úterý 30. prosince 2014
neděle 28. prosince 2014
(Nesvatý) POP druhý
Vloni kluci a holky z našeho běžeckého kroužku přátel piva občas myslících na běh (nebo je to oficiálně opačně?) spustili vlnu "okoloběhů". Běželo se okolo Liberce, Kladna i Berouna, ale hlavně Prahy. Toho první partyzánské oběhu Prahy jsem se zúčastnila na celé dva kilometry podél přehrady. Vlastně zúčastnily jsme se - mateřský plurál je tu na místě, protože jsem byla ve čtvrtém měsíci a táhla tudíž Kačenkou s sebou. Tehdy jsem si říkala: tak za rok celý!
A to jsem nejspíš spadla z višně. Jak mě mohlo něco takovýho napadnout? Když pominu docela zanedbatelný fakt, že ti, kdo běželi celou trasu, natočili třiasedmdesát kilometrů a pár set metrů k tomu, jsem evidentně zapomněla na poměrně podstatnou skutečnost: ač jsou muži evolučně vybaveni trpělivostí, shovívavostí a otcovským géniem, když dojde na kojení jsou platní jako sáňky... 24. prosince v Čechách. A protože Kačenka pořád preferuje tekutou stravu, nemám šanci dostat delší vycházky než na dvě, maximálně dvě a půl hodiny (ale to už chytám nerva, že mi tu chuďátko moje milovaný pláče hlady a já, krkvačí matka, si někde trajdám). Takže když Martin vyhlásil druhý ročník POPu, zasnila jsem se a odložila to ad acta.
Předevčírem jsme ještě obráželi příbuzné (Ježíšek u nás totiž dárky trousí všude možně) a do toho mi přišel mail od Honzy v duchu - tak co, jdeš zítra?
Ono je to už zítra?! Cestou domů Madlenka spala a Kačenka vřeštěla jen trochu, tudíž se mi naskytla jedinečná možnost předestřít onu nabídku, kterou nelze odmítnout. Jako bonus k tomu, že budu přes dvě hodiny pryč, jsem měla ještě tu drzost/odvahu prosit, jestli by mě do Vysočan, kde jsem se plánovala připojit, nehodili autem? Nakonec to ani nebolelo a nevycházet K. zrovna spaní, T. by mě s holkama fakt i odvezl. Takhle jsem jela busem. Přes třicet minut. Sama. SAMA!
To je stav, který oceníte asi až ve chvíli, kdy vám doma konstantně někdo (vy?) ječí. Když jsem se před pár lety poprvé v životě ocitla sama na stáži v Turecku, a aby mi to uteklo, jezdila jsem o víkendech po výletech (což znamenalo 8-10 v autobuse jen na cestě tam), samota mě tížila, byť jsem na sebe samozřejmě byla - právem, jak jinak? - pyšná, že to zvládám. Teď to bylo až surreálný. Kdesi v hloubi se ozývaly starý návyky, který se děsily toho, jak takovou dobu jen tak, bez ničeho, vydržím? Totiž, před holčičkama jsem tyhle ztrátový časy eliminovala téměř na nulu. Málokdy jsem jezdila bez knížky nebo jinýho čtení a sluchátek v uších. Ani vteřinu nazmar! Asi bych i řešila, co si o mně ostatní lidi v autobusu budou myslet - kecky, elasťáky (za normálních okolností potupný toť kus oděvu pro někoho, kdo jako já, má celoživotní mindrák z křivých a ne zrovna hubených nohou), šusťákovka a především nezbytná ledvinka. Do módního policisty mám daleko, ale tohle je faux-pas i pro mě. Tentokrát však žádná knížka, žádná hudba, žádný řešení zkoumavých pohledů. Bylo mi to fuk a bylo mi krásně. Ani se mi ve Vysočanech od toho topení, co mi příjemně hřálo zadek, nechtělo zvedat. Ale co naplat.
Seběhla jsem k cyklostezce, kde jsem měla potkat běžící chumel. Ten nikde. Mezitím mi Martin psal, že tam budou ve dvacet. Bylo 12:10 a mrzlo. Rozhodla jsem se jim běžet naproti. Po chvíli jsem posílala zprávu, abych se ujistila, že běžím správně. Po dalších dvou kilometrech, kdy vymizely i maminky s kočárky a posléze i pejskaři, jsem nevydržela s nervama a jala se Martina otravovat telefonem.
