V září 2013 jsem běžela Baroko maraton. Stejně tak i 12Honza a Běžící stín, který byl tou dobou v Čechách a já měla tak možnost poznat další ultralegendu. První dvě kola kolem louky jsem se kluků srdnatě držela a dozvěděla se tak, že každé dítě se na ultra počítá za 50 km. Stín dal k dobru historku o vyhrané čtyřiadvacetihodinovce, kde zvládl, jakožto poměrně čerstvý dvojnásobný otec uvyklý nočnímu bdění, jako jediný nespat. Před šestadvaceti hodinami se po devětatřiceti týdnech a pěti dnech (oficiálně) vyklubala na svět MOJE druhá padesátka.
Ale pěkně popořádku.
Stejně jako s Madlenkou, i tentokrát jsem si nemohla odpustit: zvracení, přibírání rychlostí blesku (rodit jsem šla s vražednými devadesáti a půl kilogramy živé váhy - tedy s osmadvaceti kily navíc), otejkání, funění a ve finále - poslíčky. Nebo-li Braxtony-Hicksovy kontrakce, které směřují kam? Kamkoliv jinam, jen ne k porodu. Posledních čtrnáct dní jsem téměř denně od rána do noci měla různě intenzivní pocit, že už rodíme a že už to bude. Jednou jsem zalarmovala Toma, aby přijel z práce, že se určitě něco děje. Moje sestra, která se měla tentokrát zhostit Moničiny role, byla jako na trní, protože jsem ji zásobovala hutnou dávkou zpráv o tom, že už možná, asi, já nevím, uvidíme... Stejně na trní byla i moje maminka, která se v celé show měla zhostit role hlídačky prvorozené nositelky DNA. Aby toho nebylo málo - a drama dostalo pořádný říz, od 8.6. do 16.6. se v Podolí, kde jsem chtěla znovu rodit, uzavíraly kvůli malování sály. Tentokrát jsem byla odhodlaná rodit v případě, že bude všechno v pořádku, ambulantně, a proto mi pediatrička ochotná Kačenku po ambuporodu převzít do péče odjíždí 18. na dovolenou. Je naprosto evidentní, na který den připadl vypočítaný termín porodu. Nebo snad není? Vzhledem k tomu, že statisticky se v tento den rodí jen 2% všech dětí, se sedmnáctým nebylo radno počítat, a tak jsme začali spřádat náhradní plány. Nejdřív jsme si řekli, že budeme rodit v Nymburce, to jsme nakonec vzhledem k vývoji událostí zavrhli a já se rozhodla pro vychvalované Neratovice. Byla jsem se tam podívat, tamější PA mě svým přístupem nadchla a ruka byla v rukávě. Anebo ne?
Je pátek 13.6. V noci bliju jak šakal. To tu dlouho nebylo. Ráno znovu. Je mi divně. Tom je nadšený, protože pátky jsou v práci nejnáročnější a tenhle pátek je ještě výrazně libovější. Nicméně zůstává doma, snaží se pracovat odtud a nakonec po obědě odjíždí pro mamku, protože mně je ouvej a poprvé mi nevadí, že budu v porodnici kdyžtak za hňupa, který nepozná druhý porod. Vyrážíme. Neratovice najednou nejsou tak příjemné, jak mi napoprvé přišly. Sestra natočí monitor, tam se ukážou dvě nepravidelný, nijak extra velký kontrakce. Doktorka mě prohlídne a konstatuje, že se nic neděje a že se miminku vede dobře. Jedeme domů. Je mi hrozně. Kromě toho, že jsem teda ten hňup, co nepozná druhý porod, mě navíc všechno doopravdy, vážně, na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, bolí a nevím, co s tím budu dělat. Co by. To, co vždycky. Zaspím to. V sobotu je klid. Umyju poslední okna v bytě, ať to mám hotový, byť se