v klíně a věříme, že tohle přeci nemůže být většinový názor, že lidi přeci nejsou hloupí, že přeci vidí, že takhle to ale není... 

Celé vyprávění zastřešuje ústřední motiv touhy po poznání. Po vědění. Po tom světle, jež není vidět a které nikdy nevyhasne. Jeho symbolem je tu rádio, neviditelný hlas, který může poznání zprostředkovat (a stejně tak může přinášet informace falešné, zkreslené, iluzorní, účelové).

Román je to velice silný a jeho poselství nemůže být aktuálnější. 

K audioverzi - nepříjemnému překvapení: Knihu načetl David Matásek a Tereza Vilišová. Už od začátku jsem si říkala, jestli je možné více než 600 stran knihy vměstnat do necelých deseti a půl hodiny, které audioverze má. Nechápala jsem, jak můžou čtenáři na databázi knih románu vyčítat rozvleklost, když mně přišel osekaný na kost. Ani slůvko navíc, místy naopak spíše zkratkovitý. A aby ne. Ve chvíli, kdy jsem si po skončení vzala do ruky papírovou verzi, jsem zjistila, že ta audio je totálně vykleštěná. Už delší dobu si říkám, jak se vlastně dozvím, jestli se jedná o zkrácenou verzi díla nebo o komplet celé? Proč to proboha prodejci audioknih nikde nepíší? To je přeci tak strašně zásadní informace! Ano, v Pánovi prstenů mi opravdu nevadilo, že z audioverze vypadl jeho Jar Jar Binks (přesně tak, čtete dobře, když budete poslouchat brilantní interpretaci Michala Dlouhého, budete ušetřeni Toma Bombadila!), ale tady mi to fakt hodně vadí! Takže velké mínus za neohlášenou zkrácenou verzi a za až hysterický přednes Terezy Vilišové, která zhruba od poloviny vyprávění četla každou scénu - často naprosto zbytečně - s takovou naléhavostí, že mě z toho až bolel žaludek. 

Muriel Barberry

S ELEGANCÍ JEŽKA

Všichni máme kamarády, kterých si vážíme a na jejichž názor dáme. Když vám někdo z té skupinky opakovaně doporučí nějakou knihu, nedá vám to a pořídíte si ji alespoň v audioverzi. Obvykle se shodujeme. Tentokrát jsme se totálně minuly. O krajně nepříjemné překvapení se mi postarala audioverze románu Francouzky marockého původu Muriel Barbery S elegancí ježka. 

Muriel Barbery je profesorkou filosofie. To je asi nutné říct hned v úvodu, protože to mnohé vysvětluje a mnohé pak ani není třeba rozebírat. Výstavba jejího románu, který má snad jen fanoušky a odpůrce, nic mezi, je prostá. Na pařížské ulici Grenelle stojí číslo popisné 7. Bydlí v něm zazobanci, politici, úspěšní obchodníci, slavný food kritik a taky domovnice, čtyřiapadesátiletá Renée. Ta je spolu s dvanáctiletou Palomou, dcerou jedněch obyvatel, ústřední postavou románu. Obě postavy si po kapitolách předávají role vypravěčů, zamýšlí se nad životem, pokládají si hluboké filosofické otázky, přemítají o společenském rozvrstvení, o kultuře, predestinaci, lásce, rodině a umění. 

Takže fajn, ne?

Ne.

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem něco poslouchala ne nadvakrát, ale dokonce natřikrát, než se mi podařilo to přetrpět až do konce. Kdybych nebyla notorický dokončovač, dávno bych tuhle věc smazala z ipodu a už nikdy ji tam znovu nenahrála. Nevím, zda mě někdy při čtení/poslechu formálně natolik intelektuální knihy napadlo tolik sprostých slov. Nejde o to, že bych nerozuměla, o čem postavy mluví, jde o to, že jestli něco nesnáším, pak je to samoúčelná exhibice. A slepá adorace čehokoliv. V ježkovi se vám obého dostane vrchovatě.

