Oh, happy days

Začala nám školka a se školkou nám začaly radosti v podobě volnějších dní a školkových bacilů. Školkový bacil je pěknej prevít a každý, kdo s ním přišel do styku, mi to potvrdí. Objevuje se podobně zvaně jako strýček Pepin a zůstává taktéž obdobně dlouho. Ten, kdo ho dotáhne, se z toho (alespoň u nás) vylíže nejrychleji a zbytek tlupy si ho pak vesele předává.

Ráno před Barokem bylo jasný, že je to tady: sezóna babího léta a školkových bacilů začala. Další týden jsem bruslila na hraně, abych se v sobotu dorazila a další čtyři (čtyři!!!) dny nevyběhla, protože jsem prostě nebyla absolutně schopná. V zásadě ničeho. Natož běhu. Měla jsem pocit, že mi v hlavě roste druhá hlava, podstatně větší, než ta první a usilovně si snaží prorazit cestu ven. Ve čtvrtek ráno nula naběhaných kilometrů, T. služebně v Irsku a já s deadlinem na odevzdání čehosi, co zdaleka nemá podobu, v níž bych byla ochotná pustit to z ruky. Přijela babička. A já místo, abych zasedla ke klávesnici, jsem obula kecky a jala se molitanovou hlavu venčit.

Znáte ty pohádky, ve kterých se vše zlé nakonec v dobré obrátí? Kdy všechno vypadá černě a ve finále je to maximálně bledě šedé? Tak víte, o čem budu psát.

Mně bílou do černé zaručeně dokážou přidat:
1. Běžecký kamarádi, za kterými se vypravím přes půl Prahy, který vždycky ráda vidím, který jsou tak hodný, že mi půjčí svoje hole, abych si je kvůli jednomu závodu nemusela kupovat a který mají tak fantastický dveře, že okamžitě lituju volby oboru, protože přesně u takových pánů profesorů bych chtěla ten svůj opus magnum psát.

Domů jsem poprvý v životě běžela s hůlkama na batohu. Přišla jsem si docela jako Xavier Thévenard (kdybych ho nesla na zádech místo těch holí, nemohli by na mě lidi koukat vyjevenějc). Pak jsem sice z fotek konstatovala, že jsem si je dala úplně blbě a není tudíž divu, že mám otlačenou pravou část zad, ale nevadí, to se doladí! Ještě je čas. Moc ho není, ale ještě je.

2. Nedělní dlouhý, na který vám jiný kamarád bez otálení kývne a vy najednou běžíte s bronzovým medailistou z dánské stomílovky, s někým, kdo dostal za to, že běžel děsně daleko fakt rychle dokonce i peníze a dvě a půl hodiny uběhnou, ani nevíte jak. Poslouchání úžasnýho povídání o stomílovce a probíhání pražskými favelas. Parádní exkurze po odvrácené tváři stověžaté matičky pod heslem: už vím, kam se přestěhoval Karlín, co měl temnou duši.

Kdybyste si chtěli přečíst, jak takový běh Dánskem vypadá, můžete v medailistově podání TADY, a od dalších účastníků zájezdu TADY a TADY. A protože jeden pohled může říct víc než sto slov, dodávám video kamaráda Pavla (toho, co mi dělal garde na konci JUTu):

3. Hodinový výběh s Radkem Brunnerem - že je to blbost? Ale kdeže. Navíc ho můžete absolvovat taky - stačí, když si rozhovor s ním stáhnete (TADY) a pustíte do sluchátek. Věřte mi, stojí za to. Je to veliká dávka pohody a běžeckýho optimismu, kdy jsem až po hodině zpátky u auta zjistila, že se rozpršelo.

Objemově ten týden rozhodně zázračný nebyl, ale tak jako v pohádkách, i mně ty moje tři sudičky nakonec ke štěstí (aspoň malýmu, běžeckýmu) nakonec pomohly. Díky vám za to! (Psi štěkají, ale karavana jde dál...)

A protože jsem konečně po 15 měsících K. odstavila, můžu začít znovu holdovat truňku, což se je projevuje všelijak, třeba tak, že po večerech místo práce píšu básně (a kdybyste si je chtěli přečíst, můžete TADY).

Baroko all inclusive!

