Poprvé první

Před víkendem jsem zjistila, že nedělní Běh Milíčovským hájem není v neděli, ale v sobotu. To nám to ale pěkně začíná. V pátek jsem ještě v jedenáct psala Deni, že to vidím bledě, že s ní budu nejspíš držet basu a nikam nepůjdu. S Madlenkou jsme strávili celý odpoledne na Letný, cestou domů samozřejmě odpadla pět minut před barákem a, jak se dalo tím pádem čekat, usnul až a po půl jedenáctý. Já tím pádem nestihla vymezenou porci práce, takže se mi přelila na sobotu, kdy navíc měla dorazit moje fyzioterapeutka na hodinu ar. Celkově prostě konstelace nefandila závodu startujícímu zhruba v době, kdy Madlenka chodívá spát (a usíná jen u mě na ruce)... 

Nakonec se to ale všechno zvládlo, pozdější večerka znamenala i pozdější vstávání a tím pádem i posunutí obědovýho spaní a já mohla vyrazit. Na start jsem si to chtěla inteligentně zkrátit přes les, což vedlo akorát tak k tomu, že jsem se lehce ztratila, brodila se bahnem a nadávala si, že jsem cvok, že jsem chtěla přece lehce klusat a ne se vyflusat cestou na start! Nakonec jsem zjistila, že prezence a start je vedle oblázkovýho hřiště, kde jsme nedávno byly s Deni s dětma a kolem kterýho běhám(e), takže jsem naprosto zbytečně absolvovala brození močály... no nic. Nevadí. 

Kromě Pavla jsem nikoho z chystajících se borců a borkyň neznala, sice jsem podle fotek z DM identifikovala Michala B. a Honzu D., ale bylo mi hloupý se k nim nějak vehementně hlásit. Tak jsem si říkala, že sama už takhle nikam nepůjdu, tohle postávání před startem mi nedělá dobře. V půlu nás pořadatelé odmávli a vyrazilo se. Bahno bylo, ale žádný beskydský bahenní zábaly se nekonaly, první kolo dobrý, negativní split mám opět jako krávu, něco s tím budu muset udělat. Jako bonus jsem ve druhým kole zakufrovala (už jsem funěla a automaticky to brala po cestě, kterou běhávám), naštěstí na mě nějaká dobrá duše zavolala a otočila mě i chudáka, kterej mě slepě následoval. Decentně mi to rozhodilo sandál, takže mě pak předběhli ještě dva borci, ale nevadí. Ke konci jsem byla ráda, že trať nemá víc než necelých devět a že se budu moct už brzo, brzičko a ještě dřív napít. 

V cíli jsem opět bezprizorně postávala, děsně nenápadně nakukovala pořadateli do papíru a snažila se zjistit, kolik holek doběhlo před mnou. Nakonec mi jedna slečna na přímý dotaz, jestli byla ona první, vysvětlila, že vůbec neběžela a že první jsem já :-D Takže místo výklusu domů jsem se jala nadšeně obvolávat masy (T. a Deni), že jsem (neuvěřitelné!!!!) vyhrála a že musí T. naložit Máďu a musí pro mě dojet, protože bude vyhlášení a to si nesmí nechat ujít. Přijeli pro mě, vyhlášení sice nestihli, ale nevadí :-). Diplom si vystavím na svou běžeckou nástěnku, poslední podobný jsem dostala před jednadvaceti lety na LDT Hryzely. Radost z něj mám podobnou :-)

Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část III.

Dobíhá mě „parťák“. Přehodnocuju plán s fuseklema. Je mi jasný, že i když mě nic netrápí, sednout si, už mě nikdo nezvedne. Vybíháme společně. Prohlašuje, že teď už to dědek dá. Říkám, že však, když to dá máma, proč by to nedal dědek?