Hlavní hrdinka Renée je extrémně nesympatická, nafoukaná, arogantní, závistivá, pseudohlubokomyslná a rádobyintelektuálská levičácká kráva, která by zasloužila nakopat do zadku (a to se ještě hodně ovládám). Paloma je proti tomu nafoukaná, arogantní, rádobintelektuální a pseudohlubokomyslná zazobaná levičácká pipinka, která by potřebovala dostat pořádných pár facek z každé strany. Jak je možné do románu, který má být kritikou předsudků a stereotypů narvat tolik předsudků a stereotypů, že by se z toho jeden poblil? Ano, hnusní, odporní boháči děsně vykořisťují chudáky pracující. Ti jsou samozřejmě charakterní a nezkažení, jsou to milí, vnímaví a čistí lidé, na rozdíl od těch debilních, pozérských pracháčů, kteří umí jen využívat a ničit. Navíc tu máme ve své neskrývané nekritičnosti legrační portrét podle autorky absolutně dokonalé a všemu a všem nadřazené japonské kultury, kterou povyšuje nad absolutně všechno. Taky jediný normální boháč je - víření bubnů, to by nikoho nepřekvapilo - Japonec! Katarze na konci knihy je pochopitelně dramatická a osudová. Jediné plus dávám za to, že si na samotném konci obě postavy připustí, co jsou (závistivá, zapšklá ježibaba a hloupá a rozmazlená holčička) a za skvělou interpretaci Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové. 

A nakonec o překvapení v jeho nejryzejší podobě.
Před zhruba dvěma týdny mi pod vyprávěním o GUTu přistál komentář od "Fialky". Holky, se kterou jsem notný kus běžela. Holky z Litvy, kterou jsem už nikdy neměla vidět.
Jenže život občas přináší parádní překvapení a naše cesty s Gintare, jak se Fialka jmenuje, se měly znovu zkřížit. Ta se totiž chystala strávit prodloužený víkend v Praze se svým dospělým synem a chtěla vědět, jestli bych si s ní nešla zaběhat? Na to existuje jen jediná odpověď.

A tak jsem s kamarádkou Evou a Gintare z Litvy běžela naprostým srdcem Prahy. Místy, které by mě nikdy nenapadlo probíhat - Pražským hradem, Kampou, Vyšehradem...
Výjimečné sobotní dopoledne pod modrým nebem. Občas stojí za to podívat se na své město očima turisty. Je totiž opravdu krásný.

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Dante Alighieri

BOŽSKÁ KOMEDIE

#5

Božská komedie Danta Alighieriho je dílo, o kterém snad bez výjimky slyšeli ve škole všichni. Troufám si tvrdit, že však málokoho napadlo - nota bene v nějakých čtrnácti, patnácti letech, kdy se, tuším, Dante jako látka probírá - si ho doopravdy přečíst. Přijde mi, že takový je nelehký úděl velkých klasiků, výklad o nich se omezí na převyprávění obsahu, člověk si podtrhne názvy hlavních děl autora, když je šprt, zapamatuje si, i kdy žil, u zkoušení nebo v písemce to odpapouškuje a jde se dál. Proč něco takovýho číst? 

Pamatuju si, jak jsem se před pár (a jak tak koukám na datum vydání studie, tak už to je hezkých pár) lety zabrala do kritiky nového překladu Božské komedie na domovské iLiteratuře (ta studie rozhodně stojí za přečtení i dneska, takže povinně kuk sem) a říkala si: Tyjo, tak takhle to vypadá, když někdo doopravdy umí! a Tohle nestačí, chci vidět víc. Od knižní myšlenky k činům mívám často blíž než do lednice, ale když jsem pak ty nekonečné sloupce veršů svírala v rukou, odvaha mě opustila. Kniha se tak připojila k těm, na kterých poctivě utírám prach a pokaždé jim slibuju, že si je brzo, brzičko určitě přečtu.

