Víte, kluci, co dělá panda, když hoří les?

O tom, jak jsem se vydrápala v knižní padesátce do plusu, jaká byla první letošní audiokniha a co musíte vyfotit, abyste na instagramu dostali lajk od Jirky Homoláče.

David Mitchell

DŮM ZA ZDÍ

#0

David Mitchell je považovaný za jednoho z nejvýraznějších britských spisovatelů současnosti. Dům za zdí přinesl Ježíšek a bylo to po brilantně zábavných Třinácti měsících a Atlasu mraků, který se pro mě stal jednou z nejlepších audioknih loňského roku (dokonce jsem jí odpustila i to, že jednu kapitolu načetla mnou nenáviděná uhýkaná Stryková, jejíž přednes mi tak znechutil Murakamiho Norské dřevo, že jsem při jeho poslechu zažívala nefalšovanou fyzickou bolest) už třetí setkání s tímhle autorem (mimochodem, Atlas mraků byl i zfilmovaný Tomem Tykwerem a bratry (teď už vlastně sestrami) Wachowskými, já si na něj ovšem netroufám - dějovou kostru určitě na plátno přenést jde, ale ducha vyprávění těžko, na něco jsou pohyblivé obrázky zkrátka krátké).

O čem útlá novela o necelých 150 stránkách je? Představte si menší anglické městečko, kde v úzké, tajuplné a křivolaké uličce narazíte na nízké železné dveře, o nichž byste klidně přísahali, že tam ještě před chvilkou nebyly. Ty dveře se dají otevřít, co uděláte? Nakouknete jimi? A co když za nimi spatříte krásnou zahradu a veliký dům, jenž by se ale na malé místo mezi touhle a sousední, rovnoběžnou ulicí neměl podle fyzikálních zákonů vůbec vejít? Jestli jste už oběma nohama uvnitř, je to čtení pro vás. 

Fantasy příběh o tajuplných sourozencích, záhadném domě, mystikovi z odlehlých alžírských hor i těch, koho vlastní touha přiměla nevidět zjevné, je napínavý, zábavný, čtivý a do čtyř pětin i dobře vystavěný. Bohužel má fantazie zdráhá uvěřit soustavě oslích mostů, jež překlenují poslední, zbytečně násilná vysvětlení, rozuzlení a odpovědi přinášející kapitolu. Zvládnout ji autor lehčí rukou (čili si odpustit polopatické a přesto nelogické vyústění) a škrtnout naprosto absurdně otevřený konec, byla by to malá modrá perla pro každého, kdo se rád trochu bojí a komu nedělá problémy přistoupit na to, že v rámci našeho světa mohou existovat i jiné, další reality. Takhle zůstává jen zábavou na dva večery (což není málo).

Antologie finské fantastiky

LESNÍ LIŠKY A JINÉ ZNEPOKOJIVÉ PŘÍBĚHY

#1

To takhle jedete s maminkou na pár dní na výlet do Londýna a chcete udělat panu choti radost. V Harrods, kam jdete jako do muzea, objevíte unikátní Harrods pivo. Nadšeně ho koupíte, abyste si cestou domů uvědomili, že tenhle dárek ovšem do letadla nedostanete. Svět je prostě hrozný místo a vám nezbude, než se obětovat a strávit večer čtením a pitím piva.

Jsou knihy, které musíte mít, protože je napíše váš oblíbený autor, pojednávají o době (a)nebo tématu, které vás fascinují, doporučí vám je někdo, na jehož vkus dáte ANEBO je kniha prostě tak KRÁSNÁ, že je vlastně úplně fuk, co je zač. V posledním případě se snadno stane, že uvnitř není nic extra a vy pak litujete, že jste si knihu pořídili. Anebo - jako v tomhle případě - je i po přečtení fuk, že uvnitř stojí ze sedmi povídek za to jen dvě, Lišky bych si totiž koupila tisíckrát znovu, protože ilustrace Natalie Sychevské na přebalu, je tak úžasná, že kvůli ní ji prostě musím mít.