Zjišťuju, že z týhle části trati si nic nepamatuju. Jen že tady kosil pán trávu a v tomhle stoupání na téměř výjimečným kousku asfaltky u vleků mě poprvý a téměř naposledy předběhla holka v oranžovým svítivým tričku. Vím, že bude ještě jedna občerstvovačka a že k ní povede dlouhý stoupání. Taky vím, že to na ni mám čtyři kilometry a cestou mi změří čas na maraton. Probíhám jím někdy v rozstřelu 5:23-27, nevzpomínám si přesně. Těší mě to. Těší mě i to, že běžím sama. Nikde nikdo. Nahoře na kopci se choulí kolem ohně organizátoři. Omlouvají se, že už mají jen zbytek rohlíků, jinak je tam (krom piva) všechno. Beru si radši banán se solí, ionťák a vyrážím. Dál žmoulám housku, snažím se co půl hodiny aspoň ukousnout, carbonexy jsem do sebe narvala čtyři, víc nezvládám. Anticrampy polykám vzorně á hodina a půl. Nohy drží. Kolena drží.

Do cíle zbývá devět. To už dám. Musím. Vím, že bude pár táhlejších seběhů. Že bude i pár nehezkých kopců si už nevybavuju. Ale to nevadí. To by ještě šlo. Sedm kilometrů před cílem se ale udělá tak černo, že skoro nevidím, kam šlapu. Během chvíle začíná lejt. A to tak, že brutálně. Během minuty jsem durch. Aspoň nebudu mít pochcaný fotky z cíle. Always look on the bright side of life, tu-dum-tu-dum-tu-dum-tu-dum-tu-dum!

Však on tě ten smích přejde…

Posledních pět kilometrů se mění v čirý peklo. Leje. Po kopcích se valí voda. Já se sunu jak ledoborec Družba nezastavitelně vpřed. Pamětliva Olafova příspěvku na Běhej, že při tempu nad osm minut na kilometr je chůze efektivnější než běh, do ní v kopcích přecházím čím dál častějc. Na rovinkách se musím nutit do běhu. „Tak támhle od toho klacíku“ nebo „od toho šutru/kamene/kmene/stromu“ poběžíš. Padesátka. Být cíl tady, je mi dobře. Prý je to jen psychologický a být cíl na padesátým, je mi dobře na 47. Věřím tomu. Myslím na Honzu (díky moc za všechny povzbuzující slova, i tentokrát na ně došlo a zase pomohly!), Lídu a další, kteří se ve stejný den snažili pokořit 103 km na Silvě Nortice.

V tu dobu se už nedá cesta ani jít, natož běžet. Přede mnou tu produsali dvakrát skoro všichni na padesátkový trati, všichni na třicítkový a všichni na patnáctce. Umíte si představit, jak taková bahnitá cesta, kterou není možný kvůli terénu a porostu bokem kopírovat, uprostřed slejváku jako kráva, vypadá? Tak víte, čím jsem se brodila a proč jsem měla v tý chvíli aktuální tempo k deseti minutám na kilometr. Na jednapadesátým jsem popoběhla. Držím housku. Krok, dva a jak v animáku Loony Tunes mi podjíždí levá noha a já se ve zpomaleným záběru kácím bokem do bahna. Nekecám, fakt jsem udělala blátivou vlnu. Musím se smát. Sbírám se. Celej levej bok mám od bahna. Od podrážky do podpaží. Včetně obličeje. Zbytek housky to koupil naplno. Tak to už jíst nebudu. Ani z úcty k hladovějícím sirotkům v Africe. První, co mě napadá, je, že mě Tom v tomhle stavu nevezme do auta. Pak zjišťuju, že mě nic nebolí. Snažím se utřít bahno z obličeje (pochcaná fotka vedle tý, na který bych vypadala jako černý muž, co pod bičem otrokáře žil, najednou vypadá jak titulka z Vogue), marně. Zjišťuju, že pes bude zakopaný v tom, že mám od bahna obalený ruce. Otírám si je o kalhoty. Další blbej nápad. Ty jsou zabahněný ještě víc. No nic. Sorry, Deni, nakonec pomohly tvoje návleky na ruce otočený naruby;-).