Je sobota pátého září a já se za deset minut sedm snažím potichu proplížit chodbou ven z bytu, abych byla před barákem včas a kamarádka Rita, které dělám dneska cestou do Plasů závozníka (ergo je tak hodná, že sveze), na mě nemusela moc dlouho čekat.
Naivně předpokládám, že všichni ostatní členové domácnosti blaženě spí, když se z pokojíčku ozve už notně rozhořčené: "Hotovó!!" V následující pěti minutách trhám rekord ve vylejvání nočníku, chystání oblečení, náhradního oblečení a oblečení na ven, což jsem včera jaksi nestihla a vysvětluju M., že až si nebude chtít hrát, má jít tátu potichoučku vzbudit, aby přitom neprobudila i Kačenku (zlatý voči, který to viděly, ale naděje umírá poslední).
M.: "A maminko, kdy už budu dospělá a budu moct s tebou běhat ty maratony?"
Rozpouštím se v louži růžový vody.
"Brzy, Madlenko, už brzy!"

Baroko maraton jsem běžela poprvé a naposledy předloni. Líbil se mi moc, vedro, který ten den bylo, se mi líbilo už o poznání míň, nicméně jsem si pamatovala krásný úseky podél řeky a taky spoustu občerstvovaček, ukopnutý nehet a šílené obíhání ještě šílenější, po obvodu kilometr měřící louky na začátku a na konci celého podniku. Suma sumárum když jsem se vloni zamýšlela na tím, co bych tak letos chtěla běžet, bylo Baroko spolu s Brdskou na seznamu jako první (asi že jsou oboje tak krásně zkraje abecedy).

Jakmile začnete trochu víc běhat a absolvujete pár delších závodů, snadno se necháte ukolíbat pocitem, že maraton není taková štreka a že ho dáte prostě v pohodě kdykoliv a (skoro) kdekoliv. Omyl! Pokud jste na tom s teplem podobně jako já, čili vás na něj baví v teoretické rovině myslet ve chvíli, kdy je venku aspoň třicet čísel sněhu a na teploměru mínus deset, ale jakmile se rtuť vyšplhá nad pětadvacet, jste zralí na infarkt, je vám jasné, kolik jsem toho v letošním propečeném létě naběhala. A jakou to mělo kvalitu. Jsem totiž jako sněhulák Olaf z - u nás teď tak populárního -Ledového království.

Jen já neměla svůj osobní sněhový mráček a tak jsem musela téměř veškeré síly přes léto soustředit na to, aby ze mě nezbyla jen louže a na běhání už moc sil nezbývalo.
V pátek jsem dostala strach. Co si tam proboha počnu?

Když ale přijde T. s tím, že pro mě s holkama přijedou, hážu černý scénáře za hlavu a ráno vysmátá s vidinou mnohahodinového opušťáku, kdy nebudu muset nikoho hlídat, kam zas leze, jak se snaží připravit se o život a mě o zbytky nervů, jestli (ne)jedl a co to proboha zase žere, jestli nemá načůráno v gatích a jestli dost pije, aby měl co čůrat, vplula k Rituš do auta a mohla po Napoleonsku zavelet: Na Plzeň, Vávro! Na Plzeň! Cestou jsem opět mlčela, jak zařezaná - tak moc, že jsme kvůli tomu tichu skoro neslyšely navigaci a málem přejely sjezd. Dobrá věc se nakonec ale podařila a po oslavném vůbec-se-mi-nechce-děsně-chcát tanečku na parkovišti jsme se mohly odebrat do prostoru startu. Vyzvednout číslo, čip, na záchod, pozdravit Soňu, znovu na záchod (a to ještě třikrát), odložit věci, pozdravit Pavla, nezmrznout na startu a běžíme!

Jestli váháte, kdy a kde si odběhnout první trailový maraton, vyrazte do Plasů. Vážně. Startovné za hubičku, servis perfektní, organizace skvělá, jen ty kilometrovníky, to je prostě místní bolest - ty je potřeba ignorovat. Nejdřív jsou děsně daleko od sebe, pak jsou najednou nasilážovaný jeden na druhým, abyste nakonec doběhli do cíle o něco dřív, než byste podle většina gps měřičů vzdáleností měli. Pokud se na to, kde jste a jak rychle běžíte, upínáte tak jako já, věřte prostě svým orlojům a plaské kilometrovníky berte pouze orientačně.
Jinak je to paráda. Je krásně, chladno, prvních pár kilometrů běžíme s Rituš spolu, ubíhá to, ani nevím jak. Míjíme Renatu a v prvním delším stoupání pokračuju sama. Pozůstatky rakouskýho soustřední (pardon, rodinné dovolené) se projevují a jde to lehce. Jelikož startuje maraton zároveň s půlkou, na níž je přihlášeno skoro třikrát víc lidí než na maraton, mám koho předbíhat a to mě baví. Naprosto sadisticky si užívám, jak ostatní kolem mě do kopce funí, jak nemůžou a jak já můžu (však na mě taky dojde). Po kopečku občerstvovačka, po ní silnice, a pak už se odbíhá do zlatých lánů polí, kolem se otvírá krajina, sluníčko svítí, ale ne moc, vítr zafukuje, ale příjemně a je to prostě nádhera. Na dvacátým kilometru se ke mně připojuje zrzavá holčina, ze které se vyklube ultračka a pětinásobná maminka k tomu. Sbírám čelist ze země a vracím se zpátky na stromy.