sotva valím. V noci mě ve dvě ráno budí kontrakce, kterou nejde zaspat. Za deset minut přichází další. A další. V půl čtvrté rezignuju na spaní, vykutálím své mohutné já z postele a jmu se ho pěchovat do sto dvacet centimetrů dlouhé vany plné horké vody. Poučka praví, že voda to buď uspíší nebo rozežene. Z vany slyším, jak T. chrápe, M. funí a já se záhy co sedm minut a pak co pět navzdory fyzikální nemožnosti daného úkonu v naší miniaturní vaně kroutím jak žížala. Po čtyřiceti minutách dávám sprchu a lezu ven. Madlenka chce k mamince, tak mi ji Tom nese do postele. Já nevydržím ležet, chodím po obýváku, jsem unavená jako pes a nakonec si lehnu na gauč, kde se interval protáhne znovu k deseti až dvanácti minutám a já mezitím upadám do bezvědomí. Jsem tak unavená. Ne, nechci rodit. Chci spát! Jenže to mám zřejmě smůlu. Průběžně píšu Alče co a jak, znovu napouštím vanu a lezu do ní. Mezitím vstává Tom a po něm i Madlenka. Že jde asi do tuhýho si uvědomím ve chvíli, kdy mluvím ve vaně s Alčou, do toho chci zapnout měření další kontrakce a v tu chvíli se hovor přerušuje. Začínám nadávat na telefon a rozpláču se, že je to krám, že potřebuju, aby to fungovalo a tohle mě ne-po-slou-chááá, bééé. Lezu teda z vany a dávám Alče zelenou, aby nabrala mamku a přijely. Mezitím se oblíkám, Tom krmí Máďu a sebe snídaní, chystá se na odjezd.
Holky přijíždí a rovnou se pakujeme k odjezdu. V autě je sranda, zjevně se rozhodli, že ze mě to mimino nevyklepou jenom jízdou po českých Padesáti odstínech šedi, ale posichrujou to i pár záchvaty smíchu. Při kontrakcích si klekám na zadní sedadla, funím. V Neratkách mě PA připojí v koupelně na monitor, mám ještě dost humoru komentovat křivky, který z něj lezou - vypadají jako profil UT4M. Pak ale přichází službu konající doktor. O panu M. jsem četla, ale... je mi nesympatický od první chvíle. Vyšetření a způsob, jakým se mnou posléze komunikuje můj pocit jen prohlubují. Nikdy jsem se ve zdravotnictví nesetkala s někým, kdo by mi byl tak strašně proti srsti. Nejdřív mi vynadá, že jsem nezačla užívat okamžitě lék, který mi v pátek večer doporučila jeho kolegyně (T. ho měl to dopoledne na nákupu, na který už neodjel, obstarat), pak mi sdělí, že tam není žádný pokrok, že nerodím. Poté dalších dvacet minut čekám, než jedním prstem naťuká zprávu. Je to ubíjející. Říkám si, že by všichni doktoři a policisté měli povinně absolvovat kurz psaní na stroji a dokud nebudou umět aspoň osmi, neměl by je nikdo zaměstnat. Kontrakce chodí a já trpím. Nechápu to. Pak mi sdělí, že kvůli pozitivnímu streptokokovi a onomu zásadnímu léku, který jsem si nevzala, mě hospitalizují na čtyřlůžáku, budou mi natáčet monitor a pozorovat mě. V tu chvíli se mi chce brečet. To ne! Já nikde sama nebudu. Mám tu Toma a Alču a potřebuju je mít celou dobu s sebou, proto tu přeci jsou! Nechci být někde s cizíma. Je 11:30. Jdu za nima ven a domlouváme se. A. přichází s plánem: projdeme se po parku a uvidíme, buď se vrátíme nebo pojedeme domů, případně můžeme jet domů, a když se to rozjede, sbalíme se a vyrazíme do Nymburka. Budeme u mamky a kdyžtak porodíme tam. Venku se