Předem je třeba říct, že vlna šílenství po severské literatuře, kterou zvedlo Milénium chudáka Stiega Larssona, mě nechává totálně klidnou. Zmíněnou trilogii jsem přečetla, knihy jsou to napínavé a znechucující zároveň a rozhodně mě nepřesvědčily, že bych nutně musela saturovat nějaké své sadomaso já další podobnými příběhy. Navíc u nás (rozuměj na BV) je povídková tvorba dostatečně bizarní i bez toho, že by měla přídomek "fantastická" a tak mě divnosti bez začátku, prostředku a konce, bez děje, bez postav, s divnými postavami, s bájnými prvky nebo podivným (často sexuálním nebo sexuálně motivovaným) násilím nechává naprosto netečnou. Nač tenhle úvod? To aby vás můj pohled na Lesní lišky třeba zbytečně neodradil. 

Sedmero příběhů, o jejichž překlad se postarali studenti pražské finštiny (klobouk dolů, naše povídková antologie měla vedle té vaší zůstat fakt jen mezi zdmi překladatelského semináře), přináší, jak se dočtete v doslovu, průřez povídkovou těch nejznámějších autorů finské fantasy. Pro mě stojí za zmínku především dystopické Kéž bychom tu byli taky Pasiho Ilmari Jääskeläinena a Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonen zpracovávající vlkodlačí téma po sto první a opět trochu jinak. Prvního autora a jeho Literární spolek Laury Sněžné (mimochodem také s překrásnou obálkou) jste možná zaznamenali a kdo ne, ten by zaznamenat měl, protože je to jeden z nejúžasnějších magickorealistických románů, co jsem v posledních letech četla. Zbývající povídky jsou buď úplně o ničem nebo mě dokázaly (jako Transit) znechutit svým vyústěním (a tím nemyslím onu avizovanou smrt). Přesto je to skvělý nakladatelský počin, který jde proti proudu aktuálního chrlení severských thrillerů a dává čtenáři možnost seznámit se i s jinou podobou nordické literatury a za to tleskám.

audio

Ladislav Zibura

PĚŠKY MEZI BUDDHISTY A KOMUNISTY

"Kluci, víte, co dělá panda, když hoří les?"
...
"Hoří taky!"

Kdybyste si měli poslechnout (anebo přečíst) jen jeden jediný cestopis, pak si kupte 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Ladislavovu prvotinu. Je to totiž záruka, že u jediného cestopisu nezůstanete.

Láďa je totiž neuvěřitelně vtipný. Chodí po světě a vypráví o tom, co zažil, koho potkal a co si o tom všem myslel. My běžci tohle chápeme, rozumíme tomu a oceňujeme to. Láďa totiž chodí na poutě, což znamená, že chodí daleko. Došel do Říma, Santiaga de Compostela a svou pouť do Jeruzaléma přes Turecko zachytil ve zmiňované prvotině. My ultraběžci mu tak rozumíme dvojnásob. Humor se v obou jeho knihách mísí s hlubšími a místy i hlubokými úvahami, s obrazy zemí, které jen tak nenavštívíte a když už, většinou ne tak, jak on: s otevřenou myslí a pusou od ucha k uchu. 

V listopadu jsem měla to štěstí, že mě moje sestra vzala na Láďovu besedu, kterou pořádal právě k vydání druhé knihy, v níž popisuje svou poslední výpravu. Tentokrát neměl za cíl žádné významné křesťanské místo, tentokrát totiž neměl cíl žádný. Odletěl do Nepálu a až na místě řešil, kam že tam vlastně půjde. Program v Číně pak přišel na přetřes až při nákupu letenky těsně před odletem z Nepálu. 

Nymburské kino řvalo při jeho vyprávění smíchy. Jestli smích prodlužuje život, nezbývá  než jménem všech budoucích plátců daně, kteří mi díky němu budou muset o pár let déle přispívat na důchod, Ladislavovi poděkovat.