žrací z občerstvovačky na 25.km - snad se nebude kolegyně zlobit, že ji tu takhle vystavuju, ale vážení, tahle slečna má pět děti - jojo, takhle se na lopatu sedá! (anebo nemožné neexistuje, je to jen v hlavě - alespoň když dojde na běh a rodinu)

Později se odpojuju, protože mám zjevně stejnou "diagnózu" jako Dvanáctka a prostě potřebuju být sama. Je pravda, že nejlíp mi je, když kolem mě nikdo není. Od dvanáctýho kilometru mám na dohled dvojici holek, kterou neúspěšně stíhám až do cíle, jinak většinu času nikoho nepotkám. Tak se mi to líbí. Takový krásný, dlouhý sobotní běh v přírodě s občerstvením na každým rohu a po každým kopci a výsledkovou listinou v cíli.
Všechno jde dobře až do nějakýho třicátýho kilometru. Už zkraje jsem poprvý v životě pozorovala, že mě nějak divně bolí nohy, že se tváří, že by si rády trochu křečly a to já neznám. To neumím. Respektive znám. Znám to velmi dobře s finálních fází obou těhotenství, kdy mě chytaly tak strašný křeče do lejtek, že jsem kvičela bolestí jak kuchaný podsvinče a mlátila sebou jak vyvrženej vorvaň (když máte pupek, že přes něj nedosáhnete na volant, je to to jediný, co můžete dělat), ale ne z běhání a při běhání. Po tom třicátým se mi začne navíc z banánů obalovaných v soli zvedat brutálně žaludek, a aby toho nebylo málo a já byla správně vyvážená (jako strava z reklamy), přidají se i kolena. Obě. Poslední deset trpím. S každým dalším kilometrem o něco víc. Snažím se makat, chtěla jsem to letos stihnout pod čtyři třicet a je jasný, že to nebude zadarmo. Na občerstvovačkách tvrdí, že už jen šest do cíle, už jen z kopce (což teď bolí pomalu víc než nahoru), už jen dva, už jen... jenže ono je to o pár set metrů víc, který se ale umí neskutečně natáhnout. Nezastavit se na poslední občerstvovačce (nebo na tý první), byla bych si ten svůj cíl splnila. Jenže taky bych se možná zblila, protože mi ten slanej banán šel fest nahoru. Po čtyřech hodinách a pětadvaceti minutách je tu znovu louka a mně je jasný, že pod čtyři třicet to nebude, protože to tam prostě nejni. Snažím se běžet, co to dá, ale moc to nedá. Takže nakonec čas o třináct minut lepší než předloni, což je ovšem taky hezká cifra.

V cíli medaile, pomeranč, mé nesouvislé blábolení a snaha dovolat se T., kterýho s holčičkama marně vyhlížím. Když mi konečně telefon zvedne, dozvím se, že jsou ještě v Praze, protože K. dlouho usnula, teď ji vzbudil a za chvíli můžou vyjet. Spadne mi čelist. Je mi zima, strašlivě mě všechno bolí, kyčel, kotník, kolena, jak Frankensteinovo monstrum se sunu do stanu s batohama, kde se jich válí už jen poskrovnu (měla jsem pocit, že za mnou je ještě spousta lidí, zas tak moc jich ovšem nebylo) a motám se k lavičkám, kde sedí tvrdé jádro ITB. Kluci a Petra jsou zlatí, dostávám magnesium na nohy, pivo a párek mi je donesen až pod noc, a když mi je nabídnut i odvoz do Prahy, neváhám a vyžírkovsky se nechávám od Pavla odvézt až před barák. Zatleskáme ještě Renatě, která si po doběhu přebírá zaslouženou stříbrnou medaili a vyrážíme. Cesta domů je parádní, jestli jsem kecala nesmysly, připočti to, Pavle, prosím, celkovému vyčerpání organismu :-).
Jelikož jsem holka šikovná a domů si vezu kromě igelitky se slevama i všechny nehty na nohou, je potřeba si poté, co bosá vypadnu z auta, zkopnout prsty o místní vystouplý kanál. Kdo umí, umí.