Na Danta nakonec skutečně došlo. Jenže popis Pekla byl natolik sugestivní, děsivý, depresivní a svíravý, že jsem přečetla jeden zpěv (přičemž každý zpěv má pět stránek) a musela knihu odložit a strávit ho. Občas jsem zvládla dva, jindy i tři. Pak jsem na knihu dva měsíce nesáhla. Nakonec mi trvalo víc jak dva roky, než jsem se konečně dostala do správné nálady a dokázala se Peklem probrodit k Očistci a od něj už to šlo až na sám konec Ráje velice rychle. 

A jaké ve mně zanechala Komedie, která si později pro svou velikost vysloužila přídomek Božská, dojmy? V Mikešově překladu je to v první řadě téměř 650 stran hluboká studně plná kouzla českého jazyka v jeho nejryzejší podobě. To, jak se překladatel vypořádal s přebásněním originálu je dechberoucí a čtenář nestačí žasnout. Přesto, že se jedná o sedm set (!) let starý text, neztrácí nic na své působivosti. Díky preciznímu poznámkovému aparátu a perfektnímu průvodnímu slovu ke každé kapitole, je Komedie snadno přístupná i dnešnímu čtenáři. Právě bohatost doplňujícího textu spolu s cenným autorovým životopisem a barvitým popisem jeho doby (150 opevněných věží vysokých až 80 metrů ve Florencii konce 13. století... umíte si to představit?) a nádhernou statí o ženě-času v Dantově díle, tvoří z Mikešovy verze knihu, která by měla mít místo v knihovně každého, pro koho není literatura jen fastfoodem.

A co noha? Noha je můj wake up call. Poslední týdny a možná dokonce měsíce jsem těžko hledala motivaci a chuť běhat. Podle toho taky vypadal trénink, utrápený, utahaný, dvě volna týdně místo dřívějšího jednoho, nechuť cokoliv zkoušet nechuť do všeho. Hrozba několikatýdenního výpadku mi dala facku z každý strany. Tobě se nechce běhat? A co kdyby ti zakázali, opravdu zakázali, běhat? Co bys dělala? Dostala jsem fakt veliký strach. Bylo to stejný, jako když mi děti lezou pekelně na nervy, mám pocit, že je to všechno jedna velká marnost a pak si někde přečtu nebo se doslechnu o nějaké hrozném, tragickém příběhu a uvědomím si, jaké štěstí mám, že mám to, co mám. Na rtg samozřejmě nic není, kdyby bylo, tohle bych nepsala. Takže se mi fyzioterapeut může na ten bolavý nárt směle vrhnout. A já můžu běhat - můžu, ne - musím. Mám štěstí.  

Putování časem i prostorem a držme mi palec (anebo radši všechny čtyři)

V rozpuku puberty jsem usoudila, že pokud chci mít alespoň naději, že budu mít nějaký kamarádky, měla bych se začít chovat aspoň trochu, jako ostatní holky. Mimo jiný bych měla přestat číst Stephena Kinga a začít podle jejich vzoru se Stanislavem Rudolfem a Lenkou Lanczovou, abych s nimi měla nějaký společné téma. A tak jsem od Osvícení a To přešla k Oranžovýmu blues, Srdcovýmu klukovi a dalším skvostům žánrový literatury, kde byly všechny hrdinky štíhlý a krásný, poslouchaly "Pomaláče od Argemy" a nosily naprosto otřesný modely. Jo, myslím to smrtelně vážně. Když mi pak došlo, že starýho psa novým kouskům nenaučíš a že divná budu bez ohledu na to, kolik "lanczovek" budu mít v knihovničce, kolik kazet Rickyho Martina (který nebudu nikdy poslouchat) si přehraju a kolikrát půjdu do kina s holkama, který si u závěru Titanicu mohly oči vybrečet a ve mně to vyvolalo asi tolik emocí jako psí hovno před vchodem, nechala jsem toho. Od tý doby jsem přečetla už jen Deník Bridged Jonesový a Šťávu z mrkve (a pár dalších knih tohoto ražení, který svýho času četla má sestra a já tudíž taky, to aby mi něco neuteklo... to víte, někteří psi jsou tupá stvoření a musíte cvaknout víckrát než jim to skutečně dojde) a nadále se titulů umístěným v policích s krutě sexistickým označením "čtení pro ženy" vyhýbám obloukem a stydím se už jen za to, že by něco takového mělo být určeno mně jen proto, že mě příroda vybavila vaječníky místo varlat.
Kromě "ženské" literatury už cíleně nevyhledávám jen thrillery, detektivky, horory, obvykle ani životopisy a historický romány, nemám ráda romány válečný (obzvlášť ty z druhý světový), ačkoliv anebo možná právě proto, že jsem jich přečetla docela slušnou řádku. Jenže mám jistou mánii. Jsem notorický dokončovač. Když něco začnu, musím to za každou cenu dodělat. A když mi někdo daruje knihu, musím ji přečíst.
A když vám tu knihu navíc věnuje spřátelený překladatel a dokonce vám do ní napíše i věnování, není s definitivní platností jiná cesta.
(Ano, tohle všechno muselo zaznít, jinak byste totiž určitě nemohli minimálně dneska spát kvůli tomu, jak děsně byste si lámali hlavu s tím, kde se tu sakra vzalo tohle:)

Kody Keplingerová

OTKA

#2

Abyste nemuseli, jak jinak, pátrat - ta kamarádka je Martina Buchlová a díky ní mluví všechny postavy jako naprosto normální lidi...

OTKA, jak už na přebalu stojí, je akronym Ošklivé tlusté kamarádky, titulu, kterým se honosí ta, jež v partě holek hraje třetí housle. Je to ta nejmíň hezká, přes kterou se kluci dostávají do blízkosti těch hezčích. Zhruba tak nějak školní frajer vysvětlí hlavní hrdince její novou přezdívku, kterou jí právě  udělil na didžině ve studentským klubu.
První polovinu knihy jsem trpce litovala, že v do dobách, kdy jsem podobnou literaturu hltala, tu nebylo nic než fáčkem navoněný samice v koženkových kraťasech a kozačkách na pořádný platformě, tupý jak má rybička z LDT Hryzely. V porovnání s veledíly stárnoucí, leč (literárně) stále enormně plodné L.L., je prvotina (!) Kody Keplingerové inteligentní, zábavná a do jisté míry i reálná. Poslední adjektivum se však s postupujícím dějem vytrácí a naopak se začínají mohutně rojit žánrová klišé tak hutná, že navzdory mému obdivu vůči autorce a její schopnosti napsat v pouhých 17 (!!) letech plnohodnotný román pro mládež stejně starou jako ona sama, nevydá hodnocení na škále nula až pět na víc než dvě hvězdičky.
Totiž, přestože se kniha zkraje tváří jako originální, je nakonec všechno příliš snadné, černobílé a pohodlné: ošklivá a tlustá kamarádka ve finále vůbec není ošklivá a tlustá (navíc je chytrá, pohotová a spontánní), otcův návrat k alkoholu a s ním související agresivita jsou jen jednorázovou záležitostí (kterou samozřejmě sám ze svého popudu promptně řeší návratem k AA), absence matky hrdince nevadí, samozřejmě má dvě báječné, úžasné a upřímné kamarádky, ve škole jí to, jak jinak, jde, touží po ní bohatý školní playboy a nakonec o ni projeví zájem i intelektuálský spolužák, po němž roky slintá... Její přirozenost a nenucenost playboye od základů změní, zamiluje se do ní, ALE hodnému chlapci se srdce nezlomí, neboť ten, jak se ukáže, stejně stále miluje svou ex. Tenhle tradiční salát z naprosto standardních prvků zalijte zálivkou prvoplánových mouder o tom, kterak se všichni občas cítí jako otky a ty, co se tak necítí, to tak mají proto, že nemají kamarádky, že je špatné pomlouvat a dělat si závěry o lidech, které neznáme a bla bla bla. No, prostě suma sumárum: Jsem stará a na rozdíl od hlavní hrdinky skutečně cynická. Ale četlo se to dobře, a pokud máte tenhle druh literatury rádi, nudit se nebudete.