Stejně jako v případě 40 dnů i Pěšky mezi buddhisty a komunisty načetl autor sám, takže pokud se na besedu nedostanete, můžete si Láďu poslechnout aspoň ve sluchátkách. V knižní verzi vás pak čeká grafický skvost z dílny ilustrátorů Tomski&Polanski - jestli mají Lesní lišky krásný přebal, Láďova druhá kniha je úžasná naprosto celá.

Připouštím, že jsem naprosto nekritická, protože Ladislavovy zážitky mi extrémně barvitě připomínají moje vlastní z doby, kdy jsem neměla děti a podnikala jsem (sama anebo častěji v doprovodu) podobné výpravy do zemí, kam běžní koupáci většinou moc (nebo vůbec) nejezdí. K tomu všemu ještě pochopil kouzlo dělání si srandy ze sebe sama a nebraní se ani trošku vážně. Totiž, když se dokážete sami sobě dostatečně upřímně a hlasitě smát, nemůže se vám nikdo moc pošklebovat, protože jste si takřka z čehokoliv už stihli udělat srandu sami. Třešničkou na dortu jsou ukázky "špatné poezie". Tak třeba tahle (protože ta je nám, co se zoufale snažíme překonávat zákony gravitace a tahat naše těžká já do nesmyslných kopců, velmi blízká):

VÝŠKOVÁ BEZMOC

Pět tisíc metrů nad mořem

pomalu zmírám, přírodou pokořen.

Už nestačí má vitální kapacita plic,

vidím tunel, světlo, jinak nic.

Kéž by mé břímě nesl šerpa ochotný,

ač mráz, potím se jak Petr Novotný.

Má lýtka třesou se únavou,

kyselina mléčná brzy bude smetanou.

Hillarymu pomohl k výstupu Tenzing Norgay,

Bémovi tunel Blanka,

já jsem ale bez proteinů a dehydrovanej

jak vyloupená spermabanka.

Upít se je neštěstí,

ufetovat se je na pěstí,

ale zemřít při cestě do kopce,

to může jen úplnej debil.

Navíc mám jeho autogram i s věnováním. 

Což je opravdu něco.

A jsem na něj tak pyšná, že vám ho musím ukázat.

Ten Atatürk je můj. Mám ho na lednici i s tureckou vlajkou. Tatíček spolu se svým mauzoleem a západem slunce je totiž zárukou pořádného apetitu!

Při běhání navíc funguje Láďovo vyprávění jako výborná motivace a anestetikum v jednom. Když on může ujít dva tisíce kilometrů, tak já přeci můžu uběhnout dvacet, i když mrzne až praští, ne? On bude doma za několik měsíců, já za dvě hodiny. Tak na co si stěžuju? Jediný problém můžou být občasné výbuchy smíchu, pokud se budete zrovna nacházet v oblasti se zvýšenou koncentrací lidí, může se stát, že z poklidného výběhu bude běh tempový, až vám někdo v obavě o vaše duševní zdraví zavolá expres do Bohnic.

A pokud chcete ten Homoláčův lajk, musíte mít ty správné kamarády. Ti vás totiž nejen dostanou do těch nejlepších průserů, ale můžou posloužit i jako špičkoví modelové.

S T-Birdem v Milíčáku, pleasure as always

Hrdina v mínusu

Mé knižní předsevzetí nezačalo nejlépe. Srdnatě jsem se snažila udržet na vlně dočítání starých restů, abych mohla odstartovat hezkým #0. Jenže pak mi T. kolega z práce poslal Tělo Itala Paola Giordaniho s tím, že je to drsný, ale mohlo by se mi to líbit (podotýkám, že kolegu I. osobně vůbec neznám, čili se nabízí celá řada teorií, jak a proč dospěl k tomu, že zrovna já bych mohla být ideálním čtenářem naturalistického, válečného románu z Afghoše). Půjčené knihy mají samozřejmě přednost, obzvlášť pokud si chcete přečíst jen přebal a najedou jste (záhadně) na straně 35. Jenže... co s mojí výzvou? Protože jsem děvče čestné jak Mirek Dušín, nemůžu se tvářit, že je moje a už vůbec ne, že mi už před začátkem roku ležela v knihovně. A jelikož těch, co mi v knihovně leží, je stejně mnoho jako ruských vojáků u Stalingradu, i usoudila jsem, že zanedbání vlastněných na úkor cizáků bude ztrestáno odečtem. Takže stojím na prahu nového roku a z knižní výzvy mám splněnou přesně -1 knihu. Gratuluju!

Paolo Giordano

TĚLO

# -1

Setkání s autorem bylo pro mě fascinujícím zážitkem. Jeho prvotinu Osamělost prvočísel, která byla posléze i zfilmovaná, jsem zaznamenala jen koutkem oka, takže teprve teď jsem mohla žasnout nad tím, jak může někdo, kdo má doktorát z teoretické fyziky vládnout takovým jazykem a umem vyprávět velké i malé, silné i pomíjivé příběhy postav tak živých, že těžko uvěříte, že v některých italských kasárna ty kluci skutečně zrovna nespí, neposilují nebo prostě jen nečekají, až je pošlou na další misi.
Právě mise do afghánského Gulistánu slouží Giordanimu jako jeviště pro rozehrání dramatu v jehož středu stojí tělo; tělo fyzické, tělo přítomné, tělo umírající, tělo zrazující, toužící, zoufalé, uspokojené, tělo jako skvěle fungující a jindy krajně nespolehlivý stroj. V doslovu překladatelka navíc osvětluje, že v italštině název knihy znamená také útvar, masu - tedy tělo jedince, i masu armády, v níž zaniká a stává se její součástí, aby se nad ním v případě, že zemře, zavřela jako kalné vody a obratem jej nahradila někým jiným. Román otevřeně zobrazuje syrovost a surovost války, to, jak člověka zbavuje části jeho osobnosti a mnohdy kompletní důstojnosti. Je to román o vině a (sebe)trestu. Každý z vojáků si nese nějakou svou bolest, nějakého temného pasažéra, ať už je to rodinné trauma doktora Egitty, které ho přiměje si prodloužit pobyt na misi o další turnus a nepřímo tak zapříčiní sled tragických událostí, minulost velitele jednotky Reného, přístup k životu magora Cederny, vztah s matkou nezkušeného Ietriho nebo zázemí šikanovaného Mitrana... Každý z nich má své důvody, proč je v armádě a i kdyby se vám prostředí zelených mozků jinak hnusilo, tady máte možnost podívat se pod pokličku a ochutnat, jak ten guláš, co by vám v kantýně naservírovali, mohl možná tak trochu chutnat.
Styl vyprávění je svou (chtělo by se napsat vojenskou) prostotou strhující. Od prvních pár stránek víte, že se něco stane. A že to bude sakra zlý. Jen nevíte, co přesně a hlavně kdy. Postupně budované napětí předtím, než osud (a povstalci) udeří, by se dalo krájet a s každým dalším jasnějším a zřejmějším náznakem toho, co přijde, autor umně utahuje uzel na vašem žaludku a knedlík, co vám zadělal v krku, úspěšně kyne. Afghánská linka funguje skvěle, bravurně vykreslené postavy vám ožívají před očima stejně jako drsně krásná krajina, která je obklopuje. Celý román je naprosto nepatetickým nositelem pacifistického poselství (ne nadarmo jej otevírá citát z Na západní frontě klid). Protože je jedno kde, kdy, kdo a s kým, jedna obecná pravda platí stále: War never changes...

Jen škoda toho opravdu nepříjemného množství překlepů, u knihy z podobné edice a renomovaného vydavatelství je (dle tiráže) absence jazykové korektury trestuhodná (překladatel není stroj, redaktor může překlep přehlédnout, proto má mít každá překladová kniha svou svatou trojici, aby pak čtenář nemusel být rušen zbytečnými chybami).

A co ten zmiňovaný hrdina?

No to jsem, jak jinak, já.

Motivace totiž není nikdy dost, a tak jsem si nechala natisknout můj vlastní osobní ultrahrneček. Ještě o jedno kafe denně víc a nebudu mít ani modrou, ani červenou, ale černou krev a tak mám tenhle krásný citát pořád na očích a připomíná mi, proč že to všechno vlastně dělám (obzvlášť v těch mrazech, co teď panují venku, mi krapet tuhnou závity). 