Až se budu v prosinci rozhodovat, kam v dalším roce, tak nějak tuším, že září je jasné.

Uvidíme se v Plasích.

Kilianův druhý vrcholek

Před časem jsem psala o první části Summits of My Life Kiliana Jorneta. Z dokumentu jsem nebyla dvakrát nadšená, ale filmů o běhání je jak šafránu, a když už vás Ohnivé vozy po stopadesáté druhé nebaví a Unbreakable znáte líp, než kde je který výmol a kořen na pravidelném běžeckém okruhu (případně Dvanáctka skládání stanu), nezbývá vám příliš možností, po čem sáhnout. Pokud zvolíte Déjame vivir, připravte se na podstatně lépe poskládaný, solidně šlapající hodinový dokument zakončený desetiminutovými záběry, které vám stoprocentně vyrazí dech (pokud se tak nestane a vy se budete následujícími řádky cítit poškozeni a obráni o slibovaný zážitek, stavte se, zdarma onen dojem úderem tupým předmětem ráda dodatečně navodím).

Na rozdíl od první části Summits of My Life, se tentokrát dočkáme alespoň zběžného představení účinkujících - rychlý titulek na úvod, aby bylo všem jasné, o koho se vlastně jedná, v zásadě stačí. Pořád chybí jakékoliv uvedení závodů a rekordů, které Kilian v Dejamé vivir absolvuje, což je škoda, protože místy se jednotlivé závody a podniky přelévají jeden v druhý tak, že má divák problém se orientovat. A že nás tentokrát s sebou vezmu za skutečnými perlami: snaha o překonání rekordu ve výstupu a sestupu na Mt. Blanc, běh na horu Elbrus uprostřed Ruska, kam jede Kilian autem (!) a neskutečný, absolutně dechberoucí výstup a sestup Matterhornu, kdy K. překonává dosavadní rekord Itala Bruna Bruniho.

Kiliana v dokumentu doprovází přítelkyně Emelie Forsbergová a kamarád Mathéo Jacquemoud, francouzský skialpinista, který ač už čtvrt století na světě, vypadá jako kapánek odrostlý Budulínek. Možná si, tak jako já, budete muset pořád připomínat, že tenhle věčně usměvavý klouček není žádný pojídač hrášku, jenž ve volných chvíli tře liščí ocasy ebenovými tyčemi, nýbrž další terminátor upravený pro sakra rychlý pohyb ve vysokých horách. Nejkouzelnější postavou pro mě ale byla jednoznačně Mathéova babička, taková ta správná bábinka, se kterou má rekordman evidentně kouzelný vztah, a která prožila život vysoko v horách a to, co vnouček dělá, ji nechává naprosto chladnou - asi že si vůbec neuvědomuje, komu vaří večeře a s kým po odpoledních mastí karty a kouká na telku (v jedné krásné scéně poté, poté co se Mathéo pokusí s Kilianem překonat rekord ve výstupu a sestupu na Mt. Blanc, v němž nemůže kvůli zraněnému kolenu nakonec pokračovat, v cíli říká: "Babi se mě ptala: 'Tak co, prošel ses včera hezky?'... Říkám jí, že budu muset ráno brzy vstávat, abych znovu vyrazil na Mt. Blanc. 'Aha, znovu na Mt. Blanc? Tak se hezky projdi. A budeš večer zpátky?' říkám, ne v poledne, tak na mě čeká, že si spolu dáme oběd.").

Tentokrát jsme ušetřeni dojímavých řečí o přírodním založení Kiliana, místo toho jsou nám naservírovaní kouzelní Rusáci se zlatými zuby žijící v plechových boudách na úbočí skalnaté hory a nějaké ty historické záběry z počátků skyrunningu. To vše podbarvené skvěle vybranou hudbou.

Jestli vás prvních padesát minut Kilian nijak zásadně nepřekvapí, věřte, že posledních deset vám dokáže, proč jsou (skoro) všichni z toho drobnýho kluka auf. To, co na Matterhornu předvedl, v mých očích naprosto popírá fyzikální zákony. Jak tam jako může běžet a nespadnout?! To má na nohou přísavky jako žába nebo ho v mládí kousl pavouk?!

Absolut vodka by si ho mohla dát do reklamy - Absolut Run. Anebo možná až a absurd?

Jestli čekáte, že se dozvíte něco víc o Kilianovi a jeho (osobním) životě, tréninku, stravování, plánech, snech, obavách atd., opět se nedočkáte. Není to dokument o něm samém, ale o jeho běžeckých podnicích a ty jsou tentokrát naservírované se vší parádou.

Nechte si chutnat!