Když jste rodič a snažíte se vést děti ke knihám, občas se stane, že sáhnete tak trochu vedle. Výsledkem může být jímavý příběh z polského ghetta, který pod stromeček nadělila jedna má známá pětileté dceři nebo soubor pohádek O dívce a duši, kterýžto dostaly od Ježíška naše holčičky...

Martin Vopěnka

O DUŠI A DÍVCE

(POHÁDKY Z HOR)

#3

Nikdo nemůže čekat, že filosof, nakladatel a jaderný fyzik v jedné osobě napíše obyčejné, běžné pohádky. Podtitul knihy jasně vymezuje hřiště, na němž se všechny odehrávají a každá jedna je prosycena atmosférou opuštěného lesa po dešti, jeho melancholickou vůní, pocitem malosti a bezvýznamnosti a zároveň přináležitosti k něčemu většímu. Kromě kulis jsou pohádky propojené motivem Boha Stvořitele, laskavého, všeobjímajícího a vše moudře spravujícího. Některé motivy jsou příliš prosté a černobílé (Krkavec vypráví o dívce a duši), jiné jsou skvělou, mrazivou metaforou (Krkavcovo pobláznění nebo O medvědovi, který ztratil sám sebe - za mě spolu s Klíčením nejlepší pohádka z celé knihy).
Dohromady tvoří (oprávněnou) kritiku naší uspěchané, materialistické doby, která zapomíná pečovat o vztahy a duši svou i těch kolem. Knížka je krásná sama o sobě, neobvyklý formát a magické ilustrace japonské výtvarnice ji od ostatních pohádkových knih na první pohled odlišují. Přesto, že je v tiráži uvedeno "pro děti od 8 let", se ale nemůžu zbavit pocitu, že je to přeci jen spíše čtení pro dospělé. "Opatruj vzpomínku na svou družku a děti," volal za ním Život. "Nedokážu ochránit živé tvory od velkých trápení. Ani neumím říct, v čem spočívá můj smysl, když taková trápení přináším. A přece vím, že jsem smysluplný."

Jsou knihy, které máte doma dlouho. Víte o nich, přáli jste si je, přání bylo vyslyšeno a vy jste je dostali, a stejně kolem nich pořád chodíte a říkáte si "jojo, tebe si taky JEDNOU přečtu." Noční uspávání mě konečně (naštěstí pro mě) přivedlo ke kindle edition anglického překladu nádherných, přenádherných pamětí palestinského básníka Murída al-Barghútího, manžela známé egyptské spisovatelky Radwy Ašúr, autora knihy, která má k dnešní době tolik co říct, že z toho až mrazí. A přestože mi můj muž, který mi knihu věnoval, připsal k dárku "Některá místa je lepší vidět jen z dálky", až po přečtení Viděl jsem Rámalláh, jsem poprvé zatoužila se do Palestiny podívat.

Muríd al-Barghútí

I SAW RAMALLAH

#4

Ptal jsem se sám sebe, co je na Palestině tak zvláštního kromě toho, že jsme o ni přišli?
Je to země jako každá jiná.
Zpíváme o ní jen proto, abychom si připomněli, jak strašně nás ponížili, když nám ji vzali. Nezpíváme o nějaké posvátné věci nebo o minulosti, kdepak, zpíváme o naší sebeúctě, kterou s každým dalším dnem okupace zas a znovu pošlapávají.
Muríd al-Barghútí se narodil krátce před vznikem Izraele, v roce 1944 v palestinském Dér Ghassana poblíž Rámalláhu. Po šestidenní válce mu byl odepřen na dalších třicet let vstup do rodné země. Z Egypta, kde v žil se svou ženou a v té době devítiměsíčním synem byl v roce 1977 vyhoštěn a dalších 17 let se do země nesměl vrátit. Viděl jsem Rámalláh tak není pro mnohé možná překvapivě pamflet proti Izraeli, byť hořkosti se autor neubrání.
Vrah vás může uškrtit saténovou šálou nebo vám může zaseknout do hlavy sekeru, tak jako tak jste mrtví.
Knihu však tvoří především nádherné všelidské myšlenky o těžkém údělu nedobrovolného exulanta (tajná policie k němu přišla ve chvíli, kdy věšel synovy pleny, posadila ho do auta a odvezla na letiště, kde jej posadili na první letadlo...) a o návratu do rodné země po předlouhých třicet letech.
A teď přecházím ze svého exilu do jejich... domoviny? Mé domoviny? Na Západní břeh a do Gazy? Na okupovaná území? Do Judeje a Samaří? Na samostatná území? Do Izraele? Do Palestiny? Existuje na světě nějaká jiná země, která by měla takový zmatek ve vlastním jménu? Naposledy jsem měl jasno a všechno bylo jasné. Teď jsem zmatený a nic nechápu. Všechno je zmatené a nepochopitelné. 
Je to vyprávění o jednom životě vytrženém z kořenů, tolikrát přesazeném, že přestal vnímat jakýkoliv květináč jako svůj domov. Autor vzpomíná na přátele, kteří už nežijí, na bratra, jehož nečekaná a předčasná smrt je dodnes záhadou a která jejich rodinu zasáhla silou blesku (a mně dalo jeho otevřené a ve své upřímné strohosti srdceryvné vyprávění celého souběhu událostí představu o tom, co musela prožívat má sestra v hodinách a dnech po smrti našeho táty...). Ale není to jen smutná kniha, je to kniha o velké lásce, o lásce tak veliké, že i když ji dělí moře, oceány a celé kontinenty, nic ji nemůže vymazat. Je o schopnosti neztrácet naději a optimismus, o literatuře a lidech. O putování. O návratech. A o naději.
*
*
*
Včera zaznělo u mého fyzioterapeuta Martina, kam jsem zašla, protože se mi několik týdnů bolavý nárt začal ozývat nepříjemně při běhání, dvousloví, které jsem sice měla v hlavě, ale slyšet jsem ho nechtěla. Únavová zlomenina. Pozítří jdu na rentgen. Pak se uvidí. Držte palce, aby se na něm nic jako prasklá kost, nevidělo.

Hlavně už si nekupuj žádný knihy!

V polovině ledna jsem letěla na prodloužený víkend do Londýna. Brala jsem s sebou maminku, protože jsem chtěla. A bylo to super. Fičelo a byla kosa, přesně jak byste od lednového Londýna čekali. Temže plynula, chippy chutnalo, garmin mi naměřil, že jsme za tři dny nachodily skoro šedesát tisíc kroků, dvakrát nám skoro uletělo letadlo (ano, můj špíčkový (jak by řekl pan Kaplan) plán cesty měl pár zanedbatelných trhlinek) a všechny památky zastínily luxusní sekce v Harrods'.
Mám skvělýho muže. To říkám pořád, takže tohle tvrzení nikoho nepřekvapí. "Prosím tě, nechceš si teda připlatit normální kufr, když jsou tam ty slevy?" nadhodil pár dní před odletem. Mávla jsem rukou, že se mi to kdyžtak vejde do batohu. "Fakt si tam klidně kup něco na sebe. Vážně!" Komentoval moje balení jednoho trika, kartáčku na zuby a kostky mýdla. "Jenom si proboha už nekupuj žádný knihy!"
Skoro jsem poslechla.

Škoda, že se knihy nedají oblíct...