kroutím, nemůžu moc chodit, hodně to bolí. Jdeme do parku, kde to na mě padá a začínám plakat, že už nechci zpátky, že už nechci, aby na mě ten člověk znovu sahal. Tom mě objímá a říká, že přeci nemusím, že teda jedeme pryč. Strašně se mi ulevuje. Cestou do Phy většinu času klečím, srandičky mi došly a začínám kňourat. Doma se rychle pakujeme. Já se zavírám v ložnici, aby mě Máša neviděla v tomhle stavu a tam se snažím na čtyřech prodýchávat, což se mi moc nedaří. Během chvíle vyrážíme. Tom bere do auta mamku a Madlenku, já si klekám na zadním sedadle k Alče. Je 13:10 a A. píše švárovi, že vyrážíme do Nbk a budeme asi rodit tam. Bolest je čím dál horší. Je mi fuk, co si o mně musí ostatní účastníci silničního provozu myslet, křičím si a na střídačku se zakusuju do středovýho opěráku na hlavu. Sestra to valí po dálnici. Mezi kontrakcema si povídáme, řešíme Vraždy v Midsomeru a podobně podstatný záležitosti, na nichž beze vší pochybnosti stojí a padá osud lidstva. Sjíždíme na Lysou. Tehdy prý došel Alče humor, protože já přestala mluvit. Začala jsem jinak křičet a ona vyhlížet obzvlášť hezký místo u krajnice, kde bychom kdyžtak mohly porodit. Koneckonců kvete luční mák, fotky by z toho byly hezký.
Zastavujeme jen krátce před barákem, aby Alča vyběhla pro moji peněženku - mám v ní doklady a obavu, že budou potřebovat kartičku pojišťovny. Stavíme před porodnicí, drápu se z auta, bolí to jako tisíc čertů a jako na potvoru postává na parkovišti dost lidí. Nemám nejmenší chuť se v tomhle stavu někde producírovat. Tom parkuje vedle, zvládám mu ještě sdělit, ať kameru netahá s sebou, že pro ni v klidu dojde, jestli nás přijmou. JESTLI. Haha. Dušeme schody do druhýho patra - porodnictví totiž vtipně sídlí vysoko v mracích, kam výtah nejezdí. Cestou mě lámou dvě kontrakce, visím na zábradlí. Alča zvoní nahoře na sestru. Přichází PA. A. jí sděluje, že jede se ségrou. PA: "A kde je?" A: "Někde na schodech, asi tam rodí!" Je 14:10 a A. píše Honzovi, že jsme v porodnici, jinak to už nejde a jdeme na příjem. Jakmile se dostanu PA do zorného pole, strhne se šrumec. Okamžitě si bere průkazku a prohlašuje, že to bude rychlý. Mám se svlíct a lehnout si na lehátko. To s díky odmítám a kácím se na všechny čtyři. Přichází sestra a svorně mě s PA během kontrakcí nutí funět místo mého tvrdého tréninku hrdelních mongolských zpěvů. Jenže to nejde, mám strašnou žízeň a krátký dýchání rovná se smrt udušením. PA prohlašuje, že monitor už nestihneme a taky že mi musí rychle rychle dát kvůli pozitivnímu streptokokovi ATB. Já si furt říkám, co vyšiluje, ještě mě neprohlídla, třeba se to nikam nehnulo a pošlou mě zase domů! Napíchává mi kanylu a během dvou, tří minut mám ATB v sobě. Pak mě prohlíží. Hlásí zbytek lemu a volá na sestru, ať přivede doktorku, že jdeme rodit. 14:23. Švagr dostává od své ženy smsku: Rodíme. Teda ne teď, ale už to frčí. Převlíkají mě do eráru a pomáhají vstát ze země (kam mi před chvílí přinesli žíněnku). Bolí mě záda jako prase, o zbytku těla ani nemluvě. Potácím se ke křeslu, cestou míjím místnost s vanou, kterou znám z Alčiných fotek od porodu s Vojtíškem.