Pak před sebou vidím další dva běžce. Jako býk vypuštěný do arény přidávám. Posledních pár kopečků se snažím aspoň z části běžet. Na hodinkách proběhne sedmá hodina, tempo leze lehce přes osm minut na kilometr. Najednou vidím v dálce bílou vlajku označující cíl. Přidávám. Moderátor hlásí moje přistání, lidi kolem tleskají. Je to tady. Jsem tu. Zvládla jsem to. Můžu padnout.

7:01:14

Jedna z organizátorek mi podává půllitr s vodou. Jak příznačný. Přemýšlím, jestli se jím z recese nepoleju, ale pak na to kašlu. Je tu Tom s Máďou, Deni, Martin, Petr… jak ráda je vidím. Najednou mi dochází, jak strašná mi je zima.

Ve sprchách nakonec nemám odvahu na sebe tu ledovou vodu pustit, tak si jen sprchuju levý lejtko, na kterým bahno vytvořilo krustu. Zjišťuju, že tam přeci jen asi nějaký ten kámen byl, noha je trochu sedřená, žádný drama. Zima je horší. Mám modrý ruce, pusu, začínám se klepat. Když jsem ze sebe sloupla ponožky, udělalo se mi regulérně blivno. Potácím se zpátky do stanu za ostatními. Oblíkám si triko s logem závodu, jednu šusťákovku, druhou, mikinu navrch. Deni mu půjčuje svoje krásný bílý tlustý icebreakery. Všechno marný. Klepu se jak ratlík. Zdravím se s Michalem, který tam srdnatě čekal od devíti od rána, než doběhne Deni třicítku a pak společně na mě. Děkuju. Jste zlatý přezlatý!!

Madlenka fňuká, že chce maminku. Maminka má naraženej loket a je ráda, že se udrží na nohou a na to, že bych ji mohla nosit, fakt nemám kapacitu. Na to se ale nikdo neptá, že?

Takže se narychlo loučím s Petrem a Martinem, doufám, že se brzy potkáme znovu na nějakým suchým závodě a trochu pokecáme, tohle bylo děsně rychlý.

Během chvíle jsme doma. Stojím pod sprchou a nemůžu uvěřit tomu, že jsem to uběhla. Že je to za mnou. Večer zase trvá M., než usne, nosím ji přes hodinu. Loket bolí. Nohy bolí. Ve finále je ale nejhorší levý koleno, který si pozdějc večer narazím o stolek.

Nebudu lhát, že mi dneska nic není. Jo, musím chodit ze schodů bokem, jo, bojím se, že přijdu o polovinu nehtů, ale zvládli jsme vyrazit na pěší výlet na Pustevny a Radegasta. To už přeci něco znamená! Z kopce to sice nebyla žádná hitparáda, ale i s Madlou na zádech jsem to zvládla. Přesvědčila jsem se, že:

-          opravdu platí, že „čo bolí, to prebolí“ – nejdřív se ozval levý hamstring, po pár kilometrech to přešlo; pak jsem blbě šlápla a nějakou dobu mě bolel pravej kotník (Před koncem jsem si zvládla přidupnout větev a vrazit si ji přímo nad kotník, tak to, ovšem, bolelo a stále bolí fest…), pak to přešlo, levej hamstring a pravej kotník… kupodivu o sobě vůbec nedaly vědět kolena.

-          lesy, louky, stráně… aneb jak praví samolepka, kterou mám nalepenou na nárazníku auta – …Mountains, mud, miles and more…, jo, tohle je něco, co vám žádný silniční závod nedá. Nikdo, kdo to nezažil, mi neuvěří, že jsem se výborně bavila. Vlastně i ten pád byl vtipnej. Jediný, co mě štvalo, byly ty úseky, kdy jsem musela stát a hledat, kudy to aspoň nějak projdu.

-          i první ročník se dá organizačně precizně zvládnout

-          s kamarády na trati, rodinou a dalšími přáteli čekajícími v cíli se běží snáz

-          jídlo a pití na trati je strašně důležitý; jedna z těch dvou holek, se kterýma jsem se předbíhala, už na obrátce říkala, že ji bolí žaludek. Neumím si představit, jak bych v takovým stavu běžela.

-          velmurek nemá chybu J

-          minimusky do podobnýho terénu nebrat, hůlky by se naopak šikly

-          Hrbem to neskončilo, Hrbem to začíná!

(sepsáno 2.6.2013)

Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část II.

1.6.2013

Po šestý hodině jsme se potáceli obývákem a kuchyní jak dva zombíci, jediný čerstvý člen domácnosti byla M. A za oknem, tam se honily temně šedý mraky, který slibovaly déšť. Spoustu deště. Přes noc vyhasl krb, ze zimy od dlažby na zemi mi začaly drkotat zuby. To nám ten den ale pěkně začíná. Dělám snídani a vařím sedmičku čaje s medem, který si – opět na Michalovu radu – leju do jedný z lahví. Pozdějc ho ocením bezpočtunásobně.

Po sedmý hodině mi přichází smska od Petra z DM, který je tak hodný, že mě vyzvedne a odveze na start. Ještě jednou děkuju, pánbu ti to vrátí na dětech! ;-) Že nezaspal (já četla, že nespal a litovala ho a soucítila s ním…) a že vyráží. Začínám zvažovat, jestli by ideální výbavu nepředstavovala ta na braný cvičení. Poohlížím se po zavařovacích gumičkách, žádný nenacházím a plán s igeliťákama a pláštěnkou vzdávám. Po půl osmý se obývákem line známý zápach, pár vteřin předtím, než píše Petr, že je před vrátkama. Takže Tom nejen, že ho nemůže jít ani pozdravit, ale musí ještě likvidovat biologickou zbraň hromadnýho ničení sám (M. se v poslední době při podobný akci děsně vzteká, takže je to obzvlášť zábavná a osvěžující činnost…).

Voda pode mnou, voda nade mnou. Mraky zmizely, nebe je ocelově šedý a prší. Konečně se poznáváme s Petrem osobně. Valí to na start, až kousek od odbočky k němu přiznává, že mu navigace na seznamu napsala cestu o dvacet (?) minut delší, než ta v mobilu, což by znamenalo, že bychom prošvihli svoz autobusu a tím pádem i start. Jsem nervózní, venku prší čím dál víc. Stát se to, nezlobila bych se na něj ani v nejmenším a přičetla bych to řízení osudu. Holt kadar a s tím nenaděláš nic!

Parkujeme na nejvzdálenějším aparcaderu u letiště. Na autobus tam čeká – pro mě překvapivý – množství běžců. Totiž, jediný trail, jaký jsem kdy závodně běžela, byl na podzim ŠUTR. A to ještě jedno kolo. Tam na těch 54 km chodívá pár lidí. Dvacet? Třicet max. A tady se nakonec na start 53 km postavilo snad 110 bláznů, který se rozhodli oslavit den dětí vodou a blátem. Mínus gumáky, plus startovní číslo. Jinak stejný ingredience jako před (několika) desetiletími.

V houfu čekajících jsme našli Vítka. Další velmi milý osobní setkání. Autobus, vezoucí nás na cestu vedoucí ke startu (ó ano, ještě jsme si vydupali nějaký dva kiláčky do kopečka, než jsme se k inkriminovanýmu hotelu Vsácký cáb dostali), byl plný běžců. Mít na to koule, vyfotila bych si to a ukázala to doma T., který tvrdí, že v tomhle počasí přeci nikdo normální neběhá.

U hotelu se projevily další stránky skvělý organizace závodu. A to naprosto bez ironie. Všechno šlapalo jako na drátkách, prezence, start, značení, úžasný občerstvovačky, už dneska (2. 6.) jsou prý oficiální výsledky, na trati se fotilo i točilo, v cíli pak klobása, pivo, kofola, jen v tý sprše mohla týct teplá voda. To bych fakt ocenila.

V 9:40 vybíháme. Teda, všichni ostatní vybíhají, já se držím na ocasu rozhodnutá ignorovat všechny chrty a gazely a držet tempo mezi 6:30-7:30 min/km, pokud to teda jen trochu půjde. Ano, je to pomalý. Ano, vím to a uvědomuju si to a uvědomuju si i, že to mnozí (většina?) považují za tempo, se kterým bych na podobnou trať vůbec neměla lézt. Já ale chtěla sama sobě a všem kolem zas a znovu dokázat, že „nemožné“ je ve spoustě případů jen koncept, kterým si omlouváme vlastní lenost. A taky strach z neúspěchu. Navíc jsem slíbila, že se nezničím. Nikdy jsem nic takhle dlouhýho neběžela, natož v horách, a radši riskovala, že budu poslední a bude se tam placatit, než aby mi na obrátce (nebo ještě dřív) došly síly. Jedno DNF mám, stačilo.

Hned v prvním seběhu bylo jasný, že to bude boj na život a na zvrtlý kotníky v lepším případě. Bahno rozježděný od traktorů a rozdusaný stovkou párů v rozhodně-vhodnější-obuvi-než-byla-ta-moje klouzalo jako svině a to je ještě eufemismus. Pár trsů trávy uprostřed cesty bylo vzápětí odsouzeno k smrti udupáním a následným udušením ve vrstvách bláta. Podmáčený okraje cesty, kterou lemoval místy tak hustý les, že se nedalo běžet jinudy, mi na osmým kilometru sežraly botu (přesně v tu dobu jsem si samozřejmě začala libovat, jak rada Mapo funguje a vazelínou namazaný nohy, v tý době už v nacucaných fuseklích, vůbec nestudí). Podařilo se mi vytáhnout nohu i S botou, takže v zásadě úspěch (podobnou akci jsem pak absolvovala asi pětkrát, pokaždé když už přestaly nohy až tak studit). Stoupání byly nakonec pomalu větším odpočinkem než seběhy, který byly v mým podání buď kamikadze letem lesem vedle cesty nebo připo**aným cupitáním s elitním skluzem, o němž by běžkaři mohli jen snít. Část cesty jsem se předbíhala se dvěma holkama, později se mi podařilo jim utýct a běžela jsem s chlapíkem, se kterým jsme dokonce i prohodili pár slov. To bylo moc fajn. Někde kolem dvacátýho kilometru kolem nás propádil první muž závodu. Za ním druhý. Záhy jsem se dočkala i Vítka. Něco mi říkal, ale měla jsem sluchátka, tak netuším, co to bylo. Běžel lehce jako laňka, já dusala jako slonice a doufala, že už brzy bude ten poslední krpál a obrátka. Přeci jen, cesta domů je vždycky kratší.

Krpálu jsem se dočkala. Nepršet a nebýt ráda, že jsem ráda, vyfotila bych vám ho. Drápala jsem se vzhůru k průzoru kdesi vysoko nade mnou, který na mě působil jako světlo na konci tunelu. Tam v altánku svačili dva turisti; na hekající cvoky, který se z posledních sil vydrápali nahoru, koukali dost podezřívavě. Asi se báli, že jim sežereme svačiny, vypijeme limonádu a donutíme běžet s náma.

Než jsem do sebe nalila zbytek čaje, „parťák“ mi vzal kramle. Následoval masakr seběh. Myslím, že jsem v tu chvíli stvořila absolutně novou běžeckou techniku násobenou hrůzou z toho, že jsem někde blbě uhnula (přeci mi nemohl za deset vteřin takhle zmizet?) a že kufruju a budu to muset dupat nahoru. Tehdy padlo rozhodnutí, že v tom případě to balím, protože po pár minutách volnýho pádu mi bylo jasný, že tohle bych nahoru nevyšla, ani kdybych chtěla. Pak se mi ale dostali do zornýho úhlu běžci, kteří už měli otočku za sebou a vraceli se do cíle.

