...zpíval v hitu roku 1997 slepý operní pěvec Adrea Bocelli v duetu se Sarah Brightman
U mě nadešel čas rozloučit se s mýma prvníma vyloženě trailovýma botama. Už od Kaiseru stojí alloutpeaky na balkoně a já ještě nenašla sílu je hodit do popelnice. Nejdřív jsem je tam odložila, protože děsně, ale fakt děsně po tý cestě v pytli smrti smrděly. Jsou sešlapaný a děravý a prodřený (byť jsme spolu naběhaly jen 1300 kilometrů a člověk by od bot, co stojí skoro tři a půl tisíce, teda čekal větší výdrž) a já je miluju ještě víc, než když jsme se viděly poprvé.
Začínám sentimentálnět. Ráno jsem propadla hysterii, když jsem nemohla najít buff z WS100, který mi Dvanáctka vloni v létě daroval jako motivační záležitost, abych nezapomínala, proč to všechno dělám. Je to takový můj token, který u sebe nosím, abych opravdu nezapomněla.
Jsou prostě věci, se kterými se mi loučí blbě a pak takové, s nimiž se mi loučit nechce ani náhodou. Na druhou stranu jsem se bez sebemenšího zaváhání rozloučila s některými svými běžeckými sny. Po postupně narůstající intenzitě negativní komentářů na adresu Silvy Norticy, je to tamější stovka. Nepotáhnu se do Novohradských hor, aby mě pak štval přístup organizátorů. Na to je podobných podniků už příliš široký výběr a já těch možností něco podobného ročně absolvovat budu mít minimálně. Zvyšující se masovost a počet bodů nutných k tomu, abyste se mohli vůbec do losování o místo na UTMB vhodit, mi je a priori proti srsti. Už těch 650 lidí, co běželo Kaiser, bylo dost, jak to asi musí vypadat, když na horský stezky vyrazí 4500 (nebo kolik jich je) natěšených nadšenců? Jestli se mi někdy podaří dopracovat se do fáze, kdy bych měla odvahu si na nějakou stomílovku v horách troufnout, tam to nebude. Nebo aspoň hned ne.
V síni ovšem taktéž sráti nehodlám a sny a plány mám nadále dostatečně divoké, aby si mohla široká veřejnost ťukat na čelo.
Třeba tenhle:
Začínám sentimentálnět. Ráno jsem propadla hysterii, když jsem nemohla najít buff z WS100, který mi Dvanáctka vloni v létě daroval jako motivační záležitost, abych nezapomínala, proč to všechno dělám. Je to takový můj token, který u sebe nosím, abych opravdu nezapomněla.
Jsou prostě věci, se kterými se mi loučí blbě a pak takové, s nimiž se mi loučit nechce ani náhodou. Na druhou stranu jsem se bez sebemenšího zaváhání rozloučila s některými svými běžeckými sny. Po postupně narůstající intenzitě negativní komentářů na adresu Silvy Norticy, je to tamější stovka. Nepotáhnu se do Novohradských hor, aby mě pak štval přístup organizátorů. Na to je podobných podniků už příliš široký výběr a já těch možností něco podobného ročně absolvovat budu mít minimálně. Zvyšující se masovost a počet bodů nutných k tomu, abyste se mohli vůbec do losování o místo na UTMB vhodit, mi je a priori proti srsti. Už těch 650 lidí, co běželo Kaiser, bylo dost, jak to asi musí vypadat, když na horský stezky vyrazí 4500 (nebo kolik jich je) natěšených nadšenců? Jestli se mi někdy podaří dopracovat se do fáze, kdy bych měla odvahu si na nějakou stomílovku v horách troufnout, tam to nebude. Nebo aspoň hned ne.
V síni ovšem taktéž sráti nehodlám a sny a plány mám nadále dostatečně divoké, aby si mohla široká veřejnost ťukat na čelo.
Třeba tenhle:
