Narozeninový dárek

Není nad to, když vás vaše (kreativní) sestra zná jak svý boty

Nultý ročník prostý nul

Když máte mezi běžeckými kamarády akční, organizačně schopné jedince, snadno se vám stane, že už před porodem řešíte, jestli se pět měsíců po něm dostanete na nultý ročník nového (v tu dobu ještě) maratonu. Pokud mají ti samí kamarádi od slov blízko k činům, ještě snadněji se vám stane, že (alespoň část) nultého ročníku Ultra maratonu kolem stromu pět měsíců po porodu opravdu poběžíte. a že z toho bude naprosto úžasná sobota ve společnosti bezva lidí.
Dušan, organizátor půlmaratonu Okolo Vlasti, který se běhá zkraje léta a jehož prvního ročníku jsem měla tu čest se zúčastnit, je tím, kdo stojí i za Stromem (nebo-li SUMem). Na 15.11. sezval do Vlastibořic u Českého ráje partu kamarádů a známých z DM, z práce i tři rodinné členy z kruhu nejužšího. Předtím ale ještě naplánoval krásnou, nakonec 50 kilometrovou, trasu a jak se na místě ukázalo, přichystal i personifikovaný startovní čísla, brožurku o všech posvátných a zajímavých stromech, kolem kterých se trasa vine, itinerář trasy a nechal natisknout parádní trika. Nezbývalo, než přijet a uběhnout to se ctí.

Doma dostal celý projekt k mému příjemnému překvapení poměrně snadno zelenou. V pátek odpoledne jsem se snažila pobalit, abych doma nechala kromě věcí méně podstatných i Kačenčinu kombinézu do kočárku, takže tam chudák jako správný dítě z chudobince spala s ponožkama na rukách. Podezřele moc jsem se těšila, od jisté doby se těšit bojím, protože čím víc se na něco těším, tím vyšší je pravděpodobnost, že se něco podělá a buď daná věc nevyjde podle mých představ nebo pro sichr, aby se to nepletlo, nevyjde vůbec. Asi proto holky poslední dvě noci před Stromem spaly fakt prachbídně, to abych náhodou nebyla odpočinutá. Na druhou stranu si tak pořád ještě šetřím ono poprvé - běh/závod, na který se vydám vyspalá a odpočinutá (nejsem sice až takový optimista jak 12HH, ale stále nepřestávám věřit, že se toho dožiju ještě v době, kdy si to budu moct náležitě užít), to budu pak určitě trhat dlažební kostky a nikdo mě už nezastaví.
V sobotu vstáváme o šestý, balíme celý cirkus, M. odkládáme u babi a pokračujeme dál. Na místě překvapivě zastihneme hlavní balík, který měl vyrážet v devět a ač sedm minut po plánovaném startu, ještě pořád hlouček stepuje na terase. Jsem nervózní jak před závodem se startovním výstřelem a výsledkovou listinou. Naštěstí se Lucka, Dušanova drahá polovička, přiznává, že je na tom stejně a já si aspoň nepřipadám jako vrchní úchyl. My, druhá skupinka, která kromě mě čítá ještě Lucku, Gábinu - Dušanovu sestru a Petra, jejího muže, startuje o hodinu později. Chystáme se na devatenáct kilometrů - po třech se napojíme na hlavní trasu a sejdeme se s ostatními, společně nás čeká 12 kilometrová část, a pak se odpojíme a po třech kilometrech budeme "doma". Jako doprovodný vozidlo s námi pojede na kole Terka, Dušanova dcera, má plnit funkci mobilní občerstvovačky a kromě toho je autorkou onoho krásnýho loga a části fotek z trati.
Venku je příjemných 12 stupňů, ale fouká nepříjemně studený vítr (později zjistím, že bych měla začít být na svoje tukový zásoby hodnější, hádám, že jen díky nim, jak se zdá, nelehnu - dobíhala jsem totiž totálně propocená a vymrzlá, takhle to dopadá, když si nesbalíte šusťákovku, protože prostě počítáte s tím, že nebude hnusně (aniž byste to konzultovali s jedinou předpovědí počasí)). Vyrážíme.

Jde to krásně. Trasa je úžasná, terén se vlní, po asfaltu přebíháme jen kousky. Po dvou kilometrech nám Petr mizí z očí a uvidíme ho až čtvrt hodiny poté, co doběhneme.
Po třech a půl kilometrech parkujeme vedle silnice na pečlivě zastřiženým trávníku a čekáme na hlavní těleso. Nejdřív se objevuje Honza s Jonnym, aby vzápětí zmizeli s tím, že oni závodí. Začínám mrznout, ještěže mě Lucka neposlechla, když jsi ji ujišťovala, že v tom, co má na sobě, jí bude teda pěkný vedro. Za chvíli se vynořují ostatní a vzápětí vyrážíme už hromadně (mínus závoďáci a pohřešovaný Péťa) dál. Po chvíli Dušan hlásí, že si dovolíme, když je to ten nultý ročník, takovou jednu nepřístojnost. Okamžitě se zaraduju, že jdeme na pivo, čímž se prozradím i před těmi, co mě ještě neznají, ale celý punk spočívá v tom, že se proběhneme po železničním viaduktu a ne pod ním. Jdeme tvrdě proti proudu a máme pro strach uděláno.
Celou dobu si s někým povídám, s Aničkou o běhání, práci a škole. Vylévám si srdéčko ohledně mateřství a celkově klapačku (jak je mým zvykem) nezavřu. Frustrace z dlouhodobého nedostatku konverzace s dalšími dospělými jedinci eskaluje a projevuje se natvrdo. Takže jen aby bylo jasno: já umím i poslouchat, vážně! Byť to tak často nevypadá... Chvíli s Luckou, pak dlouho s Pavlem, který mi vypráví o ultra a stravovacích novinkách a pokusech (vidíte, to jsem mlčela a naslouchala!). Cesta ubíhá sama, vlastně ani pořádně nevím, kudy jsme běželi. Polní cestičky střídaly lesy a louky a kousky asfaltu.
Dušan rozesílal o pár dní napřed i mapu k nahrání do garminů a suunt (tuším). Nikdy jsem se o podobný kousek nepokoušela - totiž o nahrání mapy do garminu - a jelikož jsem už velká a kupodivu občas trpělivá natolik, abych po prvním nezdaru danou věcí nekřápla s řevem o zem, jako to dělává M. (a prý přitom vůůůbec není jako malá maminka), v šest ráno před odjezdem se mi podařilo na druhý pokus mapu do hodinek nacpat. Když jsem zhruba na desátým kilometru zjistila, že a jak funguje, byla jsem nadšená, jako bych dostala zbrusu novou hračku. Fakt. Je. To. Super!
Ozkoušela jsem si i salomoní batůžek Aničky, zůstanu věrna velmurovi, je sice subtilní, ale zdá se, že jsem vybrala dobře. Z smsky jsem věděla, že na základně byl řev, ale že K. spí, takže na patnáctý kilometr, kde jsme se odpojovali, jsem běžela vcelku v klidu. Co mě z klidu krapet vyvedlo, bylo zjištění, že nás, co míříme domů dřív, čeká Trávničák, obávaný toť kopec z Okolo Vlasti. Svině dlouhá nekonečná, málem jsem v něm zdechla jak Hanč s Vrbatou v jednou. Nahoru jsem už dorazila jak rampouch a zbývající necelý dva kiláky už byly na morál. Bolely mě nohy, byla mi zima a měla jsem fakt brutální hlad (a taky hrůzu v jakým stavu tam T. s K. najdu).
Když jsme otevřely dveře hájenky a já uviděla pana manžela, jak se válí na Koutníkovic gauči a čumí s vysmátou Kačenkou na NHL, zaplavila mě konečně očekávaná tsunami endorfinů. Pak už jen osprchovat, nakrmit K. a vysmátá jak lečo si užívat, že jsem to zvládla. Jasně, byl to kousek (18,68 km, 422 m převýšení) a trvalo mi to dlouho (2:26), ale mám ze sebe radost. A to myslím naprosto vážně. Vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě dost daleko od předtěhotenský váhy, že z 80% běhám s kočárkem nějakých 8,5 kilometru po asfaltu, protože dýl v něm Kačka nevydrží, to považuju za obstojný výkon.
Až po nás dorazila Gabčina drahá polovička. Petr se, jak jsme správně hádali, ztratil. A ztratil se bez telefonu a tak kvalitně, že se nechal dovézt stopem. Ležel na zemi jak mrtvola a byl rád, že je rád.
Lucka: "A kde ses, prosím tě, ztratil?"
Petr: "No přeběhl jsem dálnici..."
L.: "Nééé!!!"
Tak už víme, kde - prosím vás, na SUMu dálnici NEpřebíhat.
Pak jsme začali řešit, kde máme Matěje. Ten se měl podle hlavního tělesa odpojit už na 10. kilometru, na kterým jsme se napojovali my, ale v hlavním stanu nebyl. Podle toho, co říkal Tom, se tam promítl jen Marek. Maty nakonec dorazil, celou dobu nás jako správný Inčočúna stopoval a dal si nakonec přes polovinu, stejně jako Michael, kterýho ztradily kolena.
Před odjezdem jsme ještě vyrazili jako předvoj s Gabčou, Petrem a Michalem na objednaný domácí SUMburger a pivko k Ivanovi. Úžasný zakončení úžasnýho dne.
A protože jsem vzorná manželka, T. si dal pivo/a a já řídila domů
"Zdá se mi to nebo to auto plave?" Neplave, to ten mezičlánek mezi volantem a pedály... blbej nápad být hodná. Blbej.
Včera se ukázalo, že nohy bolí jen při nepotřebných úkonech jako je chození, vstávání, sedání atp., ale při běhání jsou v pohodě.
Nebýt toho, že od večera chrchlám jak tuberák a mám pocit, že mi někdo oholil minimálně jednu vrstvu vevnitř krku, prohlásila bych sobotu za podnik absolvovaný zdárně bez ztráty kytičky.
Nezbude mi, než se tam za rok vrátit a dát si (a tentokrát kompletní) repete.

(Video z trati od Pavla Fenyka)

Tudy cesta nevede aneb najdi deset rozdílů

Takhle to vypadá, když se balíte na běžecký den s kamarády po trase (v mém případě části) nultého ročníku SUMu aneb Strom Ultra Maratonu (zapište si ho do kalendáře na příští rok, jak znám Dušana, bude to parádní podnik) a jste normální člověk, co má starost jen sám sebe:

 A takhle se vám kupička rozroste, když sebou vezete kromě manžela i (zítra - neuvěřitelné - už!) pětiměsíční miminko (a to na fotce chybí kočár):

Je zřejmé, že mateřství k úspornosti nevede. (Zítra na mě myslete, snad potupně nezdechnu už cestou na trasu.)

Teplé papuče pro fajnšmekry

A když jdu do tréninku s chutí, tak je to vždycky lepší, než když jsem otrávený a budu dělat obličeje. Někdy je potřeba umět se "kousnout".(s. 64) Samonákladem letos nevyšla jen kniha o Danu Orálkovi, Jiří Šoptenko vydal stošedesátistránkový rozhovor s dobrým člověkem, který ještě žije.

Vlastíka Zwiefelhofera: Legendu českého běhu stejně jako zmiňovaný Dlouhý běh nenajdete v běžné distribuci a musíte si ho objednat přímo od autora (kdybyste to chtěli udělat, pokračujte sem). Nenechte se otrávit graficky slabším přebalem (vizuálně kniha vypadá, jako kdyby se přenesla strojem času z přelomu osmdesátých a devadesátých let), ani gramatickými chybami hned v úvodním poděkování. Kniha klame tělem a na to, že podle všeho text neprošel žádnou redakční úpravou ani jazykovou korekturou, obsahuje minimum překlepů a chyb - ty v poděkování jsou téměř jediné, což je obdivuhodné, protože i v profesionálně dělaných publikacích jich běžně najdeme výrazně víc. 

Vlastimil Zwiefelhofer se narodil v roce 1952 v Tajanově u Klatov. Jeho běžecká kariéra je
impozantní: čtyřikrát vyhrál Běchovice, kde i dlouhou dobu držel traťový rekord s časem 28:35,2 (z roku 1975) a devětkrát Velkou kunratickou. Jeho čas 10:58,9 zaběhnutý v roce 1979 dodnes nikdo nepřekonal. Stal se sedminásobným mistrem Československa v krosu (aneb jak dnes říkáme v trailu) a v sedmdesátém devátém také mistrně reprezentoval vlast na MS v krosu v Limericku, kde si doběhl pro úžasné šesté místo. Do historických tabulek je navíc zapsaný jako nejrychlejší československý maratonec všech dob s časem 2:14:19 (1979), kterým se kvalifikoval na OH v Moskvě o rok později.
Olympiádě jsem obětoval celý rok a spoustu lidí mi pomáhalo. A místo toho, aby to byl vrchol, tak to dopadlo nejhůře, jak mohlo. Je to smutné, ve sportu se však nedá vše dopředu naplánovat a pak na 100 procent splnit. Na olympiádu jsem odjížděl s pocitem, že jsem pro co nejlepší výkon udělal vše. Natrénováno jsem měl a odhodlání také, jenže jak bylo vidět, nestačilo to. Pro mne to byla jediná olympijská šance, nedělal jsem si iluze, že by mne mohli o čtyři roky později ještě poslat na olympiádu do Los Angeles. O olympiádě jsem později s nikým moc nemluvil a pokaždé jsem se z toho snažil vycouvat. (s. 103) Šoptenko decentně vede linii rozhovoru mapující Zwiefelhoferův život od narození až po jeho současné kantorské působení a aktivní účast na politickém životě rodného kraje. Trochu rušivě působí poněkud nešťastné členění na krátké subkapitoly s polopatickými názvy jako Trenér - pan Suchý nebo Vlastík kombajnérem. Ten z knihy vychází jako velice skromný, rozvážný, pokorný a vnímavý člověk. Takový, jemuž je i po pár desítkách let líto, že liščata, která jednou při tréninku objevil v lese a odnesl na odkojení jejich feně, se nepodařilo zachránit. Působí jako dříč, který uměl poslouchat dobré rady a který dělal to, co uměl a co mu šlo. Vedle úžasných výkonů, které ani po pětatřiceti letech neztratily na hodnotě, je velice zajímavá spolupráce s léčitelem farářem Ferdou a stravovací způsoby, na které dnes lepíme nálepku "bio". Podstatnou část knihy zabírají tréninkové deníky z nejúspěšnějších let a tabulky s výsledky a nechybí ani hromada dobových fotografií.

Povídání o jednom běžeckém životě a o životě po něm nemusí chutnat každému. Přeci jen tu chybí akce a drama (snad s výjimkou ceny fair-play), nejsou tu žádné převratné vědecké objevy nebo nové stravovací systémy. Ani velké a největší závody, jako ony nešťastné OH, nejsou popsány tak, že by tuhla krev žilách a vy jste nedočkavě hltali stránku za stránkou, abyste se dozvěděli, jak to bylo dál. Celá kniha plyne jako život sám a víc, než cokoliv jiného připomíná vrnící kočku usazenou na klíně za zimního večera, kdy se venku sype sníh a vy máte na práci maximálně tak odpočívat. Je to milé pohlazení, povídání, která ve vás nejspíš nezažehne vášnivou jiskru pro běh, ale pokud už váš oheň plápolá, přiloží do něj pár opravdu dlouze hořící briket. A už proto stojí za to ji číst.