Opět se mi potvrdilo to, že mezi běžci je zvýšená koncentrace fajn lidí. Možná by si měl někdo požádat o nějaký grant na sociologický zkoumání abnormální pohodovosti běhající části populace. Poměrně dlouho jsem řešila, kde jsem a kde jsou oni, kam jsem běžela a jestli jsem blbě nebo ne, načež v okamžiku, kdy jsem zavěsila, se všichni vyloupli zpoza horizontu. Dlouhý barevný běžící had starých i nových tváří. Další z řady nadmíru příjemných setkání s těmi, které jsem už měla tu čest a možnost poznat stejně jako s těmi, s nimiž jsem se viděla poprvé (nebudu vyjmenovávat, protože bych 100% na někoho zapomněla). Pohodovým tempem se pokračovalo dál na Malešice. Po Praze v zásadě neběhám. Křižuju blízké okolí, ale dál jsem se pustila jen jednou s Deni a Michalem a jednou, možná dvakrát jsem běžela do centra do školy. Je zvláštní běžet v místech, kde normálně jezdíte akorát autem. Po obligátní zastávce v Lidlu, kde Honza opět vyžadoval razítko, aby měl potvrzené zdržení od vyšší autority na mě padla tíseň (čti: začala jsem hysterčit), že to ovšem do dvou domů nemůžu stihnout a všem těm chudákům, co měli konečně po pětačtyřiceti kilometrech pauzu, v duchu vyčítala, že se děsně pomalu cpou, zatímco mně stoprocentně doma umírá hlady kojenec (pro OSSZ: neumíral). Po úžasným malešickým industriálu jsem se nechala na Černokostelecký vycukat a rozhodla se vypravit na bus. V tu chvíli celý had překročil Rubikon a já tam zůstala jak voják v poli. Nestihla jsem se ani s nikým, kromě Martina, rozloučit.
Pokusila jsem se na zbytku rodiny vyžebrat odvoz, což mi neprošlo. Chvíli jsem mrzla na zastávce, abych chytla autobus aspoň na Zahraďák. Jak unáhlený bylo moje rozhodnutí, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem ze Švehlovky mířila k nám a na opačný straně křižovatky vidím známý pestrobarevný štrůdl. Stihla bych to. Teda skoro. Ale stejně rychle, ušetřila bych třicet dva korun a nevymrzla na kost. Brod byl daleko, gatě u kotníků. Škoda. Moje.
Doufám, že za rok to zvládnu celý. A třeba i se závěrečnou hospodou. Martine, kluci, holky, díky :-).
A jak to viděli ostatní? Honza, Leona, David, Martin
A to jsem nejspíš spadla z višně. Jak mě mohlo něco takovýho napadnout? Když pominu docela zanedbatelný fakt, že ti, kdo běželi celou trasu, natočili třiasedmdesát kilometrů a pár set metrů k tomu, jsem evidentně zapomněla na poměrně podstatnou skutečnost: ač jsou muži evolučně vybaveni trpělivostí, shovívavostí a otcovským géniem, když dojde na kojení jsou platní jako sáňky... 24. prosince v Čechách. A protože Kačenka pořád preferuje tekutou stravu, nemám šanci dostat delší vycházky než na dvě, maximálně dvě a půl hodiny (ale to už chytám nerva, že mi tu chuďátko moje milovaný pláče hlady a já, krkvačí matka, si někde trajdám). Takže když Martin vyhlásil druhý ročník POPu, zasnila jsem se a odložila to ad acta.
Předevčírem jsme ještě obráželi příbuzné (Ježíšek u nás totiž dárky trousí všude možně) a do toho mi přišel mail od Honzy v duchu - tak co, jdeš zítra?
Ono je to už zítra?! Cestou domů Madlenka spala a Kačenka vřeštěla jen trochu, tudíž se mi naskytla jedinečná možnost předestřít onu nabídku, kterou nelze odmítnout. Jako bonus k tomu, že budu přes dvě hodiny pryč, jsem měla ještě tu drzost/odvahu prosit, jestli by mě do Vysočan, kde jsem se plánovala připojit, nehodili autem? Nakonec to ani nebolelo a nevycházet K. zrovna spaní, T. by mě s holkama fakt i odvezl. Takhle jsem jela busem. Přes třicet minut. Sama. SAMA!
To je stav, který oceníte asi až ve chvíli, kdy vám doma konstantně někdo (vy?) ječí. Když jsem se před pár lety poprvé v životě ocitla sama na stáži v Turecku, a aby mi to uteklo, jezdila jsem o víkendech po výletech (což znamenalo 8-10 v autobuse jen na cestě tam), samota mě tížila, byť jsem na sebe samozřejmě byla - právem, jak jinak? - pyšná, že to zvládám. Teď to bylo až surreálný. Kdesi v hloubi se ozývaly starý návyky, který se děsily toho, jak takovou dobu jen tak, bez ničeho, vydržím? Totiž, před holčičkama jsem tyhle ztrátový časy eliminovala téměř na nulu. Málokdy jsem jezdila bez knížky nebo jinýho čtení a sluchátek v uších. Ani vteřinu nazmar! Asi bych i řešila, co si o mně ostatní lidi v autobusu budou myslet - kecky, elasťáky (za normálních okolností potupný toť kus oděvu pro někoho, kdo jako já, má celoživotní mindrák z křivých a ne zrovna hubených nohou), šusťákovka a především nezbytná ledvinka. Do módního policisty mám daleko, ale tohle je faux-pas i pro mě. Tentokrát však žádná knížka, žádná hudba, žádný řešení zkoumavých pohledů. Bylo mi to fuk a bylo mi krásně. Ani se mi ve Vysočanech od toho topení, co mi příjemně hřálo zadek, nechtělo zvedat. Ale co naplat.
Seběhla jsem k cyklostezce, kde jsem měla potkat běžící chumel. Ten nikde. Mezitím mi Martin psal, že tam budou ve dvacet. Bylo 12:10 a mrzlo. Rozhodla jsem se jim běžet naproti. Po chvíli jsem posílala zprávu, abych se ujistila, že běžím správně. Po dalších dvou kilometrech, kdy vymizely i maminky s kočárky a posléze i pejskaři, jsem nevydržela s nervama a jala se Martina otravovat telefonem.
Opět se mi potvrdilo to, že mezi běžci je zvýšená koncentrace fajn lidí. Možná by si měl někdo požádat o nějaký grant na sociologický zkoumání abnormální pohodovosti běhající části populace. Poměrně dlouho jsem řešila, kde jsem a kde jsou oni, kam jsem běžela a jestli jsem blbě nebo ne, načež v okamžiku, kdy jsem zavěsila, se všichni vyloupli zpoza horizontu. Dlouhý barevný běžící had starých i nových tváří. Další z řady nadmíru příjemných setkání s těmi, které jsem už měla tu čest a možnost poznat stejně jako s těmi, s nimiž jsem se viděla poprvé (nebudu vyjmenovávat, protože bych 100% na někoho zapomněla). Pohodovým tempem se pokračovalo dál na Malešice. Po Praze v zásadě neběhám. Křižuju blízké okolí, ale dál jsem se pustila jen jednou s Deni a Michalem a jednou, možná dvakrát jsem běžela do centra do školy. Je zvláštní běžet v místech, kde normálně jezdíte akorát autem. Po obligátní zastávce v Lidlu, kde Honza opět vyžadoval razítko, aby měl potvrzené zdržení od vyšší autority na mě padla tíseň (čti: začala jsem hysterčit), že to ovšem do dvou domů nemůžu stihnout a všem těm chudákům, co měli konečně po pětačtyřiceti kilometrech pauzu, v duchu vyčítala, že se děsně pomalu cpou, zatímco mně stoprocentně doma umírá hlady kojenec (pro OSSZ: neumíral). Po úžasným malešickým industriálu jsem se nechala na Černokostelecký vycukat a rozhodla se vypravit na bus. V tu chvíli celý had překročil Rubikon a já tam zůstala jak voják v poli. Nestihla jsem se ani s nikým, kromě Martina, rozloučit.
Pokusila jsem se na zbytku rodiny vyžebrat odvoz, což mi neprošlo. Chvíli jsem mrzla na zastávce, abych chytla autobus aspoň na Zahraďák. Jak unáhlený bylo moje rozhodnutí, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem ze Švehlovky mířila k nám a na opačný straně křižovatky vidím známý pestrobarevný štrůdl. Stihla bych to. Teda skoro. Ale stejně rychle, ušetřila bych třicet dva korun a nevymrzla na kost. Brod byl daleko, gatě u kotníků. Škoda. Moje.
Doufám, že za rok to zvládnu celý. A třeba i se závěrečnou hospodou. Martine, kluci, holky, díky :-).
A jak to viděli ostatní? Honza, Leona, David, Martin
úterý 16. prosince 2014
Jak jsem testovala běžecké kočárky - týden první
Je 18. listopadu. Dostávám email od šéfredaktora Bezva běhu, že by rádi převěsili (?? nebo jak se tomu v rámci internetových článků říká?) dvě moje ublognutí. Tak proč ne, každý blogger má v sobě kousek exhibouše, ať už si to připouští nebo ne. A když už jsem se takhle dostala ke slovu, nedalo mi, abych nevytáhla svou starou ohranou písničku: co takhle test běžeckých kočárků?
Totiž, než jsem zjistila, že čekáme Madlenku, pobíhala jsem jen tak občas, sem tam, půlmaraton pro mě byla dálka předaleká a zároveň jsem měla pocit, jaký že to nejsem běžec. Přesto mě ani nenapadlo kupovat běžecký kočárek. Že to byla zásadní chyba, jsem si uvědomila už zjara následujícího roku, kdy jsem si během pár měsíců stihla uběhat solidní závislost a zjistila jsem, že s normálním kočárkem se sice běhat dá, ale je to teda sakra fuška. Tak jsem doma začala zasévat semínka druhýho kočáru, tentokrát nějakýho pořádnýho běžeckýho speciálu. Můj od přírody děsně optimistický a pro běh nadšený manžel (ano, je ode mě sviňárna nechat vám tu ironii kapat z monitoru až na stůl a ne, nebudu ty louže sarkasmu na podlaze za vás vytírat) mi to vesele odsouhlasil. Se skřípěním zubů mě
tehdy odvezl do jakési vsi kdesi za Prahou, kde paní prodávala RedCasle SportJogg. Kupovala ho prý hlavně na inliny a do lesa, který měli za barákem. Kočárek byl parádní - tři obrovská kola a kromě sportovní verze i hluboká korba mi učarovaly. Čert vem, že nemá žádný odpružení (myslím, že jsem si radši i myslela, že to nemá žádný), zadní kola jsou přidělaný na šrouby a když povolíte přední rychloupínák, čeká vás příjemná hodinka strávená centrováním. Byl můj, byl lehoučký a dalo se s ním parádně běhat. A tak jsem běhala. Před pár dny jsem ze zvědavosti počítala, kolik jsem s ním už úhrnem natočila. Vychází to na bez mála dva tisíce kilometrů. Při procházení tréninkovýho deníku jsem jen zírala, jak jsem tam s ním sázela klidně 60, 70 km týdně, jen to fiklo. Sekvence 19, 19, 14, 21 je pro mě stále záhadou. Jak jsem to...? Kdy jsem to...? Cože...? Dr. House sice (oprávněně) tvrdí, že "Everybody lies", ale v tomhle případě mluví TD pravdu, nic než pravdu a k tomu mu dopomáhá Běžecký Manitou. Někdy v té době jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by bylo skvělý udělat velký test běžeckých kočárků. Hezky kompletně a komplexně otestovat nabídku na českým trhu. Jenže kdo nějakýmu bloggujícímu nýmandovi půjčí (občas sakra drahý) kočár? Jasně, přesně ten samý člověk, který za vás bude od teď do skonání věků odvádět daně. A tak jsem si aspoň sepsala přehled tehdejší nabídky. Dodneška jsou to dva neustále čtené články s konstatním počtem přístupů kolem 50 týdně (což není vzhledem k ostatním statistikám málo).
Pan vrchní šéf s návrhem souhlasil a věci se daly velice rychle do pohybu. Tak rychle, že se mi z toho až zatočila hlava. Vzápětí se mi ozval zástupce firmy Dvě plus dvě, kteří k nám vozí Croozery a Thule (pod ně spadají i někdejší Charioty). Mail sem, mail tam a po jednom telefonátu jsem druhý den ráno mířila do Komořan pro prvního pokusnýho králíka. Chariot CX1.
Dostalo se mi obsáhlý přednášky co kde jak s kým a za kolik. Neminula mě ani rozborka sborka. A já se poprvé v následujících týdnech zamilovala. O tom, jaký je Chariot, píšu v recenzi. Co ale nepíšu, jsou čirý subjektivní pocity - ten vozík je krásnej. Slintám si nad ním podobně jako nad pěkným autem. Je lehoučkej, ovladatelnej, má skluz jak dobře namazaný olympionikovy běžky. A je drahej jako prase. A stejně tak i velkej. Dostala jsem ho sbalenej ve fusaku, který mi pan Zouhar, budiž mu za to dík, ochotně odnesl až k autu a nacpal ho do kufru. Z něj už jsem ho ale před barákem musela vypáčit sama. Pamětliva peněz, na který by mě vyšly prorvaný fólie na bocích a střeše vozíku, jsem se k němu blížila jak Krokodýl Dundee ke kořisti. Vytáhla jsem fusak s funěním z kufru, že si ho teda hodím na rameno jako pan Zouhar, do druhý bafnu Kačku v autosedačce a jdeme, jakýpak copak. No jo, jenže můj geniál plán jaksi nezapočítal fakt, že on byl o hlavu (a možná i víc) vyšší než já. Jako Quasimodo s uskřípnutýma zádama jsem se zalomila do pravýho úhlu a jala se vláčet tu věc spolu s dítětem do baráku. Upřímně, denně to fakt dělat nemusím. Doma jsem si ho láskyplně vypakovala, sestavila (kam se hrabe Merkur!) a šla hned ozkoušet.
Kačenka není zrovna fanda pohybujících se předmětů opatřených koly. Už se to lepší, takže většinou neřve permanentně, ale samohyby prostě nejsou její cup of tea. Takže když se mi po dvaceti minutách vzbudila, viděla jsem všechny svatý. Ale bylo ticho. Žádný protesty. Žádný brek. Ona viděla ven a byla spokojený mimino! O víkendu jsem do něj nacpala i Madlu, ta byla nadšená, že se veze a celou cestu doplňovala audiokomentářem. Kdyby u toho nepotřebovala, abych jí odpovídala, měla bych s sebou hotový rádio Jerevan.
S těžkým srdem jsem ho po neděli vracela. Místo něj jsem si ale odvážela takovou lehoučkou potvůrku, co na první pohled vypadala tak fórově, že jsem se jí skoro až bála. Začal druhý týden. Týden, kdy jsem běhala s Thule Glide a Croozerem. Týden, kdy mi celý projekt pod rukama nabobtnal do rozměrů, který mě opravdu překvapily. Ale o tom příště. Když seriál, tak se vším všudy.
Totiž, než jsem zjistila, že čekáme Madlenku, pobíhala jsem jen tak občas, sem tam, půlmaraton pro mě byla dálka předaleká a zároveň jsem měla pocit, jaký že to nejsem běžec. Přesto mě ani nenapadlo kupovat běžecký kočárek. Že to byla zásadní chyba, jsem si uvědomila už zjara následujícího roku, kdy jsem si během pár měsíců stihla uběhat solidní závislost a zjistila jsem, že s normálním kočárkem se sice běhat dá, ale je to teda sakra fuška. Tak jsem doma začala zasévat semínka druhýho kočáru, tentokrát nějakýho pořádnýho běžeckýho speciálu. Můj od přírody děsně optimistický a pro běh nadšený manžel (ano, je ode mě sviňárna nechat vám tu ironii kapat z monitoru až na stůl a ne, nebudu ty louže sarkasmu na podlaze za vás vytírat) mi to vesele odsouhlasil. Se skřípěním zubů mě
Dostalo se mi obsáhlý přednášky co kde jak s kým a za kolik. Neminula mě ani rozborka sborka. A já se poprvé v následujících týdnech zamilovala. O tom, jaký je Chariot, píšu v recenzi. Co ale nepíšu, jsou čirý subjektivní pocity - ten vozík je krásnej. Slintám si nad ním podobně jako nad pěkným autem. Je lehoučkej, ovladatelnej, má skluz jak dobře namazaný olympionikovy běžky. A je drahej jako prase. A stejně tak i velkej. Dostala jsem ho sbalenej ve fusaku, který mi pan Zouhar, budiž mu za to dík, ochotně odnesl až k autu a nacpal ho do kufru. Z něj už jsem ho ale před barákem musela vypáčit sama. Pamětliva peněz, na který by mě vyšly prorvaný fólie na bocích a střeše vozíku, jsem se k němu blížila jak Krokodýl Dundee ke kořisti. Vytáhla jsem fusak s funěním z kufru, že si ho teda hodím na rameno jako pan Zouhar, do druhý bafnu Kačku v autosedačce a jdeme, jakýpak copak. No jo, jenže můj geniál plán jaksi nezapočítal fakt, že on byl o hlavu (a možná i víc) vyšší než já. Jako Quasimodo s uskřípnutýma zádama jsem se zalomila do pravýho úhlu a jala se vláčet tu věc spolu s dítětem do baráku. Upřímně, denně to fakt dělat nemusím. Doma jsem si ho láskyplně vypakovala, sestavila (kam se hrabe Merkur!) a šla hned ozkoušet.