Takže mám parádní hrneček.

A s hrnečkem jsem si na zahřátí dopřála taky skutečně dechberoucí, adrenalinem nasáklý okamžik počítačovýho hrdinství.

Tak snad se mi ten sen nezmění v hodně škaredou noční můru.

Knížky do ucha, knížky na papíru aneb jediné letošní předsevzetí

Vloni jsem si (stejně jako v předchozích letech) dala hromadu předsevzetí, jejichž splnění se mi během roku dařilo spíše méně než více. Ta běžecká jsem se rozhodla si definitivně nedávat, protože to poslední (alespoň 80 km týdně a 3200 km za rok) vedlo k naprostému vyhoření a fyzickému rozkladu. Běžecký cíl pro letošní rok je tedy natolik vágní (60-80 týdně, co nejvíce nastoupaných metrů), že by ho snad i taková lama jako já mohla zvládnout. Zbytek nemá s dětma asi moc cenu řešit, ty moje dvě blonďatý proměnný mě nepřestanou utvrzovat v tom, že čas strávený plánováním můžu vždy využít lépe (třeba civěním do horního pravého rohu místnosti doprovázeným pouštění sliny). Stačilo pouhých pět let, aby mého plánovacího ducha zlomily, a já přestávám definitivně plánovat.
Jedno předsevzetí si ale neodpustím. Skvěle mi k tomu nahrává i diskuse pod posledním článkem loňského roku - skutečně nepíšu jen hejty a nečtu jen knihy, které se mi nakonec moc nelíbí. Naopak. Většinu času se snažím vybírat takové knihy, jež hodnotou nebo zábavou (ideálně hodnotnou zábavou) převýší alespoň to civění do rohu se slinou pozvolna kanoucí z koutku úst. Na rozdíl od mnohých žen netrpím obuvní, kabelkovou, kosmetickou, šperkovou ani hadrovou mánií, já mám jinou úchylku. Hromadím knihy. Hromadím je s gustem náruživého kuřáka a jako on si zhluboka slastně potahuje poté, co si připálí, já otvírám nové knihy a jako feťák, která si konečně vrazil buchnu hluboko do žíly vdechuji z plných plic vůni tiskařské barvy. Ta slast! V posledních letech se u nás doma ovšem rozrostl takový nešvar a slovíčko prcat s ním nemá nic společného. Hromadím rychleji než čtu. Hromadím tak rychle, že to prostě v kombinaci s pracovními závazky a dětma a domácností nejde stíhat číst. Mé letošní předsevzetí je tedy nasnadě: do konce roku přečtu padesát knih, které mám v tento okamžik v knihovně. A protože pod dohledem se ta předsevzetí plní snáz, bude se o to, co jsem četla, s vámi dělit. Máte radost? To doufám.
A to není všechno.
Předloňský rok jsem prožila jedno z oněch osudových setkání - můj svět se protnul se světem audioknih. Zjistila jsem, že můžu naprosto lehce spojit své dvě velké lásky: běhání a čtení. Běžím a do uší mi někdo čte. Jak prosté, milý Watsone! A protože jsem se v audioknihách vůbec neorientovala, brala jsem je, půjčovala si a kupovala tak, jak mi přišly pod ruku. Abyste se záplavou audioknih nemuseli jen tak na blind probírat i vy, budou se tu od teď objevovat i krátké zprávy ze světa audioknížek. Jasně, že se budu snažit dál psát i o běhání, ale těch plánů na letošek je tak málo (Brdská, ŠUTR a GGUT), že to na samostatný text ani nevydá.
Věřím, že mě vaše komentáře přivedou na stopů dalších zajímavých (audio)knih, které stojí za to číst (ať už očima nebo ušima) a doufám, že se mi třeba podaří inspirovat (nebo alespoň (ne)odradit) i někoho z vás.

Šťastný nový rok, ať nám to běhá a ať se nám daří kromě těla sytit tak či onak i duši.