Lezu na křeslo. Nejdřív se vzpírám nohám na opěrkách, že v týhle poloze ale rodit nechci a pak už mi to je jedno. Zavírám oči a snažím se dělat, co mi říkají. Zaznamenám, že přišel někdo další. Drobná, hezounká, mladá holčinka v zástěře. Kdo to je? Sanitářka? Ale houby, je to paní doktorka a ukáže se, že je naprosto skvělá. Drtím ruku Tomovi a PA, Alča mi otírá čelo. Kačenku už drží jen voda. Takže píchnout vodu a jde se tlačit. Cokoliv, co dělají, jakýkoliv kontakt kohokoliv se mnou... Abú Ghraíb hadr! Bolí to jak tisíc čertů. PA: "A to má paní třístránkový porodní plán, který si nikdo ani nestihl přečíst!" Doktorka si ho mezi kontrakcema přináší a u okna bokem čte. Najednou je tu tlak. Od Mádi si pamatuju, že tohle už bylo rychlý velký finále. Finále zahalený těžkou mlhou předchozích dvou hodin. Teď mám pocit, že mám smysly naprosto zostřený, vnímám každou vteřinu a každá další kontrakce a tři zatlačení jsou naprosto nekonečný. Tlačila jsem prý tak vehementně, až jsem fialověla, říkal Tom. Prý se o mě docela bál. Vím, že mi říkal: "Proboha, nadechni se!!" PA se ptala, jestlipak není paní potápěčka, když takhle zadržuje dech. A: "Ne, ultramaratonec!" (Ok, jen jednou a jen na třiapadesát, ale ten titul se mi prostě líbí). Doktorka chce, abych si lehla na bok, že takhle hlavička sestoupí a pak se mimo kontrakci vrací zpátky. Prosím, abych nemusela, nechce se mi hýbat, nechci nikam dávat nohu, jak mi je najednou v týhle poloze líp. Nakonec se hecnu a přetáčím se na bok. Mám pocit, že mě ten tlak rozerve. Tlačím, tlačím, přichází ono památné "To pálí! To pálí!" bez něhož by už asi žádný můj porod nebyl kompletní. Doktorka mě ujišťuje, že to jsou vlásky a že už to bude dobrý. Že nemám tlačit, jen zhluboka dýchat, že teď už to půjde samo. Stíhám ještě prosit, aby mě nestříhali. A taky že jo, hlavička, ramínka a je tu. 14:58. Kačenka, 3630g dokonalosti.
Je fialová, stříhají ji a nesou odsát. Lokla si plodovky, ale během chvíle zrůžoví. Tom s Alčou jsou celou dobu s ní, zastaví dětskou, aby ji neoblíkala, že si ji dáme do ručníku. Nejdřív se jí to nelíbí, pak souhlasí. Nesou mi ji, zabalíme ji a paní doktorka mě kontroluje. Bez poranění. Kačenka se přisává a já rodím placentu. Nechávají nás o samotě. PA přinese papíry k vyplnění, Alča Tomovi vítězný pivo. Posíláme smsky a já furt nechápu, že je to za mnou. Že jsme všichni. Vždyť jsou tři hodiny! V poledne mi tvrdili, že nerodím. Tak jak, kdy?! Po dvou hodinách se znovu objevuje PA s tím, že mě ubytují na sedmnáctce, tatínek dojde teď pro postýlku a... T: "My na vás máme ještě jedno přání. Rádi bychom šli domů." PA vykulí oči, ale zachová dekorum a sdělí nám, že to ona ale nemůže rozhodnout, že zavolá paní doktorku a pediatričku. Na vyjednávám s pediatrou teď nemám kapacitu, opouštím scénu a jdu do sprchy. Během chvíle přichází Alča i Tom s Kačenkou a hudbou pro mé uši: odcházíme.