27. kilometr. Obrátka. Občerstvovačka. Zastavuju. Piju trochu piva. Jím banán a hlavně vytahuju suchý triko. A čelenku. Roztřesenýma, promáchanýma rukama cpu do batohu tílko a kšiltovku. Zvažuju, že si vezmu suchý fusekle. Jenže to už přibíhají obě holky a než se pobalím, i mizí. S nimi i další běžec, kterýho jsem dala někde kolem desátýho kilometru. Tak to zase prr. Rozhoduju se, že se budu na suchý ponožky těšit na občerstvovačku na 41. Rozbíhám se. Nejdřív to moc nejde, ale po první kopečku je krátký klesání a pak rovinka po asfaltu. Dobíhám chlápka i obě holky, který přechází i v mírným stoupání do chůze. Další mužský skalp a už je tu můj „parťák“. I toho nechávám nakonec za sebou. Nakopává mě to a přidávám. Na občerstvovačce mi kleslo tempo k osmi minutám na kilometr. Třicet vteřin stahuju na dalších pěti jak nic. Jde to krásně. Předbíhám další a další chlapy, pískám si, na jedný z mála zelených luk s famózním výhledem na obě strany neodolám a dělám letadlo (Deni ví, Deni zná, ostatní si budou muset počkat na nějakou moji běžeckou euforku). Třicátý kilometr. Trochu bolí zadní stehenní sval, na střídačku na pravý i levý noze. Ale furt běžím, a to i do většiny kopců, ubíhá to. Pomalu, ale jistě a já se výborně bavím.

Druhý dech, třetí dech. Míjím jednu veselku a před občerstvovačkou druhou. Fotí nevěstu na louce, je krásná a já se dojímám. Někdy v tý době vytahuju housku. Tehdy přišla snad jediná větší krize. Po prvním soustu se mi zvedne žaludek a zamotá hlava. Přemýšlím, jestli budu zvracet hned nebo za chvíli. Přecházím do chůze, pomalinku piju. Je to lepší. Zkouším běžet. Jde to. Tak jo. Tempo klesá k 7:45 min/km. Nevadí. Tak aspoň ať je to pod těch osm. A sedm hodin celkem. Tajně jsem doufala v 6:30:00, nahlas v 7:00:00…

Občerstvovačka je opět výborná. K paní s pánem, co tam byli už ráno, se připojil ještě mladej kluk. Všechny instruuje, co mají jíst a pít podle toho, jak jim je (na žaludek čokoládu s rohlíkem, na křeče banán se solí, na osvěžení meloun, hlt piva, trochu hroznovýho cukru, chce někdo na cestu müsli tyčinku?). Volám Tomovi, aby vyrazili, že mi chybí 13 kilometrů do cíle. Že budou ještě dlouhý, jsem tušila, že budou TAK dlouhý, ne.

Pokračování

Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část I.

…kterou není radno absolvovat v minimuskách, a která byla tak neodolatelná, že jsem do ní na jednapadesátým kilometru zalehla.

Ale vraťme se na začátek.

Únor 2013

Nemůžu běhat. Začalo to bolavým kolenem a pokračovalo vracející se a příšerně svědící vyrážkou v loktech, která se rozhodla, že na příště už nehodlá být malou a porazitelnou a rozjela to ve velkým. Od prstů do podpaží jsem se škrábala, plakala a zoufala si s každou další kortikoidovou mastí, která nezabírala a s každou další injekcí, která už měla pomoct (a samozřejmě nepomohla), jsem byla nešťastnější a nešťastnější. Zakázali mi běhat. Pak přišla akce oteklý ksicht, zákaz na dalších pár dní, problitej den před odjezdem na hory, kde jsem klusala s tepovkou ke 170 tempem k 8 min/km a polykala hořký slzičky, který kromě vody a soli obsahovaly z 50% i silně koncentrovaný (a ve větších dávkách obvykle smrtelný) zoufalství. V rámci terapie pozitivními zítřky (dokud dejchám, běhám, aneb živou mě nedostanou!) jsem se nadchla pro první ročník trailovýho závodu, na který dávala na DM odkaz Deni. Valašský hrb. Na výběr byly trati o délce 15, 30 a 50 km. Nadnesla jsem to Tomovi. Nesouhlasil. Ale zná mě a ví, že v některých směrech je resistence futile, a tak nakonec rezignovaně souhlasil. Že to teda spojíme s dlouho plánovanou dovolenou v Beskydech (ironií osudu bylo, že moje banka měla v tý době výpadek internetovýho bankovnictví a aby registraci automaticky nezrušili, (ne)musel mi ji Tom zaplatit). Maraton mi zaměstnával hlavu tak, že Hrb se tyčil kdesi na obzoru a vrhal děsivý, třiapadesátikilometrový stín s osmihodinovým limitem.