Na svou obhajobu musím říct, že Nix je Tomův oblíbený autor a A Confusion of Princes je dárek pro něj, Nisá'u l-karantíná je román o transkách v Káhiře a hlavně, když si můžete koupit novou arabskou knihu, tak si ji prostě koupíte, protože to není jako jít do Alberta pro housky nebo do Neoluxoru pro naprosto cokoliv, takových příležitostí je totiž málo, víme?! Our Lady of the Streets je třetí díl trilogie, o tý víc za chvilku, no a Stiletto má krásný přebal (tenhle pádný argument chápe každý milovník krásných přebalů).
Celá tahle hromádka je z ráje geeků, z dvoupatrového obchodu The Another Planet kousek od Britského muzea, plného (toho obchodu, ne muzea) merchandisu k naprosto všem fantasy a sci-fi filmům a seriálům, co vás jen napadnou, komiksů a knih a ó můj ty bože, podepsaných (!!) výtisků. Takže když můžete domů dovézt podepsaného (!!) oblíbeného autora, no tak to tam přece nenecháte, nebo jo?! (No jasně, že ne.)

Nezbývá než přiznat...

Tom Pollock

OUR LADY OF THE STREETS

#0 (opět)

Mrakodrapový trůn, jak se celá trilogie Pollockovy urban YA fatasy jmenuje, pro mě není jen tak ledajaká kniha. Proč? Protože jsem první dva díly, které vyšly v Pasece, překládala, proto. A jelikož se nijak extra neprodávaly (to ohavný provedení knihy s tím určitě nemělo nic společnýho...), překlad a vydání třetího dílu se neplánuje.

To, co je krajně nefér vůči čtenáři (jako u každé správné trilogie i tady končí první i druhý díl solidním cliffhangerem), je vrcholně sprostý vůči překladateli! Kromě autora je to totiž on, kdo s postavami a celým příběhem stráví nejvíc času. Po tolika týdnech a měsících, kdy jsem s nimi žila mám přeci plný knihomolský právo vědět, jak to s nimi dopadne, no ne? Takže chápete, že jsem tam tu knihu prostě nemohla nechat a nemohla jsem ji nepřečíst, když jsem na finále čekala přes dvě roky.

Přestože kvůli věku hlavních postav spadá Mrakodrapový trůn do škatulky young adult, je to především temná urban fantasy, která kritizuje změny v územním plánu Londýna, masovou, bezhlavou výstavbu v City a demolici staré zástavby. V prvním díle se na scéně objevuje Filius Viae, syn Bohyně města, která před řadou let zmizela a s ním celý "druhý" Londýn zalidněný úžasnými postavami (je tu duch odpadků Gutterglass, klér Bohyně navždy uvězněný v kamenných kůžích soch v parcích, v lampách tančící sodíkovky a čistozářní a pod zemí se prohánějí přízraky vagónů metra). Ti všichni stojí proti Reachovi, pánovi jeřábů a jeho ostnaté milence. K Filiovi se přidá Beth Bradlyová, sprejerka a průserářka, kterou doma drželo jen přátelství s Pen Khanovou. A když má Beth pocit, že ji Pen zradila na celé čáře, vrhne se po hlavě do nabízeného dobrodružství. Kniha vrcholí velikou bitvou, po které už nic nebude jako dřív... A jak to tedy bude? Ve druhém díle předává Beth otěže ústřední postavy Pen a ta se vydává do světa za zrcadlem, který je tomu našemu podobný, ale ve skutečnosti je úplně jiný. Vládne tam zrcadlokracie a lidé tam pro jakoukoliv asymetrii ve tváři klidně i zabíjí. Také druhý díl je napínavý, plný fantaskních obrazů a originálních nápadů, i v něm zaznívá sociální kritika a i on končí bitvou. Po ní zůstává Londýn v plamenech a čtenář s očima navrch hlavy.

A já konečně vím, jak to celé dopadne! Jenže jak napsat něco o třetím dílu a vyhnout se spoilerům? Tak alespoň takhle: Je to všechno, co byste od grandiózního finále chtěli. Všechny postavy se vrací na scénu, všechny otázky jsou nakonec zodpovězeny a v samém závěru čeká ta správná jiskřička naděje. Jako odpočinková četba pro ty, kdo nemají problém představit si věci za hranicemi běžných dní, super záležitost.

Aimee Benderová

ZVLÁŠTNÍ SMUTEK CITRONOVÉHO KOLÁČE

#1

Tahle knížka u mě skončila v rámci "Tak si za to vyberte nějakou knihu, jo?" nakladatelský praxe, kdy je podobným bartrem obvykle řešená pomoc s transkripcemi. Nic jsem o ní nevěděla, líbil se mi přebal a hlavně se mi ohromně líbil název. Knížku jsem spolkla bez kousání. Nakonec mi dýl než Zvláštní smutek přečíst trvalo najít si hodinu na upečení onoho citronového koláče z fotky (který je mimochodem moc dobrý!).

Umíte si představit, jaké by to bylo, kdybyste z jídla poznali, jak se všichni, kdo s ním od semínka přišli do kontaktu, cítili? A jaké by to bylo, kdyby se váš geniální, podivínský a samotářský bratr dokázal proměnit ve věci, aby mohl být docela sám? Neumíte? A chtěli byste? Pokud ano, zakousněte se do Aimeeina koláče. Je zvláštní a lehký, čtivý tak, že se až přistihnete, jak neslušně hltáte (třeba v autě a pak vám je, jako mně, zle) a nakonec vás nechá tak trochu prázdné a tak trochu plné (spoiler: Asi jako pokoj po Joeovi, ale s jeho židlí postavenou uprostřed). 

Atmosféra knížky mi připomněla letní podvečery na konci prázdnin, kdy už se blížila škola, do které se vám nechce, ale zatím, ještě chvíli, jste do ní nemuseli - ten lehký smutek nad uplynulým časem se tu vznáší nad všemi postavami, které by mohly a často i měly, ale nakonec to neudělají a neřeknou, protože takový je život. Spousta věcí tak zůstane nevyřčená, spousta emocí schovaná kdesi hluboko a ani celá láska světa občas nedokáže přenést ani přes kopeček za barákem. Díky absenci uvozovek a zdařilému překladu text plyne, jste postavám i dění blíž a blíž, až jste u nich docela blizoučko. Nechte si chutnat, jen vězte, že ta citronová kyselost nemusí šmakovat každému (já ji mám ovšem velmi ráda).

A běhání? Byli jsme na týden v Niedernsillu, je třeba to dál rozvádět?
Jako vždycky jsme bydleli u Romany a její rodiny v penzionu Gassner a jako vždycky to bylo skvělý.
Mrzlo, až praštělo a Rakousko si na nás nachystalo sedm dní sněhu a azurově modrého nebe.
Teploty v noci klesaly vesele pod mínus dvacet, ráno se držely na mínus sedmnácti, takže jsem běhala přes den a málo. Jednak abych nebyla dlouho pryč a druhak v tý kose prostě dlouho nevydržím.
Madlenka začala suverénně lyžovat, což nás naprosto odzbrojilo a já ve volných chvílích četla, pila spoustu piva a kochala se cestičkama ve sněhu a taky zimním Nagelköpflem, který je prostě úžasný v každý roční době.

Niedernsill z kopce

Nagelköpfl

Zapomenout v autě mokrý rukavice, když je v noci venku -25°C je MOC dobrý nápad - aneb jak porazit gravitaci!

Madlenka Wonnová

Nagelköpfl

Jo a konečně, téměř rok po odevzdání, na který bylo tlačeno tak, jako na žádnou jinou předchozí knihu, na níž jsem dělala, vyšel můj překladatelský opus magnum. S ničím jsem se tak nenadřela, výsledek ovšem, nutno říct, vypadá dobře.