Balím věci, převlíkám to malinkatý, perfektní stvoření, úžasnýho člověka, kterýho jsme stvořili. Podepisujeme revers. Všichni jsou přesto, že jsme první, kdo kdy v Nymburce porodil ambulantně, milí. Nikdo ničím nevyhrožuje. Nikdo nás ničím nestraší. Všichni se usmívají a nejvíc ze všech já.
Je šest hodin a my odjíždíme domů.
Jsem v cíli.
Stojíme na startu.
Ale pěkně popořádku.
Stejně jako s Madlenkou, i tentokrát jsem si nemohla odpustit: zvracení, přibírání rychlostí blesku (rodit jsem šla s vražednými devadesáti a půl kilogramy živé váhy - tedy s osmadvaceti kily navíc), otejkání, funění a ve finále - poslíčky. Nebo-li Braxtony-Hicksovy kontrakce, které směřují kam? Kamkoliv jinam, jen ne k porodu. Posledních čtrnáct dní jsem téměř denně od rána do noci měla různě intenzivní pocit, že už rodíme a že už to bude. Jednou jsem zalarmovala Toma, aby přijel z práce, že se určitě něco děje. Moje sestra, která se měla tentokrát zhostit Moničiny role, byla jako na trní, protože jsem ji zásobovala hutnou dávkou zpráv o tom, že už možná, asi, já nevím, uvidíme... Stejně na trní byla i moje maminka, která se v celé show měla zhostit role hlídačky prvorozené nositelky DNA. Aby toho nebylo málo - a drama dostalo pořádný říz, od 8.6. do 16.6. se v Podolí, kde jsem chtěla znovu rodit, uzavíraly kvůli malování sály. Tentokrát jsem byla odhodlaná rodit v případě, že bude všechno v pořádku, ambulantně, a proto mi pediatrička ochotná Kačenku po ambuporodu převzít do péče odjíždí 18. na dovolenou. Je naprosto evidentní, na který den připadl vypočítaný termín porodu. Nebo snad není? Vzhledem k tomu, že statisticky se v tento den rodí jen 2% všech dětí, se sedmnáctým nebylo radno počítat, a tak jsme začali spřádat náhradní plány. Nejdřív jsme si řekli, že budeme rodit v Nymburce, to jsme nakonec vzhledem k vývoji událostí zavrhli a já se rozhodla pro vychvalované Neratovice. Byla jsem se tam podívat, tamější PA mě svým přístupem nadchla a ruka byla v rukávě. Anebo ne?
Je pátek 13.6. V noci bliju jak šakal. To tu dlouho nebylo. Ráno znovu. Je mi divně. Tom je nadšený, protože pátky jsou v práci nejnáročnější a tenhle pátek je ještě výrazně libovější. Nicméně zůstává doma, snaží se pracovat odtud a nakonec po obědě odjíždí pro mamku, protože mně je ouvej a poprvé mi nevadí, že budu v porodnici kdyžtak za hňupa, který nepozná druhý porod. Vyrážíme. Neratovice najednou nejsou tak příjemné, jak mi napoprvé přišly. Sestra natočí monitor, tam se ukážou dvě nepravidelný, nijak extra velký kontrakce. Doktorka mě prohlídne a konstatuje, že se nic neděje a že se miminku vede dobře. Jedeme domů. Je mi hrozně. Kromě toho, že jsem teda ten hňup, co nepozná druhý porod, mě navíc všechno doopravdy, vážně, na mou duši na psí uši na kočičí svědomí, bolí a nevím, co s tím budu dělat. Co by. To, co vždycky. Zaspím to. V sobotu je klid. Umyju poslední okna v bytě, ať to mám hotový, byť se sotva valím. V noci mě ve dvě ráno budí kontrakce, kterou nejde zaspat. Za deset minut přichází další. A další. V půl čtvrté rezignuju na spaní, vykutálím své mohutné já z postele a jmu se ho pěchovat do sto dvacet centimetrů dlouhé vany plné horké vody. Poučka praví, že voda to buď uspíší nebo rozežene. Z vany slyším, jak T. chrápe, M. funí a já se záhy co sedm minut a pak co pět navzdory fyzikální nemožnosti daného úkonu v naší miniaturní vaně kroutím jak žížala. Po čtyřiceti minutách dávám sprchu a lezu ven. Madlenka chce k mamince, tak mi ji Tom nese do postele. Já nevydržím ležet, chodím po obýváku, jsem unavená jako pes a nakonec si lehnu na gauč, kde se interval protáhne znovu k deseti až dvanácti minutám a já mezitím upadám do bezvědomí. Jsem tak unavená. Ne, nechci rodit. Chci spát! Jenže to mám zřejmě smůlu. Průběžně píšu Alče co a jak, znovu napouštím vanu a lezu do ní. Mezitím vstává Tom a po něm i Madlenka. Že jde asi do tuhýho si uvědomím ve chvíli, kdy mluvím ve vaně s Alčou, do toho chci zapnout měření další kontrakce a v tu chvíli se hovor přerušuje. Začínám nadávat na telefon a rozpláču se, že je to krám, že potřebuju, aby to fungovalo a tohle mě ne-po-slou-chááá, bééé. Lezu teda z vany a dávám Alče zelenou, aby nabrala mamku a přijely. Mezitím se oblíkám, Tom krmí Máďu a sebe snídaní, chystá se na odjezd.
Holky přijíždí a rovnou se pakujeme k odjezdu. V autě je sranda, zjevně se rozhodli, že ze mě to mimino nevyklepou jenom jízdou po českých Padesáti odstínech šedi, ale posichrujou to i pár záchvaty smíchu. Při kontrakcích si klekám na zadní sedadla, funím. V Neratkách mě PA připojí v koupelně na monitor, mám ještě dost humoru komentovat křivky, který z něj lezou - vypadají jako profil UT4M. Pak ale přichází službu konající doktor. O panu M. jsem četla, ale... je mi nesympatický od první chvíle. Vyšetření a způsob, jakým se mnou posléze komunikuje můj pocit jen prohlubují. Nikdy jsem se ve zdravotnictví nesetkala s někým, kdo by mi byl tak strašně proti srsti. Nejdřív mi vynadá, že jsem nezačla užívat okamžitě lék, který mi v pátek večer doporučila jeho kolegyně (T. ho měl to dopoledne na nákupu, na který už neodjel, obstarat), pak mi sdělí, že tam není žádný pokrok, že nerodím. Poté dalších dvacet minut čekám, než jedním prstem naťuká zprávu. Je to ubíjející. Říkám si, že by všichni doktoři a policisté měli povinně absolvovat kurz psaní na stroji a dokud nebudou umět aspoň osmi, neměl by je nikdo zaměstnat. Kontrakce chodí a já trpím. Nechápu to. Pak mi sdělí, že kvůli pozitivnímu streptokokovi a onomu zásadnímu léku, který jsem si nevzala, mě hospitalizují na čtyřlůžáku, budou mi natáčet monitor a pozorovat mě. V tu chvíli se mi chce brečet. To ne! Já nikde sama nebudu. Mám tu Toma a Alču a potřebuju je mít celou dobu s sebou, proto tu přeci jsou! Nechci být někde s cizíma. Je 11:30. Jdu za nima ven a domlouváme se. A. přichází s plánem: projdeme se po parku a uvidíme, buď se vrátíme nebo pojedeme domů, případně můžeme jet domů, a když se to rozjede, sbalíme se a vyrazíme do Nymburka. Budeme u mamky a kdyžtak porodíme tam. Venku se kroutím, nemůžu moc chodit, hodně to bolí. Jdeme do parku, kde to na mě padá a začínám plakat, že už nechci zpátky, že už nechci, aby na mě ten člověk znovu sahal. Tom mě objímá a říká, že přeci nemusím, že teda jedeme pryč. Strašně se mi ulevuje. Cestou do Phy většinu času klečím, srandičky mi došly a začínám kňourat. Doma se rychle pakujeme. Já se zavírám v ložnici, aby mě Máša neviděla v tomhle stavu a tam se snažím na čtyřech prodýchávat, což se mi moc nedaří. Během chvíle vyrážíme. Tom bere do auta mamku a Madlenku, já si klekám na zadním sedadle k Alče. Je 13:10 a A. píše švárovi, že vyrážíme do Nbk a budeme asi rodit tam. Bolest je čím dál horší. Je mi fuk, co si o mně musí ostatní účastníci silničního provozu myslet, křičím si a na střídačku se zakusuju do středovýho opěráku na hlavu. Sestra to valí po dálnici. Mezi kontrakcema si povídáme, řešíme Vraždy v Midsomeru a podobně podstatný záležitosti, na nichž beze vší pochybnosti stojí a padá osud lidstva. Sjíždíme na Lysou. Tehdy prý došel Alče humor, protože já přestala mluvit. Začala jsem jinak křičet a ona vyhlížet obzvlášť hezký místo u krajnice, kde bychom kdyžtak mohly porodit. Koneckonců kvete luční mák, fotky by z toho byly hezký.