Kačenka není zrovna fanda pohybujících se předmětů opatřených koly. Už se to lepší, takže většinou neřve permanentně, ale samohyby prostě nejsou její cup of tea. Takže když se mi po dvaceti minutách vzbudila, viděla jsem všechny svatý. Ale bylo ticho. Žádný protesty. Žádný brek. Ona viděla ven a byla spokojený mimino! O víkendu jsem do něj nacpala i Madlu, ta byla nadšená, že se veze a celou cestu doplňovala audiokomentářem. Kdyby u toho nepotřebovala, abych jí odpovídala, měla bych s sebou hotový rádio Jerevan.
S těžkým srdem jsem ho po neděli vracela. Místo něj jsem si ale odvážela takovou lehoučkou potvůrku, co na první pohled vypadala tak fórově, že jsem se jí skoro až bála. Začal druhý týden. Týden, kdy jsem běhala s Thule Glide a Croozerem. Týden, kdy mi celý projekt pod rukama nabobtnal do rozměrů, který mě opravdu překvapily. Ale o tom příště. Když seriál, tak se vším všudy.
sobota 6. prosince 2014
"Na všech svých fotkách ze závodů...
...vypadám úžasně."
- neřekl nikdy nikdo
Pak sedíte u počítače a listujete momentkami a chce se vám brečet. Proboha, to fakt TAKHLE vypadám? Jedna, druhá, třetí, kristovanoho, vždyť jsem jak chovance ústavu pro choromyslný, čtvrtá, pátá, musím zhubnout, tohle je tragédie, šestá, sedmá, hele, letová fáze, tady mi to sluší, hotová reklama na běh, osmá, devátá, šmarjápanno, já se snad dám radši na paličkování/zavařování/lepení modelů lodí v láhvích...
Chtěla jsem vyhlásit soutěž o nejvypečenější závodní fotku a zahájit to nějakým vlastním libovým kouskem. V rámci omezení sebemrskačství jsem, zdá se, ale žádnou ultra-libovou nezachovala. Tak aspoň jednu z kategorie: "Kristepane, delete!"
A co vy, pochlubíte se nějakou pořádnou fotkou ze závodů, o níž jste byli přesvědčení, že nikdy znovu nespatři světlo světa?
 |
| ostatním kolem to sluší, tak mi určitě odpustí, že je takhle prostituuju (Okolo Vlasti 2013) |
čtvrtek 4. prosince 2014
Běhám jako holka
Co si představíte, když se o někom řekne, že běhá jako holka?
Kávové ručičky, cupitavý krok, vystajlovaný (růžový!) ohoz? Perfektní makeup i na běh?
A co když napíšu: běhá jako kluk! Co potom? Co vidíte? Sílu? Rychlost? Odhodlání? Výkon na doraz?
Proč to?
Kdy se z bytí holkou stalo synonymum slabosti a povrchnosti?
A co se vybaví vám, když někdo řekne: běhá jako holka?
Není na čase s tím něco udělat?