31. 5. 2013

Vyrážíme směr Rožnov pod Radhoštěm. Už pár dní v kuse prší a mně je jasný, že můj botník trpí poměrně zásadním nedostatkem. Mám tři páry bot na běhání. Vff KSO, Inov8 bare-x 180 a NB minimus. Tak a teď kvízová otázka pro zvídavé hlavičky, který z nich se perfektně hodí do běhu po – jak se dalo čekat hodně rozbahněných – kopců? (Kdo napíše, že jsem měla jít bosky, platí pivo, protože takovýhle výsměch si tedy líbit nenechám! ;-)

.

.

.

Přesně tak. Přišla jsem si jako při volbách do parlamentu.

Odpoledne nad Luží vysvitlo sluníčko. Při zběžným obhlídnutí (překrásnýho) okolí to bylo dokonce jenom na triko s krátkým rukávem a já si začala dělat mlsný choutky na slunečný, byť bahnitý, závod.

Večer jsem balila velmurka. Přišla jsem si jako igelitová královna. Všechno, co putovalo dovnitř, bylo pečlivě zamotaný v igeliťákách, protože jedna věc je věřit a druhá být vždy připraven.

penál jsem s sebou teda nebrala...

Doufala jsem, že nepotáhnu tisíc nezbytností a na nějakou zásadní zbytnost nezapomenu.

Náhradní triko, bunda, čelenka, optimisticky sluneční brejle, náplasti, izolepa, dva ibalginy, kdyby bylo nejhůř, chytlo mě koleno, tak ať aspoň zvládnu někam dopajdat (nakonec se ukázalo, že by to nebylo vůbec třeba, neb organizátoři měli v případě nouze domluvený svoz z trati s horskou službou, čehož minimálně dva běžci – který jsem viděla se na čtyřkolce vézt – využili), pytlíček odpočítaných anticrampů, který Michal radil co hodinu a půl preventivně jíst. A vůbec, věřím, že

ráno

Michalův Fahrplan na stravování během závodu mi pomohl zásadně k tomu, že nepřišly žádný křeče, žaludek stávkoval jen chvíli lehce po čtvrtý hodině a volání přírody mě na trati nezastihlo. Kapesníky, telefon, dvoje náhradní fusekle, houska se šunkou, margotka, dva rozjedený gely, Vabrouškovo vazelínový mazadlo (nehodlala jsem dopustit, abych zase vypadala, jako po návštěvě SM salonu jako po PIMu), sedm carbonexů – a nekecám, furt v tom batohu bylo místo! Jak říkám, potřebovat, nacpu do něj i malýho slona.

Večer jsem nemohla (už zase) vůbec uspat Makouše. Poslední týden zase spala na pendrek. Asi že věděla, že já bych potřebovala docela urgentně odpočívat. Ať mi nikdo netvrdí, že trpaslíky nedodávají se zabudovaným radarem. Dvakrát jsme s ní strašili vzhůru uprostřed noci. Jednou usnula dokonce až v půl jedenáctý. Další noc mě co dvacet minut vyvolávala.

Noc před Hrbem samotným jsem k ní vstala devětkrát. Devětkrát! V kuse jsem naspala dvě hodiny, a pak už to stálo za prd. V 5:20 budíček. Přiznám se, že jsem sice byla unavená, hodně unavená, ale vděčná, že budu moct od toho všeho na pár hodin (literally) utýct.

Pokračování