Zastavujeme jen krátce před barákem, aby Alča vyběhla pro moji peněženku - mám v ní doklady a obavu, že budou potřebovat kartičku pojišťovny. Stavíme před porodnicí, drápu se z auta, bolí to jako tisíc čertů a jako na potvoru postává na parkovišti dost lidí. Nemám nejmenší chuť se v tomhle stavu někde producírovat. Tom parkuje vedle, zvládám mu ještě sdělit, ať kameru netahá s sebou, že pro ni v klidu dojde, jestli nás přijmou. JESTLI. Haha. Dušeme schody do druhýho patra - porodnictví totiž vtipně sídlí vysoko v mracích, kam výtah nejezdí. Cestou mě lámou dvě kontrakce, visím na zábradlí. Alča zvoní nahoře na sestru. Přichází PA. A. jí sděluje, že jede se ségrou. PA: "A kde je?" A: "Někde na schodech, asi tam rodí!" Je 14:10 a A. píše Honzovi, že jsme v porodnici, jinak to už nejde a jdeme na příjem. Jakmile se dostanu PA do zorného pole, strhne se šrumec. Okamžitě si bere průkazku a prohlašuje, že to bude rychlý. Mám se svlíct a lehnout si na lehátko. To s díky odmítám a kácím se na všechny čtyři. Přichází sestra a svorně mě s PA během kontrakcí nutí funět místo mého tvrdého tréninku hrdelních mongolských zpěvů. Jenže to nejde, mám strašnou žízeň a krátký dýchání rovná se smrt udušením. PA prohlašuje, že monitor už nestihneme a taky že mi musí rychle rychle dát kvůli pozitivnímu streptokokovi ATB. Já si furt říkám, co vyšiluje, ještě mě neprohlídla, třeba se to nikam nehnulo a pošlou mě zase domů! Napíchává mi kanylu a během dvou, tří minut mám ATB v sobě. Pak mě prohlíží. Hlásí zbytek lemu a volá na sestru, ať přivede doktorku, že jdeme rodit. 14:23. Švagr dostává od své ženy smsku: Rodíme. Teda ne teď, ale už to frčí. Převlíkají mě do eráru a pomáhají vstát ze země (kam mi před chvílí přinesli žíněnku). Bolí mě záda jako prase, o zbytku těla ani nemluvě. Potácím se ke křeslu, cestou míjím místnost s vanou, kterou znám z Alčiných fotek od porodu s Vojtíškem.
Lezu na křeslo. Nejdřív se vzpírám nohám na opěrkách, že v týhle poloze ale rodit nechci a pak už mi to je jedno. Zavírám oči a snažím se dělat, co mi říkají. Zaznamenám, že přišel někdo další. Drobná, hezounká, mladá holčinka v zástěře. Kdo to je? Sanitářka? Ale houby, je to paní doktorka a ukáže se, že je naprosto skvělá. Drtím ruku Tomovi a PA, Alča mi otírá čelo. Kačenku už drží jen voda. Takže píchnout vodu a jde se tlačit. Cokoliv, co dělají, jakýkoliv kontakt kohokoliv se mnou... Abú Ghraíb hadr! Bolí to jak tisíc čertů. PA: "A to má paní třístránkový porodní plán, který si nikdo ani nestihl přečíst!" Doktorka si ho mezi kontrakcema přináší a u okna bokem čte. Najednou je tu tlak. Od Mádi si pamatuju, že tohle už bylo rychlý velký finále. Finále zahalený těžkou mlhou předchozích dvou hodin. Teď mám pocit, že mám smysly naprosto zostřený, vnímám každou vteřinu a každá další kontrakce a tři zatlačení jsou naprosto nekonečný. Tlačila jsem prý tak vehementně, až jsem fialověla, říkal Tom. Prý se o mě docela bál. Vím, že mi říkal: "Proboha, nadechni se!!" PA se ptala, jestlipak není paní potápěčka, když takhle zadržuje dech. A: "Ne, ultramaratonec!" (Ok, jen jednou a jen na třiapadesát, ale ten titul se mi prostě líbí). Doktorka chce, abych si lehla na bok, že takhle hlavička sestoupí a pak se mimo kontrakci vrací zpátky. Prosím, abych nemusela, nechce se mi hýbat, nechci nikam dávat nohu, jak mi je najednou v týhle poloze líp. Nakonec se hecnu a přetáčím se na bok. Mám pocit, že mě ten tlak rozerve. Tlačím, tlačím, přichází ono památné "To pálí! To pálí!" bez něhož by už asi žádný můj porod nebyl kompletní. Doktorka mě ujišťuje, že to jsou vlásky a že už to bude dobrý. Že nemám tlačit, jen zhluboka dýchat, že teď už to půjde samo. Stíhám ještě prosit, aby mě nestříhali. A taky že jo, hlavička, ramínka a je tu. 14:58. Kačenka, 3630g dokonalosti.
Je fialová, stříhají ji a nesou odsát. Lokla si plodovky, ale během chvíle zrůžoví. Tom s Alčou jsou celou dobu s ní, zastaví dětskou, aby ji neoblíkala, že si ji dáme do ručníku. Nejdřív se jí to nelíbí, pak souhlasí. Nesou mi ji, zabalíme ji a paní doktorka mě kontroluje. Bez poranění. Kačenka se přisává a já rodím placentu. Nechávají nás o samotě. PA přinese papíry k vyplnění, Alča Tomovi vítězný pivo. Posíláme smsky a já furt nechápu, že je to za mnou. Že jsme všichni. Vždyť jsou tři hodiny! V poledne mi tvrdili, že nerodím. Tak jak, kdy?! Po dvou hodinách se znovu objevuje PA s tím, že mě ubytují na sedmnáctce, tatínek dojde teď pro postýlku a... T: "My na vás máme ještě jedno přání. Rádi bychom šli domů." PA vykulí oči, ale zachová dekorum a sdělí nám, že to ona ale nemůže rozhodnout, že zavolá paní doktorku a pediatričku. Na vyjednávám s pediatrou teď nemám kapacitu, opouštím scénu a jdu do sprchy. Během chvíle přichází Alča i Tom s Kačenkou a hudbou pro mé uši: odcházíme.
Balím věci, převlíkám to malinkatý, perfektní stvoření, úžasnýho člověka, kterýho jsme stvořili. Podepisujeme revers. Všichni jsou přesto, že jsme první, kdo kdy v Nymburce porodil ambulantně, milí. Nikdo ničím nevyhrožuje. Nikdo nás ničím nestraší. Všichni se usmívají a nejvíc ze všech já.
Je šest hodin a my odjíždíme domů.
Jsem v cíli.
Stojíme na startu.
